Rozervaná objetí

Nevím, zda mě alespoň jednou Almodóvar dokáže nadchnout natolik, abych jeho počinu dal s čistým svědomím 5*, poněvadž ani v tomto případě nejde o výjimku, ale Rozervaná objetí řadím k těm zdařilejším režisérovým dílům. Zpočátku jsem hlavnímu představiteli tu slepotu moc nevěřil (na což je moje divácké oko zvláštně citlivé), ale nakonec mě o ní dokázal přesvědčit. A šlo o velmi dobré drama o jedné nešťastné lásce a tragédii, se zajímavým příběhem a výbornými hereckými výkony. Ve výsledku slušné 4* a mírné zklamání z toho, že Penélope Cruz nedostala více prostoru. (27.06.2013)

Tento film se dá vnímat několikerým odlišným pohledem. Může být v divákových očích rozvleklým thrillerem, romantickou klasikou, dramatem vášně, jednorozměrným okouzlením nezaměnitelným španělským koloritem. Zdá se mi, že při bližším pohledu byl nebo mohl být ovlivněn či tematicky souvisí s jiným dnes méně známým Antonioniho filmem IDENTIFIKACE ŽENY. Silná biografická nota, která u Almodóvara v žádném případě neznamená doslovnou ilustraci vlastního života nebo řešení si vnitřních problémů, jako tomu bývalo např. Felliniho či Bergmana, ale spíše stopování dojmů a prchavých záchvěvů bouřlivých španělských dějin minulého století, které režisér i scénárista v jedné osobě zčásti přímo zažil, ale také zaznamenal ve vzpomínkách širší rodiny či přátel a známých. Někudy tudy postupuje cesta pochopení možného skutečného smyslu tohoto bouřlivého romantického dramatu vyhrocených retrospektiv. Polovina devadesátých let bylo dobou postupného generačního vymírání bunkru, tj. zbytků frankismu, jako společenského tématu i hodnotové orientace rychle se obnovující španělské občanské společnosti. Hlavní postava, režisér, který tragickou nocí přichází o vše, je doslova vklíněn do svého životního údělu, lásky, bezuzdné a vášnivé, hlubokého vztahu, který pohlcuje celý jeho život, jakkoliv jeho budoucnost je nejasná; oslepnutí znamená i přervání jeho dosavadního "života v obrazech" a omezení na scénáristickou, paběrkující tvorbu, která stačí na obživu a faktické živoření-zoufalství a rezignaci. Vše mění zpráva o odchodu jeho smrtelného nepřítele a objevení se jeho syna. Čtrnáctiletá mlha pomíjí, nejasnosti, které ho obklopovaly, se vyjasňují. S nimi se projasňuje i neorganicky přervaný Blancův vztah k herečce kontroverzních kvalit a blízké ženě. Znovu se otevírá možnost tvorby symbolizované setříháváním dotočeného, avšak výrobně nedokončeného filmu. Slabé nebo kontroverzní místo tohoto díla je právě zde. Banalita námětu je i současně jeho silou, silou míry tvůrčího vkladu i obsahu, který s ní splývá. Skvělé herecké výkony, jimž vévodí patrně nejlepší španělská herečka současnosti Penélope Cruzová, jsou doprovázeny dalšími srovnatelnými kreacemi herců u nás naprosto neznámých, ale proto ne menších (Blanca Portillo jako hrdinova nejbližší spolupracovnice, Lluiís Homar jako hlavní mužská postava Mateo Blanco-Harry Caine, Jose Luis Gomez jako záporák Ernesto Martel). Přesvědčují podle mého názoru o druhé, pozitivní možnosti, o tom že Harry Caine zemřel a naopak Mateo Vlanco vstal z mrtvých. Almodóvar tu přibližuje jakoby mimochodem mnohé z tvůrčí kuchyně moderního umělce-dramatika i režiséra. Sytá filmová řeč, vynalézavá kamera krajinných horizontů i milostných intimních scén, plných vášnivých objetí, to vše přervává vazby, které daly název filmu. I rozervané lze spojit. I tak je možné charakterizovat poselství tohoto nevšedního díla. (05.09.2009)

Rozhodně ne nejslabší, ale ani nejlepší režisérský počin..přesto bezvadný snímek, který na člověka prostě musí zapůsobit. Dobré herecké obsazení je vedle vyprávěné linie příběhu také velkým plusem.. Almodóvar se místy dokonce odvolává na některé své předešlé filmy, např. Dívky a kufry jsou až nápadně podobné Ženám na pokraji nervového zhroucení.. (01.10.2009)

Ano, je to svým způsobem španělská telenovela ale hodně dobrá. Kamera na výbornou, hudba na chvalitebnou, výkon Penelope na výbornou (hrála to v 35 letech). Mnoho nových nápadů jako hra s rentgenovými snímky, slepec využívá svého postížení k náhodným souložím(to tu ještě nebylo), Hezké a dlouhé záběry z fiktivního snímku Dívky a kufry. Celkem dobrý příteli Pedro, hlavně, žes tam nedal zase ten jinotaj, že kdo je buzna, je apriori dobrák... tím jsi mě tenkrát nasral... (23.05.2010)

Možná bych si Rozervaná objetí tolik neužil, kdybych pár dní předtím neviděl Ženy na pokraji nervového zhroucení. Fakt se mi zamlouvá způsob, jakým Almodovar začlenil tuhle svojí starou komedii (aniž by z ní použil jediný skutečný záběr) do svojí novinky. Hodně se mi líbily i další vizuální i jiný žertíky, ve kterých si sofistikovaně utahuje ze sitkomů a telenovel a televize vůbec (to ostatně dělal i v Ženách na pokraji nervového zhroucení). Závěr je absolutním vrcholem celýho filmu a patří k tomu nejzábavnějšímu, co jsem letos v kině viděl (je ale asi opravdu nutný vidět zmíněnej Pedrův starší film, aby si to člověk užil naplno). Každopádně si myslím, že síla tohohle filmu je dost jinde, než síla Almodovarových nejslavnějších snímků z posledních patnácti let, takže pokud od něj budete chtít to samý, co vám daly předchozí filmy, zklame vás. Rozervaná objetí jsou hlavně poctou klasický filmařině na jedný straně, a s nadhledem natočenou parodií na romantický filmy i televizní zábavu na straně druhý... a tuhle kombinaci já rád. (09.10.2009)