Synové hor

Škoda té ideologie, i když jí tam nebylo tak moc vezmeme-li v úvahu rok vzniku filmu. Smrt obou závodníků je vlastně nejtragičtější údalostí z prostředí lyžařských závodů u nás. Příběh bere za srdce hlavně proto, že se jeden z hrdinů vrátil pro kamaráda. Dokonce dal Vrbata svému druhovi i svůj kabát, jak se později zjistilo. I naše hory umí být kruté a umí brát životy a nelze je podceňovat. Synové hor jsou smutným příběhem o lyžařském závodě a hrdinství. Bohužel příběhem se špatným koncem. Také se přikláním k většině - ta závěrečná sněhová bouře brala dech i doma v teple na gauči. Tenhle příběh by si rozhodně zasloužil modernější verzi oproštěnou od té ideologické omáčky. * * * (25.03.2013)

Kdybych předem neznal tragický konec tohoto příběhu, byl bych určitě do posledního momentu fakt přibitý do křesla. Film je natočen jako krkonošská obrozenecká idylka, která poznenáhlu přejde do sportovně meteorologického dramatu, kde nejlepším hercem je počasí, dokonalá kulisa. Ta vichřice člověka vtáhne, až mu začne být zima. Silný příběh velkého kamarádství až za hrob. Bez větších příkras. 85% (10.12.2014)

(Na Sudeťáka při ochotnické inscenaci, suše:) Tleskejte taky... Byv sám synem hor (či synem podhůří :-)), filmovému zpracovávajícím tragédii sportovního a vlasteneckého šílení jsem se vyhýbal nepochopitelně dlouho. Hradečák a nelyžař Josef Bek, poněkud lépe stravovaný než šampión, byl pro roli v takto pojatém zpracování určitě jedinou volbou. Čeněk Duba podává Hančův život před tragédií a v jejím průběhu jako hrdinský epos, horáckou idylu a důležitou epizodu v zápasu o národní identitu. Přes všechnu snahu ale skrz propagandu prozaické skutečnosti vysvítají: Češi byli fér, ovšem, ale fér jsou i Němci, Norové a fér byli dokonce i Češi s německými jmény. Svatava Hubeňáková v roli Hančové vyhlíží jako věru podezřelá ženská, která na šampiona nasazuje špatné zbraně; její vražedný kukuč by byl dostatečným důvodem nezůstávat doma a raději cvičit smrady v lyžování, mrznout na pláních a věnovat se ochotnickému divadlu, byť by šlo o sebeodpornější agitační kýč. Hanč byl geniální sportovní magor, kterého doma neudržela ani zodpovědnost za rodinu, a pro vítězství jednoduše nasadil krk. V košili, bez šály a bez čepice, kteroužto ztrátu navíc zaplatil životem i jistý Vrbata. Anebo jak to vlastně sakra bylo. Film mi ale udělal radost obrazově dokumentární složkou: Pomlázkou na Rezku, utěšenými výhledy na (hotely nezastavěné) stráně Rokytnice nad Jizerou, starou Labskou boudou a dalšími. Režisér s kameramanem vytvořili v ne-širokoúhlém formátu překvapivě funkční výhledy na dobová panoramata; hory nikoliv netknuté, avšak nedevastované turistickým a sportovním průmyslem. Hory, z nichž by Hanč neblil: Prosím závodníky, aby se dostavili pro odznaky. Nepatetické zpracování legendy z rukou disciplinovaného režiséra by mohl být kinematografický nářez. (30.06.2018)

Takový malý skoro zapomenutý klenot a pěkný životopisný snímek. Jen by mě zajímalo jestli ten silný vítr a sněžení, a určitě i krutý mráz, nebyl tenkrát jen simulovaný a byl skutečně věrohodný..? Jinak Josef Bek (Bohumil Hanč) a Jiří Vala (Václav Vrbata) v nerozborném přátelství dvou lyžařů kamarádů i jejich uvědomělosti, ztvárnili oba hlavní protagonisté skutečně výtečně a téměř věrohodně. Konec je holt smutný, tak to v životě bohužel při vší úctě k člověku chodí, a to i s tím památníčkem na Zlatém návrší v Krkonošších, který tam je ostatně a snad i dodnes. Člověk nemůže za žádných okolností podcenit sílu hor, ani když tam vyrůstal odmalička tak jako oni. (28.01.2007)

Závěrečná pasáž se samotným závodem je uhrančivá a patřičně drsná, ale příliš krátká a uspěchaná. Důvodem je rok vzniku, protože v padesátých letech nešel natočit ani sportovní film, aby na něj nebylo naroubováno sociální drama. Tvdrý život v Krkonoších pozdního Habsburského mocnářství si o to v očích soudruhů z Barrandova přímo říkal, takže většinu stopáže zabralo tkalcovské tření bídy s nouzí. Josef Bek se svým živelným herectvím utáhl i tohle, ovšem šance na působivý surival byla promrhána. (01.04.2022)