Červená pustina

To je takový umění, až přechází zrak. Jen jaksi nevím, co tím chtěl básník říci... (16.04.2010)

Nadherny taliansky film o tom, ako hlavna hrdinka trpi neurozami a psychickymi problemami, a tie sa snazi zahnat najroznejsou cinnostou. Genialna rezia Michelangela Antonioni. 100 % (06.08.2013)

Téma vlivu prostřední na člověka je fakt hodně zajímavé a dá se rozebrat skutečně do hloubky, ale to by ho musel točit někdo jiný než Antonioni. Přitom forma je zde solidní a promyšlená, Antonioni ve svém prvním barevném filmu dokázal, že i ty barvy používat umí, navíc i ty lokace jsou skvěle vybrané a popravdě by z toho klidně mohl být solidní psycho film, ale to by se musel poprvé za život zkusit věnovat postavám, které v tom filmu má. Na nějakou psychologii postav a vůbec nějaké jejich větší představení se Antonioni znova zvysoka vykašlal, takže celé dvě hodiny jsou zaplněné jen samoúčelnou depkou z celého světa, kterou mám prožívat spolu s postavami a mít ji jen proto, že prostě proto. Není zde žádného většího přesahu (vůbec ten film za dvě hodiny předvede strašně málo, že mám až problém to jako přesah označit), příběh skoro neexistuje a i ty filozofické dialogy, které jsou na první pohled hluboké, se při menším zamyšlení nad nimi ukazují jako banální, zkratkovité a povrchní. Přitom by se tu dalo tolik rozvést, tolik rozehrát, ale nakonec se tu jen a pouze sází na efekt. Líbil se mi závěr, ten se Antonionimu kupodivu povedl (ačkoli mě to zas tolik nepřekvapuje, na Zvětšenině je taky nejlepší závěr), ale tu zbylou dvouhodinovou depkařskou nicotu nezachrání. Ani na tu třetí hvězdičku. Nicméně souhlasím s tím, že je škoda, že Antonioni nikdy nenatočil postapo, protože atmosférou by na to určitě měl - jen se obávám, že by tam moc nerozehrál. Já jeho tvorbu chápu, rozumím jí, ale neoslovuje mě a neshledávám na ní nic zajímavého. Lepší 2* (11.08.2022)

Tento film rozhodne není nezajímavý, ale bohužel je především minimálně dvakrát tak delší, než se dá unést... škoda. PS. : Po druhém zhlédnutí se musím tvůrcům omluvit a jednu hvězdu přidat... Je to film, do kterého se musí dorůst, na který musí být nálada a který je na podruhé rozhodně lepší než na poprvé (14.03.2006)

Přepsáno v červnu 2018. Červená pustina je Antonioniovým nejstylizovanějším filmem, z pohledu filmové estetiky jde o lahůdku. Neodbytný pocit odcizené osamělosti zde dosahuje svého vrcholu. Technologický pokrok je v přímém kontrastu se životem a jeho podstatou. Obé se navzájem vylučuje a popírá a nepřizpůsobivost zvyšuje intenzitu izolovaného ticha. Vývoj lidského společenství kráčí ve znamení pohodlí a blahobytu s ohlušující pompou, struktura samotného života je depolarizována. Lidské teplo se smrskává do uspokojení chtíče. Chladná náruč nedokáže ukonejšit rozervanou duši, výkřik strachu zoufalství se ztrácí v hustém oparu neschopnosti komunikace. Hledá se pohřešovaný a zapomenutý smysl, nachází se pouze rozpaky, nepochopení a shovívavé mlčení. Pokrok si lebedí v pohodlí a lidská duše chátrá. Hlavní postavou intelektuální filmové estetiky je Giuliana (šarmantní Monica Vitti), nejztracenější duše ravennského rozvoje. Snaží se pochopit svět kolem sebe, snaží se nalézt pevnou půdu pod nohama. Ze všech svých sil se snaží přizpůsobit a nachází jen vysilující prázdnotu a prodlužující se tóny mlčení. Hlavní mužskou postavou je Corrado Zeller (zajímavý Richard Harris s hlasem Giuseppe Rinaldiho), lehčí forma ztracené lidské duše. Pocit intimní osamělosti řeší formou změny míst a rozpor s realitou nikdy nedosahuje zhoubného sebedestruktivního tvaru. Citová prázdnota není nepřekonatelnou bolestí. Výraznější postavou je Ugo (zajímavý Carlo Chionetti), Giulianin úspěšný manžel, který bezradně přihlíží tápání své chotě. Z dalších rolí: lehce úlisný Ugův úspěšný přítel Max (Aldo Grotti), jeho lehce bezstarostná manželka Linda (Xenia Valderi), lehkomyslná kamarádka Emilia (Rita Renoir), Giulianin a Ugův malý synek Valerio (Valerio Bartoleschi), pracovní nabídkou oslovený pracovník teleskopu (Giuliano Missirini), jeho skromná a věrná manželka (Lili Rheims), či dívka z pohádky (Emanuela Paola Carboni). Červená pustina je nejstylizovanějším filmem Michelangela Antonioniho. Obrazové kompozice jsou utkány z omšelosti a červené barvy, symbol zde našel své přirozené prostředí. Červená pustina je obrazem zkázy lidské duše. Osamělost se zahání dobrodružstvím, nebo jeho příslibem. Realita deformuje city a pocity, Červená pustina je voláním strachu vnitřního světa člověka, ztraceného v odosobnění. Červená pustina je intelektuální strachem a duševním vyčerpáním realitou. (09.05.2009)

