Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Jhershaw
    ***

    Děvky, sex, chlast a ferrari - aneb náročný život bohatého herce. Herec v hotelu, a přece úplně jinak než v Lost in Translation. Zatímco Lost in Translation sází na střet kultur, melancholii a charismatického, vtipného herce, Somewhere nabízí floutka, který nevydrží 24 hodin nesouložit a vede život podobně prázdný, jako film o něm. Film si sice drží pohodovou atmosféru, ale unavuje zdlouhavými scénami a postrádá stotožení a sympatie s postavou.(28.3.2011)

  • honajz
    *

    Znáte ten nepříjemný pocit, když vás sousedi pozvou na video z dovolené a vy musíte přežít ty nekonečné home video záběry prakticky o ničem a bez pointy? Které na vás nepůsobí už proto, že jste tam nebyli a prostředí je vám zcela cizí? Tak působí nový film Sophie Coppoly. Když ve filmu zazní „Chcete slyšet písničku?“, došlo mi, že podobným stylem je natočen celý film. Díváme se na osamělost slavné hollywoodské hvězdy. Ranní prázdnota na duši. Striptérky. Milostné románky. Fotografování. Tiskovka. Jízdy ve Ferrari. Předávání cen v Itálii, kam letí s dcerou. S dcerou u bazénu. S dcerou u snídaně. Jízdy ve Ferrari. S dcerou ve Vegas. Odvoz dcery na tábor. Ranní prázdnota v duši. Odjezd ve Ferrari, pěší túra. Konec. Zkrátka záběry nahodilé, bez vnitřního směřování, bez pointy, bez sdělení. Nejde ani o pocitovku, protože hlavní hrdina nemá psychologii. Nemá rodiče, nemá přátele, se kterými by šel na pivo, nemá koníčky, nekouká na telku, nechodí na fotbal nebo hokej, nečte knihy, maximálně jezdí ve Ferrari. Čím nás taková postava asi tak může zaujmout? Pozorovat bezdomovce při vybírání popelnice je psychologičtější podívaná. Navíc záběry jsou vždy ze statické kamery a třeba čtyři minuty bez střihu. Auto 4x objede okruh kolem staticky postavené kamery, než zastaví. Holčička cvičí krasobruslařské kousky, natočené opět jako home video, a opět jde o dlouhé záběry prakticky bez střihu, jako když vy sami točíte potomka třeba v bazénu, jak se učí plavat. Ach ano, i scéna plavání v bazénu zde je, tříminutová, statická. Celé je to přesvícené, vysoký jas má navodit ten chlad vnitřního světa hrdiny. Asi to celé mělo být jarmuschovské, ale jeho postavy jsou životné, i když se životem potácejí, mají nějaké cíle, nějakou povahu. A pokud jde o vztah otce a dcery, to mi přijde upřímnější seriál Castle, a ne tohle rádoby umění, které se tak snaží o artovost, až o to víc vyniká povrchnost celé té parády, která si dvě scény navíc ukradla z dřívějšího režisérčina filmu Ztraceno v překladu.(3.12.2011)

  • Slasher
    ****

    Ta zdlouhavá první polovina nebyla úplně nudná, ale štvala mě a ubíjela. Předlouhé líné záběry namísto střihu, posedlost černým Ferrari, minimální děj, jen uvedení do prázdného hotelového života osamělé celebrity, nesoucí se v podobně prázdném duchu. Pak ale přišla polovina druhá a v té už jsem našel smysl, emoce i krásu, když přišlo na nalezení vztahu mezi otcem a dcerou - díky kterému se ten rozjezd vyplatilo přetrpět a vnímat. Onen zvolený styl jsem (jako jeho odpůrce) nakonec stejně musel ocenit, protože právě skrze něj se dalo nejlépe (a snad jedině) dosáhnout kýženého efektu. Plus s pomocí výtečného obsazení ústřední herecké dvojice. Je to jednoduché, příliš "podpovrchové", místy nudné, a přesto naplňující.(15.1.2011)

  • mat.ilda
    ***

    Jó herec, ten ten tvrdej chleba má.... Ne, vážně - ten, kdo má trochu povědomí o losangeleském Chateau Marmont, přechodném, ale i trvalém bydlišti hollywoodských hvězd, kde život je jedna velká párty plná kokainu, kde si dávají pilulky na uklidnění, povzbuzení a na spaní s takovou rutinou, jako my ranní kávu, kde stačí letmý pohled k tomu, aby se ráno co ráno vedle sebe probouzeli neznámí cizinci a kde se nezřídka hotelové lůžko stane smrtelnou postelí lidí, kteří na ni mají nárok jen prožitkově, rozhodně ne věkově... Je s podivem, jak Sofia Coppola dovedla zachytit prázdnotu v plnosti událostí - v autentickém prostředí, známého z bulvárních fotografií jen terasou s proutěným nábytkem, kde si herecká elita dává drink před oscarovým ceremoniálem, se nám, lačným po odlesku třpytu hvězd, poodhaluje i domácká recepce, chladné chodby a neosobní apartmá. Přesto musí být v porovnání s tichostí limuzíny, letištní halou, promo akcemi, festivaly, skvostnými hotely a další spoustou neznámých lidí okolo sladkým domovem v pauzách mezi natáčením. Jenže stále přetrvává pocit osamění, zbytečnosti a promarněného života, které nezaplní ani pohled na bulváry průhledem z Ferarri (stejně si myslím, že se pro něj za chvilku vrátil :-)) Pro mě přínosná sonda do ubíjejícího osamění těch, co nám rozdávají smích, slzy i štěstí.(27.4.2012)

  • castor
    ***

    Statický záběr na kolečka objíždějící sporťák, předlouhá scéna dvou antirajcovních tanečnic, nijaká scéna jízdy v autě, opět pole dance vystoupení, sex s fanynkou, spánek.. a půl hodina je pryč.. Chápu, co tím chtěla Sofia Coppola říct, ale svízelné životní situace mi o poznání víc seděly třeba u Ztraceno v překladu. Prázdnotu života u dvora (Marie Antoinetta) vyměnila za vyprázdněný život u dvora současného – v luxusních hotelech, s obdivovaným hercem. Toho milují producenti i filmoví fandové, obdiv a potlesk diváků na každém kroku ale nezaplní prázdnotu jeho hotelových pokojů. Tam je sám. Režisérky přidušené cvičení na vždy jiné ztvárnění samoty naštěstí rozvíří hercova dcera, jedenáctiletá Clea. Coppola je osobitá, to se musí nechat, ale téhle psychologické drobnokresbě chybí to, co zdobilo třeba zmiňované Ztraceno v překladu. Spontánní scény, lehce zapamatovatelné momenty, lehkost, emoce.. Proto mi tolik vadí, že ve svém čtvrtém snímku moje oblíbená tvůrkyně absolutně kašle na diváka. Žádné vysvětlení, žádné emoce, žádná katarze. Natočila si ho prostě pro sebe.. beru, ale tím pádem si ho měla nechat ve své soukromé sbírce!!(20.8.2011)

  • - Kvůli scéně na zimním stadiónu chodila Elle Fanning každé ráno od 7 hodin po dobu 6 týdnů bruslit. Po skončení natáčení tak mohla s úsměvem prohlásit, že je natolik zdatná, že se může předvádět před kamarády. (Taninaca)

  • - Natáčení probíhalo v Los Angeles a Itálii v červnu a červenci 2009. (Dines)

  • - Film získal "Zlatého Lva" na 67. Benátském mezinárodním festivalu v září roku 2010. (Dines)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace