Valčík s Bašírem

Film, který u mě lehce utrpěl svou roztříštěností. Soundtrack byl nesmírně zajímavý, vizuální zpracování výborné a některé vzpomínkové scény mě zaujaly natolik, že jsem měla chuť dát si okamžitě filmový maraton složený jen válečných snímků. Jenže kromě této části, které bych bez váhání dala pět hvězdiček, se ve Valčíku s Bašírem vyskytovala ještě část druhá tvořená několika málo bývalými vojáky, kteří vyprávěli své dojmy z války. Nepochopte mě špatně, zpočátku mě to bavilo, ale když ta samá postava opakuje pořád téměř to samé, začínám litovat, že kino nenabízí možnost přetočit film zas trochu dopředu. A k tomu ten závěr. Skutečně bylo nutné do kresleného filmu s perfektní stylizací hodit těsně před titulky realistickou dokumentární scénu? Bylo? Nevím, možná to na někoho emocionálně zapůsobilo a možná jsem divná, ale přišlo mi to úplně mimo. Snad tím jen režisér chtěl dokázat, že se celý film stal, na což by podle mě zcela postačilo pár slov v závěrečných titulcích. A když už jsem u režiséra... Mimořádně by mě zajímalo, do jaké míry se u Valčíku s Bašírem jedná o film autobiografický. (30.01.2009)

Už úvodní strhující běh psů mě dokázal odrovnat svým bezchybným vizuálem a nadupanou hudbou. A přesně zde mě to chytlo a už nepustilo. Režisér nám totiž "filmově-dokumentárním" stylem (ano, vim zní to trochu blbě a jinak to prostě pojmenovat nedokážu) ukazuje hrůzně vzpomínky na válku. A i když dvě vzpomínky mi přišly trochu nudnější, tak to celé dává dohromady mrazivý a znepokojivý obraz. A to tady funguje na jedičku a to si režisér občas neodpustí i nějakej ten vtípek (německé porno rulez!!), který to ovšem vůbec nenabourává. (16.03.2009)

Ari Folman vytvořil dílo v mnohém podobné slavnému comicsu Arta Spiegelmana Maus. Mám na mysli použití animované formy, jež pro ztvárnění takto vážného tématu působí nezvykle a na někoho možná i jaksi nepatřičně. Umožňuje však divákovi, v rámci historického diskurzu válečných traumat uvyklého na „klasičtější“ způsob vizuálního podání, prožít dílo s patřičným odstupem a zároveň, díky jeho nereálné hypnoticky snové atmosféře, být dílu mnohem blíž, než by kdy mohl být při sledování syrově veristických válečných scén. Kromě toho je – stejně jako v comicsu Maus – určitý odstup zaručen již tím, že vyprávění je retrospektivní, podobající se rekonstrukci skládačky, paměťové archeologii samotného vypravěče, jež má v přítomné linii vyprávění kontradikčně civilní ráz. Dokumentárně laděné hrané scény explicitně zobrazující násilí, které mají sloužit jako mírové memento mori, připravují diváka již od začátku na hrůznou podívanou, před kterou je třeba se patřičně emocionálně obrnit dostatečným nadhledem a apercipovat si jejich absurdní cynismus – zatímco zde, díky silné stylizaci, dochází u diváka k automatickému odstupu od zobrazovaného bez nutnosti vytváření silných emocionálních bariér, a tudíž co do kvality k velmi rozdílnému zážitku. Tato strategie je záměrně porušena až v závěru filmu, kdy se animace náhle promění v dokumentární záběry válečné apokalypsy. Místo očekávané katarzi, léčící uměle vyvolané válečné vzpomínky vypravěče, přichází na scénu brutální autentičnost, redukující a zároveň stvrzující všechno předchozí. (22.04.2009)

Môj prvý festivalový film (Barbakan 2009). Klubová atmosféra ideálna pre tento typ filmov. Animovaný film pre vyzrelejšie publikum si pomaly, ale isto nachádza svojich priaznivcom a do budúcna v ňom vidím veľký prínos, pretože priestor na sfilmovanie niečoho podobného konečne dostanú aj skutočné talenty, ktorým nebude treba horibilné sumy peňazí na zaplatenie dabingových hercov a všetkému, čo patrí k dnešnému mainstreamu v animačnom priemysle. Autobiografický príbeh prebil svojho predchodcu 'Persepolis' nielen kvalitou, ale aj mojím prívlastkom najtvrdší animák na trhu. Skutočne, zobrazené udalosti sú naozaj znepokojujúcim komentárom vojny, a jej dôsledkov na krajiny a ľudí. Všetko potvrdzuje záverečný prestrih s realitou, ktorý je naozaj krutou fackou pre diváka. Kreslená animácia je veľmi pôvabná na sledovanie, vybraná paleta farieb dodáva filmu zvláštnu príchuť. 80%. (23.09.2009)

Hodnoceno jako film o historických událostech a politickém tématu jde o výraz poraženeckém syndromu, ne nepodobný tomu, jenž má Amerika z Vietnamu. Ale chápu to spíše jako umělecké zamyšlení nad tím, jak pracuje paměť. Ari Folman přišel na geniální řešení, které zřejmě nemá v dějinách kinematografie obdoby. To, co si člověk nepamatuje, si může nakreslit. Jde o rekonstrukce minulosti skrze animaci - opětovné oživování, obrazy, které nejsou úplně realistické. Působí to vlastně i dost cool - právě v onom původním významu distancovanosti od tématu. Postupně se ale odstup zmenšuje a na konci přijdou dokumentární záběry z BBC a řízne se do živého. Za posledních několik let jsem neviděl film, který by automatičtěji spouštěl silné emoce, aniž by přitom šlo o citové vydírání. (10.07.2008)