7 zabitých

Název by mohl svádět k domněnce, že jde o krimi. Nikoliv. Jde jen o jakési pofidérní drama, které se tváří moudře, ale samo neví, co chce říci. Kromě obvyklých židovských prvků československého filmu 60.let tu jsou prvky napodobování nové vlny, pseudofilozofické rozhovory a boření tradičních morálních schemat (autorkou scénáře je třetí žena Pavla Kohouta Jelena Mašínová). Osmnáctiletá Stanislava Bartošová zde ukázala, že kvůli kariéře byla ochotná se svlíknout. Jinak herecky dosti slabé a navíc špatné postsynchrony... (20.10.2013)

Jak už tu bylo řečeno, srovnávání s Formanem je úplně liché. Kohout s Mašínovou jsou dostatečně osobití autoři, kteří si našli svůj rukopis. Je to poměrně experimentální, dialogy jsou výborné, je evidentní, že Kohout i Mašínová čerpali z vlastních seznamovacích zážitků. Mašínová byla krásná žena, Kohout slavný spisovatel, takže o randění a námluvách věděli své a na filmu je to znát. Spousta krásných nápadů, například to s "obličejem" jejího milého. Moc se mi líbil konec, který je velmi realistický. Dokonce znám ve svém okolí dívky, které zažily něco velmi podobného (ovšem ještě drsnějšího, víte jak to myslím :-(. ) (04.12.2014)

Snad schválně okouzlující Jenka, kolemjdoucím pomáhající či na muže magneticky působící, si je své role dobře vědoma, nicméně charakter a mentalita jejich "nápadníků" bývá různorodá. Ač má holčina výborný smysl pro humor a fantazii, život někdy dokáže připravit i situace, které naše představy a pohled na lidi kolem zásadně změní. Filmová premiéra se Stanislavě Bartošové povedla na jedničku. Film sice opravdu nedosahuje silné autenticity Formana či jeho kolegů, nicméně při pohledu na režijní filmografii P. Kohouta rád přimhouřím oko a snímek do řady novovlných s klidem zařadím. Velmi zajímavé dialogy, skvělá osobitost Jenky a hlavně vyústění děje. Oficiální text tu není, jako v jiných případech, vzhůru nohama či o něčem úplně jiném, ale naopak. Není to už ani spoiler, je to popis celého děje. Rozhodně nečíst před zhlédnutím. (18.01.2014)

Tento pro mě nový Kohoutův film je milým překvapením. Citový zeměpis začínající zdravotní sestry s lékařskými aspiracemi je současně procházkou vrcholícími šedesátými léty. Neotřelé dialogy, zdařilý scénář i procházka tehdy počínající mladou hereckou generací (Bartošová, Němec, Brzobohatý, Drahokoupilová, Mareš, Obermaierová, Pokorná, Zahajský). Vojenské lásky záklaďáků a dozrávajících dívek byly fenoménem doby včetně rizik, která to s sebou přinášelo, jsou dnes zcela zapomenuty. Prolínání soukromého a veřejného vrcholí vlastně ještě stále nikoliv zcela drsným závěrem. (15.10.2021)

„Já stejně si myslim, že lidi jsou spíš príma než mrchy.“ - „To musíš bejt dost často zklamaná, ne?“ - „Ani ne. Já, jak mám pocit, že se někdo mění v mrchu, tak honem se zdejchnu.“ Jenže tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu…Zvláštní, ale zajímavý film. Chytl mě především kvůli Jence, jejíž povaha a přístup k životu mě dráždily i bavily stejnou měrou. Stejně jako její specifická mluva, ostatně vůbec se dialogy opravdu povedly (a jejich prostřednictvím dojde i na něco k zamyšlení). A přestože jde spíš o film hořký, vážný jsem u něj nezůstal, bavilo mě např. Němcovo ucho s „průsšvihem“, a za komediální vrchol považuju perfektní pasáž s Bláhovým Otakarem Krátkým. Místy jsem sice Jenčino chování moc nepobíral (stejně jako kameramanovu libůstku v dlouhých záběrech na neoholené ženské nohy, ehm), ale nebylo to na úkor celkové záživnosti. Konec je pak poměrně dost mrazivý, avšak i symbolický zároveň. Za mě solidní 4*. „Proč jí to neřekneš?“ - „Ze zásady. Já buď vůbec nemůžu lhát, nebo musím pořád, jak si kdo vybere.“ (03.05.2020)