Zelená zóna

Pokud má někdo za to, že opětovné spojení Paula Greengrasse s Mattem Damonem (za přispění přepečlivě snímek rytmizující hudby Johna Powella) je pouze opakováním postupů známých již z posledních dvou bourneovských dobrodružství a opožděným příspěvkem k otázce války v Iráku, tak se nemůže víc mýlit._____ Samozřejmě že výchozí konstrukce v podobě výrazně individualistické a profesiální postavy po právu nedůvěřující autoritám a užití šouflkamery zůstává, ale jinak se vyprávění a dílčí stylistické postupy výrazně liší. Na místo téměř neustálé dvousekundové délky záběrů snímaných převážně v polodetailech či detailech, kdy každý další přináší narativně důležitou informaci, se pohybujeme někde kolem pěti vteřin ve velkých celcích či amerických plánech s mizanscénou přeplněnou dílčími podněty, které odvádějí divákovu pozornost od narativně podstatných prvků. (S přibývajícími minutami se mizanscéna vyprazdňuje, což má svůj význam.) Neliší se ale pouze způsob, jakým jsou dávkovány informace, nýbrž i jejich samotná povaha, kdy se nejde za jednou jasně vymezenou a spolehlivou stopou, protože ty se několikrát během filmu ukážou jako nestálé (identita zdroje, zprostředkovatel informací od zdroje, zdroj samotný...). Přehled tak máme jenom díky diegetickému zvuku, jako tomu bylo v bourneovkách, což ale neplatí do úplného konce, kdy je vysílačka rozbita a my se tak ztrácíme v nočních scénách, které nejsou uměle dosvěcovány, což spolu s ruční kamerou s výrazným zrnem přináší zdání realističnosti. (A opětovně: svícení zde má svůj význam, viz začátek a konec.)_____ Tato odlišná práce s informacemi, jejich dávkováním a spolehlivostí vede k tomu, že v závěru hlavní hrdina motivovaný touhou přijít na to, jak se to se ZHN má, vyjádří jasný názor, že nejenom důvod, proč došlo k válce, ale i samotná válka je pouhou vějičkou. (K čemu, vyjádří předtitulkový záběr.) Přesto si film zachovává určitou mnohost pohledů, což je geniálním způsobem vyjádřeno v závěrečném válečném střetu, kdy odlišná motivace postav odpovídá i jejich (směru) pohybu v prostoru. (30.05.2010)

Řemeslně samozřejmě bechybně odvedený armádní politický thriller (nikoli akční válečný), pro mne však jednoznačně nejslabší osobní divácký zážitek, co mi kdy Greengrass poskytl. Chápu, co se nejspíš chtělo Zelenou zónou říci, nicméně si myslím, že se z motivu "Kdo chce psa bít, hůl si najde" dalo vytěžit více. Vzhledem k tomu, jak vysokou hru zde tvůrci rozehráli, nemohu scénář Zelené zóny považovat za dostatečný - zvlášť deusexmachinská postava Freddyho je napřesdržku. Zklamán ale nejsem, neboť jsem (kvůli žánru, který mi není příliš blízký) ani žádné nadšení neočekával. (10.06.2010)

Napätie, akcia, skvelý scenár, skvelí herci, konečne umiernenejšia kamera a strhujúci hudobný doprovod. Škoda, že to scenár nezostal trošku mimo politickej šachovnice, ale to už by potom bola čistá bourneovka, takže Greengrass sa to aspoň takto snažil zaobliť. Všetko prmyslené do detailu, scenár trošku kopíruje fikciu ako realitu, ale o tom dnešné filmy sú a nikde nie je napísané "based on a true events". 85%. (08.06.2010)

Indiana Bourne a posledná krížová výprava za šifrou stratených zbraní hromadnej skazy. V okamihu (nastane asi po polhodine), keď si uvedomíte, že Greengrass nenatočil ďalší angažovaný polit-thriller, ale strihol si klasický dobrodružný quest, v ktorom sa namiesto biblického artefaktu pátra po irackých zbraniach hromadného ničenia, sa pred vami rozprestrie takmer dokonalý film. Naivne zjednodušujúci a občas patetický, ale nadupaný a remeselne bravúrny, ako sa na žánrový kúsok patrí. Od absolutória to u mňa delí len jednoduchý fakt, že Bourne je Bourne. (20.06.2010)

Už je to trochu nuda, ale Greengrass zřejmě neumí řemeslně klopýtat. Zelená zóna je neuvěřitelně dynamický film, který se nezastaví ani na vteřinu (i třetí Bourne proti němu občas přešlapuje na místě) a drží diváka v permanentní pozornosti. Od první do poslední sekundy je o co se opírat – ať už jde o dokonale přehlednou akci (obrovský skok právě od třetího Bournea), či vztahy mezi jasně definovanými postavami a naprosto pochopitelné dialogy, které i běžného civila okamžitě vtáhnou do centra dění. Greengrass navíc na půdorys „velkého problému“ roubuje motiv souboje dvou mužů, který je pod taktovkou burácejícího Powellova hudebního aparátu přesně tak cool, jak tomu bylo v předchozích režisérových filmech (a jak – doufejme! – bude ve všech dalších. Tenhle trademark mám ze všeho nejraději). Tím, čím je Scorcese + De Niro (především) pro sedmdesátá a osmdesátá léta, tím je Greengrass + Damon pro současnou generaci. Dobově – ale i nadčasově - poplatnými a reflektujícími umělci pro diváky, kteří se potřebují personifikovat s hrdinou a prožívat příběh jeho očima. Greengrasův tým poskytuje úchvatné řemeslné prostředky (kamera!) a svět, kterým už Damon proplouvá naprosto přirozeně a bez sebemenších zádrhelů. Jedinou vadu vidím paradoxně právě ve scénáři, který je tak neuvěřitelně přehledný a pochopitelný, že ve světle Bourneova světa (nelze nesrovnávat) lehce ztrácí na té jemné přitažlivé vrstevnatosti a chuťovém ocasu (a místy zkrátka a dobře připomíná obyčejnou adventuru ve smyslu „půjdeme z bodu A do bodu B a tam najdeme C, které nás dovede k D“). (11.03.2010)