Nastavené zrcadlo ve kterém se ale nevidím. (05.11.2011)

Velmi působivý snímek, o kterém toho bylo hodně napsáno. Prakticky každý záběr je unikátní. Škoda toho, že barvy zkrátka blednou a my tak vidíme jiný film než ten, který viděly diváci v roce 64. Antonioni má ohromný cit pro barevný obraz. (18.08.2009)

Zajištěná žena po nehodě poznavá křehkost své existence, muži uprostřed továren v hluku strojů neschopni komunikace, erotické hry bohaté buržoazie, nevěra, sny, a fialově nabarvené stromy. Evropské intošství v krystalické formě. Film končí tam, kde začíná, a mě jen napadá, že prachy štěstí nepřinesou, ale v limuzíně se brečí lépe než v tramvaji. (10.11.2015)

Jedna nalomená duše proplétající se ve společnosti manžela a jiných cizích lidí (až na jednoho blonďáka, co se kouká, skoro jako by věděl) bludištěm hypnotických šedí, mluvících barev, mlhavých i až příliš ostrých tvarů a hmot (ano, i průmyslová krajina může být ve svých nelidských měřítcích perverzně krásná), houštinami industriálních a elektronických zvuků. Jen nedat najevo nejistotu, jen se nepropadnout ještě hloub. Jak si s Antonionim ne vždycky sedneme, tentokrát stvořil film, který ve mně s naprostou samozřejmostí zarezonoval hned při prvním zhlédnutí a napodruhé ještě víc. (04.12.2014)

Za tu krásnou pohádku, kde všichni zpívají (16.01.2009)

Industriálne psycho zvuky, fabriky, elektrárne, antény, šedé hmlisté znečistené prostredie a žena ktorá sa správa veľmi zvláštne a robí tak tento zvláštny film ešte zvláštnejším. (27.07.2010)

Nevim no filmy tohoto režiséra prostě moc nemusim. Rada pro lidi co se na to budou někdy dívat: Hlavně si k tomu nelehejte nebo u toho usnete jako já :D. (21.10.2015)

Film sa ponuro začína a ešte ponurejšie končí. Tá ponurosť na začiatku z priemyselnej pustatiny zničenej nejakou fabrikou či prístavom sa postupne mení na psychicky narušené vnútro hlavnej hrdinky. Aj keď sa v časti filmu objavuje spestrenie so sexuálnymi náznakmi, nijak to atmosféru nevylepšuje, možno aj preto, že sa to odohráva v špinavej unimobunke. Napriek silnému pôsobeniu na emócie som až do konca nevedel, kam film smeruje a čo presne mi chce týmito silnými prostriedkami povedať, stále som tápal. (11.12.2020)

Úžasné obrazy a úžasná Monica Vitti. Tato herečka mě nejvíce zaujala ve filmech Michelangela Antonioniho. Perfektně dokáže zahrát nešťastné a nepochopené ženy, bořící se někam do neznáma, kde jim nikdo nedokáže pomoct. Prostě úžasně zahrané a krásně předané pocity divákovi. Po Zvětšenině a Noci je to Michelangelův nejleší film. Díky těmto filmům se těším na další díla od tohoto osobitého režiséra. (08.05.2012)

