Lurdy

Velký sál s prostřenými stoly. Pomalu přicházejí lidé. Dlouhý záběr. Trpělivost. Vítejte v Lurdách, závodní jídelně, kde podávají zázraky. Porce jsou malé, ale vydatné. Ač sám v Boha nevěřící cynik, dýchlo na mne z některých scén zvláštní spirituální čaro. Jako při těch nemnoha návštěvách kostela během bohoslužby, kdy jsem vnímal, že se přede (či spíše nade) mnou odehrává něco mimořádného, co však nikdy plně nepochopím. Jessica Hauser zpracovává ožehavé téma citlivě, tak trochu v jedné tónině. Nebaží po skandálech. Jen párkrát nabídne nějakou trpce úsměvnou nekřesťanskou paralelu. Lurdy tedy samozřejmě nejsou filmem, který vás bude bavit, spíše filmem, o němž se budete bavit. Koho neosloví v duchovní/pocitové rovině, neosloví asi vůbec. Náznak dramatu aby jeden hledal mikroskopem. K jediné dějposunující události dojde zhruba v polovině a fascinujícím způsobem se změní současně pohled protagonistky (nenápadně skvělá Sylvie Testud) na svět i diváka na film. 80% (19.11.2009)

Častokrát mi na těchto stránkách hnou žlučí různí ateisté, kteří šmahem odsuzují náboženství a víru a směšně dávají najevo, jak jsou nad věcí. To prosím nepíšu jako věřící; sám sebe pokládám spíš za kacíře, věčného skeptika a pochybovače. Serou mě zkrátka hlupáci, kteří si na základce udělali jasno a od té doby nepocítili potřebu své úsudky podrobit revizi. --- Toto uvádím předem, aby mi bylo správně porozuměno. Největším kladem tohoto filmu totiž je podle mne právě jeho skepse; neuráží, neodsuzuje, netluče jako Chruščov podpatkem do stolu, nedělá unáhlené závěry. --- Lurdy jsou zobrazeny jako místo, kde se úřaduje a točí peníze. Ale nenaznačuje se, že je to něčí chyba. Když se k vám hrnou zástupy, z jakéhokoli důvodu, musíte se jim postarat i o žvanec a záchody, to je realita kterou dobře zná církev i pořadatelé filmových festivalů. Bohoslužby jsou tak trochu showbusiness, to je další fakt, jenže jak má kněz k věřícím nacházet osobní vztah, když jsou jich tisíce a každý den jiní? Tak slouží jak umí, dává lidem co chtějí, a zůstává rezervovaný. --- Působivá je poctivost, s jakou jsou pacienti upozorňováni: „My se zde snažíme léčit duši. Pokud se přitom občas zázračně vyléčí i tělo, je to vedlejší efekt.“ Nemohou udělat nic víc proti lidské přirozenosti, která ve své prostotě lpí na viditelných znameních, tedy zázracích. Mají tam na zázraky úřad, který především dohlíží, aby se zázračné agendy nezmocnili nějací novináři či jiní blbci. Je to taková péče o dobré jméno podniku. --- Herecké výkony v příběhu jsou tak civilní, tak „normální“, že se je až zdráhám nazvat herectvím. Míněno jako pocta režisérce. I v tomto ohledu, všechna lidská malost a nedokonalost je podána autenticky, nepřehání a nesoudí. A nakonec zázrak sám. Pro autorku není rozhodující otázka zázraku; ostatně i ten zůstává dost „nezázračný“, vysvětlitelný jako vzácné leč možné (dočasné) zlepšení. Centrem zájmu jsou reakce lidí, jejich otázky a komentáře, nepříliš povznášející, ostatně jako i sama hlavní postava dívky ve víře spíše vlažné a oportunní. --- Vnímám film jako názornou ukázku toho, jak je poctivost vzácná, náročná a nevděčná. To tam nemohl být aspoň jeden kněz znásilňující bezmocné nezletilé pacienty? U čerta, kde je nějaká akce!? --- (22.05.2012)

Premisa o dívce paralyzované od krku dolů, která je během zájezdu křesťanské charity do lázní zázračně vyléčena, je rozvedena do nekřiklavě pojatého vyprávění, které ukazuje na mnohoznačnost "daru" od Boha co se týče přijetí jím obdařené osoby v kolektivu. Mimoděk odhalované motivace a postoje různých postav od dalších účastníků zájezdu přes různé pečovatelky až po kněze v sobě paradoxně značí nevěřícnost a především nepřejícnost tváří v tvář zázraku. Zázrak je pozitivní pouze coby prostředek subjektivního dojetí, ale jinak se stává jím obdařený člověk objektem neadekvátního zájmu. Kontrapunkt protichůdných významů je ve filmu přítomný i skrze užití hudby, které kontrastuje s náladou jednotlivých sekvencí (v trudných každodenních sekvencích chorálová hudba a italopop proti psychologickému napětí závěru filmu). Škoda tezovitého a scenáristicky přepjatého závěru, byť vlastně film jinak končit ani nemohl. (15.11.2009)

Rakúska dokumentaristická škola nezúčastnených, nekomentovaných pohľadov na svet okolo zúročená v hranom filme. Meditačný pokoj v očistnom kúpeli a tiché kontemplovanie sa len ťažko znáša s obrovským dopytom žízniacich po vyzdravení, či duchovnom zážitku. Nevyhnutne sa preto oáza pokoja v kombinácii s modernou technikou sprostredkúvajúcou kázne a zážitky vyzdravených spolu s organizovaným, časovo ohraničeným vstupom zmenila na turistické miesto, kde si duchovnosť uchovala svoje miesto. Miesto poznačené masovou túžbou. Nechcenú tragikomiku rozporu, kde sa každý jeden z tisíchlavého zástupu túži nerušene oddať nerušenému spojeniu s Bohom, no je neustále konfrontovaný očami davu vystihuje film dokonale. Placebo viery ako najsilnejšie z najsilnejších síce umožňuje naozajstné skutky pomoci zvonka, no ich okaté zviditeľňovanie (hoci často zo strany príjemcov pomoci nechcené) skutočné a viditeľné účinky zázrakov paradoxne až príliš často vracia späť sivej všednosti. Zaujímavosť samotného hraného filmu sa miestami vytráca v dlhých záberov liečebno-náboženských procedúr. (18.12.2012)