Odnikud někam

Filmové prostriedky, s ktorými S.Coppola pracuje sú zaujímavé, ale málo divácky dôrazné či presvedčivé. Ťažko hodnotiť, či je chybou samotný námet alebo číry minimalizmus, na ktorý v tomto filme vsadila najviac. Úplne zredukovala dramatickosť, pohrala sa so všednosťou a realizmom. Pracuje s tichom, s hudbou, s postavami. Film pôsobí dosť autobiograficky, akoby bol točený viac pre vlastnú potrebu ako pre diváka.. (15.02.2011)

Znáte ten nepříjemný pocit, když vás sousedi pozvou na video z dovolené a vy musíte přežít ty nekonečné home video záběry prakticky o ničem a bez pointy? Které na vás nepůsobí už proto, že jste tam nebyli a prostředí je vám zcela cizí? Tak působí nový film Sophie Coppoly. Když ve filmu zazní „Chcete slyšet písničku?“, došlo mi, že podobným stylem je natočen celý film. Díváme se na osamělost slavné hollywoodské hvězdy. Ranní prázdnota na duši. Striptérky. Milostné románky. Fotografování. Tiskovka. Jízdy ve Ferrari. Předávání cen v Itálii, kam letí s dcerou. S dcerou u bazénu. S dcerou u snídaně. Jízdy ve Ferrari. S dcerou ve Vegas. Odvoz dcery na tábor. Ranní prázdnota v duši. Odjezd ve Ferrari, pěší túra. Konec. Zkrátka záběry nahodilé, bez vnitřního směřování, bez pointy, bez sdělení. Nejde ani o pocitovku, protože hlavní hrdina nemá psychologii. Nemá rodiče, nemá přátele, se kterými by šel na pivo, nemá koníčky, nekouká na telku, nechodí na fotbal nebo hokej, nečte knihy, maximálně jezdí ve Ferrari. Čím nás taková postava asi tak může zaujmout? Pozorovat bezdomovce při vybírání popelnice je psychologičtější podívaná. Navíc záběry jsou vždy ze statické kamery a třeba čtyři minuty bez střihu. Auto 4x objede okruh kolem staticky postavené kamery, než zastaví. Holčička cvičí krasobruslařské kousky, natočené opět jako home video, a opět jde o dlouhé záběry prakticky bez střihu, jako když vy sami točíte potomka třeba v bazénu, jak se učí plavat. Ach ano, i scéna plavání v bazénu zde je, tříminutová, statická. Celé je to přesvícené, vysoký jas má navodit ten chlad vnitřního světa hrdiny. Asi to celé mělo být jarmuschovské, ale jeho postavy jsou životné, i když se životem potácejí, mají nějaké cíle, nějakou povahu. A pokud jde o vztah otce a dcery, to mi přijde upřímnější seriál Castle, a ne tohle rádoby umění, které se tak snaží o artovost, až o to víc vyniká povrchnost celé té parády, která si dvě scény navíc ukradla z dřívějšího režisérčina filmu Ztraceno v překladu. (03.12.2011)

Sofii zbožňuju, očividně. Nechci brblat (běda mi!) a hledat kdesi cosi, považte však, že ona bojuje s lidmi, kteří budou srovnávat! V Tokiu bylo tohle, tamto...prd! Somewhere pojednává opět o tápajících lidech a opět mám nutkání je přizvat k nočním sedánkům bez zavíračky. Atmosféra plyne nahodile a nemlátí zběsile do rytmu -spíš uvádí do tranzu. Jen stěží přenesu zážitek ze záběrů na betonovou dálnici a její nicneříkající samotu, na vzdouvající se závěs... na striptérky u tyče :) Mám radost a pýřím se, Sofii totiž rozumím. (10.01.2011)

Zas tie skreslenia. Ani v najmenšom nevyvraciam katarzný útlm oproti "Stratám v preklade" hĺbka-emócie-nálady v nich mali monopolné postavenie, ale tvrdenia, že "Somewhere" je založený na (1.) recyklacií zaužívaných postupov, ktorá je úzko spätá s (2.) autorkinou namyslenosťou a po fúzii týchto dvoch aspektov vzíde (3.) štrukturálna nudnosť, ma nútia k týmto trom názorom pridať aj moje obhajobné ekvivalenty._______Sofia Coppola: 1. Nerecykluje, len nepretržito verí svojim víziam, presvedčeniam a metódam, to že tentokrát nenatočila exponátny kúsok ešte neznamená jej rezignovanosť alebo vyprahnutosť. 2. Namyslená ako osoba - možno áno, ako autorka - určite nie. Viacerí si občas mýlia pôdu nezávislú s tou závislou, v tej prvej totiž nejde o to niekomu sa zavďačovať, vodiť za nos alebo ohromovať, v tej druhej však niekedy áno, preto ak sa niekto zatúľa do "cudzej dediny" a nie sú naplnené jeho vybájené požiadavky, šíri tieto klamné domnienky. 3. Zdanie nezáživného/zdĺhavého sledu záberov, ich zdánlivá zdelovacia holosť a nedokončenosť je posledným prestrelením kritizujucich, ale aj zároveň spoločným výstupom z predošlých dvoch bodov. Ak niečo exportne zapadá do ceľkovej koncepcie, tak je to práve onen "lenivý" strih, ktorý predeľuje (záujmovo nie až tak výrazné, kompozične vycizelované) zábery končiace vtedy, kedy si to daná okolnosť vyžaduje. Jednotlivé zvyklosti sú navzájom poprepájané a modelujú finálnu mozaiku presne tak, aby charakterizovala rozdielnosť tvorcu, jeho rozdielny prínos._______"Odnikiaľ niekam" nie je žiadnou studňou múdrosti, nazerá na denodennú rutinu žiadaného herca na pozadí hriešneho LA a krotko komunikuje jej "bočné" príznaky v podobe osamelosti/nezúčastnenosti/neštastia. Má všetko a vlastne nemá nič. Slasti prinášajú strasti. Bánalne, ale vďaka nevtieravej forme veľmi pôsobivé. K tomu diegetický soundtrack, verný prejav Stephena Dorffa a symbolika all around. Mnohými zatracovaní, mnou podporovaný. Prečo? Pre cit. (14.01.2011)

Dovedu si představit, že někdo bude tvrdit, že jde o upřímné vyprávění a citlivě zvolené pomalé tempo o frustrujícím životě herce. Nic to nemění na tom, že film je neuvěřitelná nuda a naprostá zoufalost ve všem. Scény jsou šíleně prodlužované a bohužel se v nich vůbec nic neděje, co by stálo za pozornost. Navíc se skoro vůbec nemluví a celková pointa v podstatě neexistuje. Chápu, že to všechno autoři chtěně předhazují, ale má to nulový výsledek. Navrhuji přejmenovat na Odnikud nikam. (18.07.2011)