Nevím, co v tom hledat. Asi je to v hádanka o tom, jak složitý je duševní svět člověka po těžkém šoku. Vše bylo tak ponuré, nehostinné a tak introvertní. Jako samota na pustém ostrově. Život o ničem. (30.09.2009)

Monica Vitti ako vždy skvelá, ale tentokrát to okolo nej ma zďaleka nezasiahlo tak ako v predchádzajúcich filmoch "tetralógie citov". Je to pritom paradox. Antonioni mal v tomto filme nový, veľmi silný nástroj, farbu, ktorý využil veľmi inovatívne a pôsobivo, Monica mala rolu, kde mohla ukázať ešte viac zo svojho hereckého majstrovstva, napriek tomu film miestami vyslovene nudí. Prichádza to akoby vo vlnách - silné, pôsobivé momenty sú striedané nezáživnými momentami, kedy doslova strácam o film záujem. Týmto filmom začal Antonioni svoju druhú, farebnú éru. Zdá sa, akoby boli režisérovi priaznivci rozdelení na dve skupiny. Prvá miluje jeho čiernobiele filmy a tie farebné ju až tak neberú, druhá naopak. Ja patrím jednoznačne do tej prvej. (13.08.2021)

Grand Prix Zlatý lev Mezinárodního filmového festivalu v Benátkách 1964. (06.07.2012)

Poměrně depresivní, obrazově zajímavý film. Industriální záběry působivé. Monica Vitti je zde skutečnou Femme Fatale a celé to pozvedává... (18.12.2020)

Byl to pěknej film a dobře se na něj dívalo, ale... chápu že nuda je regulérní výrazový prostředek, tady mi však moc nesedla, oproti filmům od Andreje Tarkovského nebo Paola Sorrentina. Proto ubírám jednu hvězdičku. Ubral bych víc, ale z nějakého důvodu mám potřebu se tomu filmu omluvit, že jsem nebyl schopný ho soustředěně sledovat. A to bych mu za to měl ubrat aspoň další dvě hvězdičky. (10.12.2020)

Ako najvýraznejšie vyjadriť zhnusenie nad postupujúcim odcudzením sa prírode a jej zákonitostiam? Najlepšie tak, že všetko dovedie do krajnosti, pretože tak každý snáď pochopí obludnosť takéhoto smerovania. Nestačí len priemyslom totálne zničená krajina, ktorá aj samotného človeka deformuje na svoj obraz, ale odcudzenie je všadeprítomné. Bezduchí robotníci, ktorý sa radi vydajú na rok trvajúce montáže len preto, že aby viac zarobili sú akousi karikatúrou tých robotníkov o ktorých sníval Marx či Lenin a ktorí všetko tak ľahko zahodili v prospech zárobkov a odcudzenia. Neo-marxistickí filozofi v 60. rokoch museli reagovať na sklamanie z robotníckej triedy, ktorá sa nakoniec ukázala neakcieschopná najmä v slávnom máji 1968, kedy sa prevalilo, že definitívne vzdali svoj triedny boj. Antonioni cíti túto rezignáciu už o pár rokov predtým a ako citlivý pozorovateľ si v plnej miere uvedomil daň za pofidérny pokrok. Pokrok ale kam? Antonioni stvárnenie fyzicky chorej krajiny a celej tej rovnako chorej situácie umocňuje psychicky chorou hrdinkou, a nepríjemnými, kvílivými zvukmi, alegorickými príchodmi lodí vynárajúcich sa z hmly a evokujúcich tak smutno-hrozivý obraz J.M.W Turnera The Fighting Temeraire (1838). Rovnako, ako pre túto bojovú loď, už len ťahanú na miesto svojho konca, tak aj pre aktérov vo filme je už dobojované... Hlavná hrdinka sa možno snaží bojovať maľovaním divokých farieb na steny, či románikom s jedným inžinierom, ktorý sa zdal predsa len možno blízky, ale všetko je márne. Jej osud je predurčený a z pasce nie je cesta von... Film Deserto rosso je plný zvláštne štylizovaných záberov a je preplnený symbolmi. Napríklad obrovské množstvo pary tryskajúce pod vysokým tlakom ukazuje fabriku ako nejakého netvora, alebo Monica Vitti je často zámerne postavená pred nekonečný rady bizarných kovových konštrukcií. Skvelý film, možno najlepší Antonioniho počin, avšak zatiaľ som od neho všetko nevidel. (06.01.2020)