Darmošlapové

Bylo nás pět, ale už nám táhlo na třicet. Nevídáno, nezodpovědní muži stále žijí u rodičů, nudí se, práce jim nevoní, po večerech se poflakují po ulicích a flámují s holkama po hospodách. Napraví se? Ještě že už jsme dneska mnohem dál! (02.03.2020)

Těžko natočit zajímavý film o nezajímavém nudném a prázdném životě. Co je přesné jsou typicky italské charaktery jakoby donjuanů a machů, kteří jsou zároveň zbabělci a nevyzrálí fakani, kteří se nechají živit stále od roidčů, u kterých bydlí. To sedí úplně i na dnešní Itáli. Jinak musím souhalsit s názory, že Fellini je o atmosféře, která alespoň dneska nic neříká středoevropským lidem, ale nemá žádný nápad, děj. Zajimává pro nás je Lída Baarová v pozdější roli. (30.07.2007)

fellini ma prijemne a jednoducho vtiahol do deja a potom rovnako odisiel, prijemny film s atmosferou a u mna s nadejou ze by som nechcel byt tak prazdny ako hlavny darmošlap (03.02.2010)

[Literární předloha: Pier Paolo Pasolini - Darmošlapové] (12.02.2010)

V rámci uměleckého vývoje Felliniho tvorby velmi stěžejní dílo plné výrazných autobiografických prvků reprezentující společenské postavení a změny Itálie v 50. letech dvacátého století. Maloměšťanská satira podpořena osobními vzpomínkami z dětství, aneb působivá studie obsahující jemné gagy, jenž dodávají italskému neorealismu zcela nový rozměr. Každodenní reprezentace lidských životů se stává postupně poetická, melancholická, tragikomická a místy i satirická, přesto ve finále láskyplně utvořený příběh o mladých lidech, jenž se ocitají v slepé uličce svých životů, ze které neví, jak se dostat pryč. Nebýt roztříštěnosti epizodického vyprávění a obrovského počtu postav, ve kterých se divák těžko orientuje, byl by celkový prožitek znatelně lepší. (27.10.2021)

A to má fakt jenom 103 minut? Tento film opravdu zpomaluje čas... Snaha zapamatovat si Moralda (morálního týpka), Alberta, Leopolda, Fausta a ještě někoho na koho jsem určitě zapomněl tomu taky nepomohla. Na tom filmu ale něco je, to jak skáče z postavy na postavu není úplně obvyklé ale funguje to, vývoj postavy fausta je super, postavy umí mluvit a nejsou debilní, jako ty v českých filmech. Takže i přesto, že jsem se do toho tak úplně nedostal (až vlastně nakonci), tak celkem dobrý. Otevřený konec, italský neorealismus, týpečci živení maminkami s předpoklady ale bez talentu. (07.12.2021)

Příběh, který nám asi občas připomene nás samotné. Chceme akci, přátele, zábavu, cestování...spousta řečí a plánů. A pak další prázdniny sedíme doma na zadku. Téma nudících se třicátníků, kteří své životy utrácejí na maloměstě bez práce a za podpory svých rodin. Chvíli depka, chvíli radost. Nic proti Lídě Baarové, ale proč je všude místo pětice hlavních mužských postav nacpaná ona, to nechápu. Je fajn, že točila s Fellinim, ale zas tak zásadní tam není. (30.01.2010)

Jeden z prvních Felliniho filmů a první opravdu úspěšný. Výborné vykreslení hlavních hrdinů a také dobře herecky provedené. Moc pěkná (jako vždy) hudba Nino Roty. Nad 75% - viděno podruhé 23.1.11. (23.01.2011)

Téma filmu je velmi zajímavé, nicméně nepříliš dobře uchopené. Ne že by to byl špatný film, jen mám dojem, že má jisté rezervy. Sledovat milostné trampoty Fausta a jeho prozření je zajímavé, avšak například postava Moralda měla velký potenciál, který zůstal nevyužit. Přítomnost Lídy Baarové je pro českého diváka jistě atraktivní,ale její role je pouze takový větší štěk a domnívám se, že ani není nijak dobře zahraný. Prostě není to špatné,ale mohlo to být lepší. (20.09.2011)

Pútavé rozprávanie o bande tridsaťročných deciek ktore som som zbaštil na dúšok. Vtipné, naivné a nie stopercentné. (01.01.2007)

Filmy takovéhle - tj. vrcholné - úrovně mají tu nevýhodu, že člověku zprotiví 99% ostatní filmové produkce. Ve srovnání s tímhle se např. Coeni jeví jako upocení snaživci, Tarantino jako povrchní hračička, Spielberg jako hollywoodský kýčař. Felliniovské universum, jeho umělecká vize je svou silou srovnatelná s těmi největšími, Shakespearem či Dostojevským. Máme tu co do činění s čistou tvůrčí genialitou, s tvůrčím duchem zcela mimořádné síly. Základ Felliniho universa je existenciální: je jím drama člověka konfrontovaného s úkolem dát svému životu smysl, zápasícího i rezignujícího. Ztvárnění je tu opulentní, tu komorní, v počátcích realističtější, později surrealističtější, ale žhavé jádro zůstává stejné. Fellini je jedním z režisérů, o jehož filmech platí, že dá-li si člověk práci s jejich dešifrováním, vydrží-li ten nápor a z dnešního pohledu pomalejší tempo, nalezne klíč k mystériu, jímž je svět. Sledování takových filmů je zasvěcující slavnost, při níž se otevírá a poněkud projasňuje propast života. Je to umění naplňující Nietzscheho diktum o umění coby vlastní metafyzické činnosti člověka (Zrození tragedie). Ještě poznámka k Felliniho jemnému filmovému jazyku: ten bude diváku vyrostlému na současné (komerční) tvorbě dělat problémy, protože Fellini divákovi nenosí to, co mu chce říct, na podnose až pod nos, např. jako Hřebejk, nýbrž promlouvá poměrně sofistikovanou filmovou řečí. Příklad: co znamená blázen, z nímž dvojice darmošlapů putuje po městě a snaží se prodat sošku anděla? U toho je třeba si poněkud namáhat mozek, což je činnost, jíž dnešní divák povětšinou spíše odvykl. Někdy je Fellini relativně přímočarý (Sordiho postava zírající na masku prasate zrcadlící jeho sama, vyjevení homosexuality starého herce), jindy je ale poměrně zastřený. Na to je třeba se naladit. (07.01.2016)