Rozbouřené vody

Ty dvě pecky...chci se vymezit vůči těm aktuálním 81 procentům. Tenhle film si je nezaslouží. Ždímat za každou cenu divákovi city, to je jakási podivná podlost. A tady o nic jinýho vlastně nejde. Filmovou matku nechali odpustit...ale proč? Mohl by někdo něco takového chtít po nějaké skutečné matce, která by podobným způsobem přišla o dítě? A tenhle film je jako vzkaz ve znění "vidíš, jde to, jenom musíš chtít, ty bláznivko pomatená". Některý věci prostě odpustit nelze, a nic na tom nemění ani vrahův věk, natož jeho vzhled nebo fakt, že hraje pěkně na varhany. Jinak bych rád poukázal na to, že děti, který už si všímají sousedů a dokážou určit, že ten a ten pán bydlí v tom a v tom domě, se UŽ NEVOZÍ V KOČÁRKU. Jo, bez něj by to nešlo, já vím. Pak je ovšem celý tohle drama vystavěný na holým nesmyslu. Proč ho tedy brát vážně? Ne, tohle je poctivý asi jako kvalitní kuřba od nafukovací panny. Nemusím to zkoušet, abych se utvrdil v přesvědčení, že to nefunguje. Prostě to nefunguje. Konstrukt, že po přiznání k vraždě dítěte přistane na vrahově tváři matčino pohlazení, ani procítěné latexové doteky. Proberte se, lidi... :( (02.04.2015)

Celou dobu se to tváří jako hrozně formálně konvenční film, který svou uměleckost dává okázale najevo flashbackovou strukturou, hudbou i prostředím a především tématem vyrovnávání se s minulostí, smíření se s vinou a odpuštěním. Poté ale přijde posledních několik minut, které si dovolí drze podvrátit dříve viděné tím, že jsou vzpomínky zasazeny do zcela nového kontextu a to, co se zdálo jako postupné odhalování v rámci vyprávění, bylo celou dobu ovlivněné nespolehlivou optikou jednoho z antagonistů. Na konci si tak nemůžeme být jistí, jak to tedy doopravdy bylo a zda-li je nám odhalena pravda, nebo mělo jít jenom o útěchu. Na místo katarze vyvedení z konceptu a vybídnutí k zamyšlení nad komplexnějšími morálními otázkami. Takže přece umění. (07.03.2010)

V tom příběhu je sice tolik náhod, že začne působit trochu moc vykonstruovaně, ale herci a pevná ruka režiséra to zachraňují. Hodně pomáhá nechronologické vyprávění, díky kterému párkrát vidíme stejnou scénu z jiné perspektivy. A hudba je také skvělá, včetně varhanní verze písně Bridge over Troubled Water od Simona & Garfunkela (což je ovšem asi jediný humorný moment v celém filmu). (01.12.2015)

Škandinávci tie ľudské drámy s veľkým nádychom psychológie vedia. Vlastne oni vedia všetky tie atmosférické a pochmúrne žánre. Téma viny a odpustenia je vďačnou témou pre zobrazenie nekonečného utrpenia na strane vinníka aj obete. Je dobré, že tvorcovia tohto filmu nechali vysvetlenie všetkých príbehových súvislostí až na koniec. Aj vďaka tomu človek chce film dopozerať, pretože si nie je na istom, čo sa stalo a aká je miera viny. Konanie postáv je však v mnohých perspektívach nereálne a to je veľkou slabinou filmu. Fakt by ženská bola až taká šialená a odhodlala sa k takému niečomu ako únos? A ten chlapček zmení názor na chlapa, ktorého pozná, v jednej sekunde kvôli hysterickej ženskej? Až tak, že volí skočiť do vody? Prehnané až až. Film prináša tiež nové obzory, čo sa týka luteránskej cirkvi - že na svadbe nehrávajú našu tradičnú svadobnú pieseň a že farárky neváhajú smilniť, koľko sa len dá - asi sa im na desatoro vyliala káva a šieste prikázanie nepoznajú. (27.03.2021)

Zlo, pachatel, výčitky svědomí, matčino trauma. Příběh není jednoznačně laděný a odsuzující, prolínají se v něm vzpomínky na spáchání zločinu s novým začátkem pachatele, kdysi teenagera. Ten se souhrou osudu dostává do opačné role -"náhradního rodiče", který bojuje o život dítěte ve stejných místech, kde on sám jiné dítě o život nešťastně připravil. Silná psychologická sonda do duše trpící matky, mladého zločince a jeho lásky. Nejtěžší je přiznat si: vraždil jsem. (21.03.2016)