Rozhovory s mým zahradníkem

Stárnoucí umělec, známý malíř, utíká z Paříže na venkov do starého rodinného sídla. V rozvodovém řízení a bez inspirace má pocit, jako by jeho život ztratil smysl a vášeň. Z úcty ke své mrtvé matce a díky nostalgii se rozhodne najmout zahradníka a obnovit zahradu kolem domu. Když se na inzerát přihlásí bývalý železničář v penzi, pozná v něm svého někdejšího spolužáka. Tím se rázem otevře zcela nová kapitola jeho života a celkový pohled na něj. Hořko sladké drama francouzského venkova, vyplněné jednoduchými, ale silnými dialogy, mi připomínalo temné a hluboké etudy Rudolfa Hrušínského podivně skloubené s legračně vážnou komedií Na samotě u lesa. Jako když si krásného letního dne lehnete do trávy, pozorujete líně se převalující mraky na blankytném nebi a čas začne ubíhat zcela jinou rychlostí, jako by ani neplynul. Tep se zpomalí a oči najednou vidí detaily, kterých si v dnešní době člověk nevšímá a jsou mu skryty. Tak nějak se tento snímek vkrade do vaší duše. Pomalu a plíživě, ale není to nepříjemné. Právě naopak. Vřele doporučuji romantikům. 90% (10.07.2016)

Rozhovor s mým zahradníkem plynul by zajisté o něco přirozeněji, nebyla-li by příliš okatě přítomna snaha ukázat, jak moudrý umí být ten nevzdělaný, přírodní a zemitý muž a jak zoufale nenaplněný život vedl neustále kamsi a čímsi hnaný malíř. Přesto se tento film-portrét o dvou stárnoucích mužích pohybuje povětšinou v mezích věrohodného - jde však o ledabylou šedou chůzi šmajdající k slzám, jež nemají doopravdy bolet. (07.09.2009)

Na první pohled nevyrovnaná dvojice. Profesor, umělec ošlehaný Pařížským vzduchem, hýčkaný slečnami s mnohými životními zkušenostmi, který je však tak trochu unaven životem. Na druhé straně prostý človíček od dráhy, bez vzdělání, ale se zdravým selským rozumem . Žijící celý čas ve vísce, kde se narodil, stereotypně, bez vzrušení a nevšedních zážitků, přesto má ze života radost. Hned od jejich prvního setkání cítíte jejich rezonanci. Dialogy, které se mezi nimi odvíjejí je navzájem obohacují . Postupně vzniká pevné chlapské přátelství mezi pány Barvičkou a Zahradou. Poetický, čistý, krásný Francouzský film, který má co říct. (18.06.2014)

U tohoto druhu filmů, kde se vždy vyskytuje ten dobrý člověk, který žije na venku a trousí ty jednoduché, ale hluboké pravdy, si nejsem jist, zda to není taková červená knihovna pro měšťáky. Aspoň si nepamatuji, že by nějakou rurální idylku napsal nějaký opravdový venkovan. Až do doby nástupu masivní mechanizace v druhé půli 20. stol. byl život na venkově hlavně dřina, tedy pokud člověk nebyl majitel velkostatku. Ostatně první venkovské idylky, které mne teď napadají, pěstovala francouzská rokoková šlechta ve formě pastýřských her, ale určitě se ty navoněné markýzy a jejich elegantní kavalíři v hnoji nehrabali. Tady se taky hlavní hrdina vrací k svým kořenům tím, že si na obdělávání půdy najme zahrádkáře (ani zahradník to není, když je to penzionovaný ajznboňák, který to pěstování zeleniny má jako zábavu či maximálně vedlejší pracovní činnost), sám se věnuje oduševnělejší činnosti. A nějak mne dorazila ta rada s nožem a provázkem, která hnedle na konci filmu došla svého uplatnění, to už bylo moc na pilu přitlačeno. Ale hezké okamžiky ten film má, ne že ne, aspoň když si utahuje z "milovníků a znalců" současného malířství. (22.06.2015)

Strašně milý film. Setkání umělce se svým bývalým spolužákem, prostým vesnickým člověkem, je zpočátku založeno jen na společných vzpomínkách. Čím dál víc však roste úcta a obdiv k člověku, který nikdy nebyl slavný ani nic velkého nedokázal, nepozná dokonce ani Mozarta v rádiu. Prožil úplně obyčejný život, přesto byl a je šťastný. Pařížský umělec se jeho prostřednictvím vrací ke svým kořenům a nachází i kus vlastního štěstí. Poklona oběma hlavním představitelům. (09.08.2011)