Hostitel

Když mi bylo souzeno dožít se toho, že lidé prchají před socialismem do Ruska, tak jsem se nevyhnutelně musela dožít i koktejlu Invaze lupičů těl a Stmívání. Hostitel parazitické neDuše paní Mejerové Andrew Niccol se naštěstí nevzdal bez lítého boje a díky němu je výsledkem jenom přiblblost místo meziplanetární katastrofy... (26.04.2013)

Osobitý režisér Andrew Niccol a knižní předloha od autorky "Stmívání", která tentokrát kýčovitou romanci s hloupými puberťáky vkládá do plytké sci-fi podoby. Děsivé už na první pohled a výsledek je ještě horší. Když jsem před nedávném viděl nevýraznost "After Earth", kterou se absolutně odrovnal dříve geniální Shyamalan, říkal jsem si, že jsem již dlouho neviděl tak špatnou vysokorozpočtovou sci-fi. "Hostitel" však překonává vše a padá na hubu v oblasti herců, výpravy, scénáře i samotné režie. Příšernost, která se díkybohu jen stěží zaplatila a tak věřím, že nevznikne nová série po vzoru již zmíněného "Stmívání". (10.10.2013)

Silně věřím, že knížka bude obdobnej paskvil jako ta druhá, slavnější břečka od Meyerové, ale můj milovaný Niccol prostě umí (Simone, In Time a Obchodník se smrtí jsou filmy, které jsem viděla nesčetněkrát) a ač jsem se obávala, natrhl mi obě zorničky i s The Host (až mi z toho málem zmodraly). Tahle báchorka o soužití a nesoužití mimozemšťánků s lidma mě setsakramentsky chytla (ačkoli ve mně se člověk nevyzná, líbilo se mi i Bojiště země s Travoltou), sem tam nějakej blábol se dal krásně přejít, jelikož zbytek prostě bavil, Diane Kruger nešlo nefandit, i když byla za svini a cameo Emily Browning se mnou cuklo jak neočekávanej orgasmus. Přiblble se usmívám ještě dvacet minut po dokoukání. 80% (20.08.2013)

Nápad s dvěma ženami v jednom těle by se jistě dal využít k srdceryvnému (bez ironie) vyprávění o tom, jak těžké je pro dospívající dívku být sama sebou, nelpět na povrchu a věřit svým pocitům. Nestalo se. Co se stalo, je kýčovitá, trapně doslovná vykrádačka novohollywoodského dramatu Wanda a zároveň výstižný produkt společnosti spektáklu, v němž musí být pro potěchu oka vizualizovaná i duše. Hrdinka Hostitele (neměla by to být spíše Hostitelka?) po většinu podivuhodně nedramatického filmu putuje svým vnitřním světem, přičemž s orientací jí vzhledem k emocionální labilitě musí pomáhat „racionální“ mužské postavy. Nevadilo by, jak málo se toho ve filmu za dvě hodiny přihodí („ženská“ neakčnost by naopak mohla sloužit za důkaz ideologické podvratnosti), kdyby jeho myšlenkové podloží nebylo tak blboučké. Úzkosti postmoderní společnosti (strach z přistěhovalců, potřeba návratu k jednoduchosti westernových mýtů, emocionální odtažitost přetechnologizovaného světa, útěk od globálního k lokálnímu) jsou nejenže prezentovány v midcultovém balení bez jakékoli znepokojivosti (když se objeví krev, je to malý svátek), ale navíc nám tvůrci hnedle nabízejí pohádkově banální řešení, která jen podporují falešnou iluzi, že vlastně není důvod k obavám a postačí, když se všichni budeme milovat a množit. Na každý z nemnoha kladů (pár působivých záběrů, náznak vizuálního konceptu, doktor s vizáží Obamy) připadá minimálně pětinásobné množství důvodů, proč se tomuhle urážlivě zploštělému příběhu o citové rozpolcenosti mladistvých raději vyhnout (robotické herectví nejen mimozemšťanů, ale i pozemšťanů, žádná gradace, žádné napětí, několik konců a hlavně neodbytný pocit, že se někdo snaží udělat z komára sakra velkého velblouda). Apendix: Fanynky a fanoušci Twilightu nechť můj komentář a hodnocení klidně ignorují. 30% (25.03.2013)

Chtěl bych ze zákonů tohoto světa vědět o hodně víc. Podívat se za hranice vytyčené oblasti místo přebytečných hloubavých chvil v jeskyni. Ale i přes většinou rozvážné tempo mi Niccol kápnul do noty. Tentokrát k tomu ani nepotřeboval svoje obvyklé vizuální i vyprávěcí triky, stačil mu skvělý Pintův soundtrack a fakt, že má před sebou neotřelý námět, který pod jeho rukama ožívá do opatrně hypnotické romantiky. Příběhy podle Stephenie Meyer přece vždycky vybočují mimo své žánrové ukotvení, takže už z přečtení premisy je jasné, že více než na sci-fi notu o invazi se bude hrát na mezilidské vztahy. A nemá cenu zastírat, že právě tam si mě Melanie a spol. získali. Nevšední několikaúhelníky, které jsou vedeny přes překvapení a občasná meyerovsky mile přepálená vyznání, mi do vkusu sedí pravidelně a při takhle sympatickém obsazení (s potenciální hvězdou budoucnosti Maxem Ironsem v čele) tomu ani nemohlo být jinak. Když jsem pak s čím dál větším potěšením sledoval sarkastické dialogy Mel s Wandou, došlo mi, že to u mě Hostitel zkrátka vyhrál. S výhradami, menšími přešlapy? Možná. Ale díky tomu, že má srdce na dlani, tak i vyhrát musel. (16.04.2013)