Sladký život

Exemplárne vyhranený štvorhviezdičkový pocit. Dekadenciu Fellinimu príliš neverím, na to mu chýba Viscontiho noblesa, malichernosť a precíznosť prechádzajúca do precióznosti. Grotesknosť a hektické tempo anticipujúce Celebrity od Woodyho Allena (áno, hektické, i keď niektoré scény sú približne 20-minútové) presvedčivému obrazu úpadkovej spoločnosti príliš nepridávajú. Sladký život každopádne oplýva majstrovsky intenzívnymi miestami, na ktoré sa zabúda až na smrteľnej posteli, resp. až pri kremácii. Úvod s Kristom neseným vrtuľníkom ("Aha, Ježiš - kam asi letí?") a záver s mŕtvym morským živočíchom a jeho monštróznym okom ("stále sa tak divne pozerá") + dievčaťom "na druhom brehu" sú dokonalé, rovnako ako napr. "intímny rozhovor na diaľku" Anouk Aimée a Marcella v podivných priestoroch starého zámku. Sladký život je možno jediným filmom, v ktorom je o danom filme povedané úplne všetko na samom začiatku - v úvodnom zábere figuruje futbalová bránka pred "vznešenými" antickými ruinami (skúste si kopnúť). Na druhej strane Morandiho metafyzický obraz, ktorý visí u spisovateľa Steinera, s dokonale organizovanými predmetmi zasadenými do vákuovo pôsobiaceho priestoru je len prvoplánovou ilustráciou témy. Felliniho Sladký život je rovnako 80%-ný ako román Francúza Patricka Modiano "Vila Triste" z roku 1975 (odporúčam), v ktorom sa pocit životnej prázdnoty zaháňa aktivitami, ktorých veľkoleposť nemá so zmysluplnosťou vôbec nič spoločné. (06.04.2005)

Ani chvilku jsem se nenudila. Ani na chvilku jsem nemyslela na nic jiného. Nenajdete tu žádné vakuum. I nejmenší detaily mají obrovskou hodnotu. I když je film vystavěn jako jakási mozaika a bourá dramaturgické (i jiné) konvece, působí uceleně, všechno spolu souvisí. Je to pohled na lidi zdánlivě bezstarostné a úspěšné, jejichž životy jsou však ve skutečnosti nenaplněné a kteří spolu nedokáží komunikovat. Nejraději mám scénu v autě s vajíčkem a banánem, pak taky čekání na Madonu. - Zrůdný komentář. Ale nemám to srdce ho smazat, byl můj první. (24.10.2005)

V prípade tohto filmu sa mi napriek jeho dĺžke stalo to, čo sa mi zrejme ešte nestalo nikdy. Čím to bolo dlhšie tým to bolo lepšie a lepšie a bavilo ma to stále viac a viac. Príbeh o "sladkom živote", po ktorom každý túži, ale asi len málokto z nás by ho chcel skutočne aj žiť. Stratené a ku koncu už aj mŕtve duše. Videné v rámci Season challange tour. (07.11.2015)

Co to sakra bylo? Koukali jsme se ve dvou dnech, druhou polovinu jsme zaspali, a to je ještě s podivem, že až ke konci. Roztahané ukňourané cosi, v čemž není zajímavá hudba, kamera, střih, kostýmy, výprava, herci (jedině místy Mastroianni a Lex Barker). Přes maximální snahu se mi nepodařilo v průběhu filmy identifikovat, kdo je kdo, co a proč kdo dělá a říká (jasné bylo jen spojítko novináře). Jednalo se o exkurzi do života italské smetánky? Anebo se autoři pokoušeli představit divákům, kterak vzniklo slovo paparazzi? Pokud ano, proč tak zoufale, zoufale nudně, strojeně a přitom škrobeně, zmateně a vybledle? Měl jsem možnost sledovat film v dabingu (Česká televize, už také přejala móresy nízkorozpočtových dabovacích společností, takže se dočkáte Oldřicha Vlacha asi v deseti různých rolích, nic proti němu, je to skvělý dabér) a člověka, který dělal české dialogy - bych postavil ke zdi. Pokud se v originále mluvilo italsky, a pak taky hodně anglicky, francouzsky a kdo ví ještě jak, mělo to v naší dabované verzi zůstat - italština = čeština, a co je jinak, ať zůstane v originální stopě. Takhle to dopadlo tak, že především v části, kde se mluví anglicky, máte možnost poslouchal česko-anglické věty. Chvilku je to možná vtipné, po čase vás však popadne taková zlost, že byste byli schopni vraždit. PŘÍŠERNÉ DIALOGY v hodně nestravitelném filmu. (15.04.2010)

Nejpříjemnější film. Asi se tu už o něm říkalo všechno, tak pod dojmy sladké a dobré nálady mám pocit, že bych si aspoň třeba chtěl tuto náladu, a pohodu, uchovat v sobě na pořád:) Doufám, že to na vás taky zapůsobilo. A vlastně si myslim, že to je nejlepší soundtrack pro příjemé chvíle, pátky, soboty, a doufám, že si teď Dolce vita budu takto přehrávat a v pokoji poslouchat co to jen půjde:D Spíš než to, jaký dopad a cíl měl mít, a tedy proč taky vznikal, ke mně prostě hovoří forma - a nádherná síla a jemnost -, kterou jí Federico natočil. Grazie tante.:) (24.02.2009)