Melancholie

Občas mám pocit, že být v mojí hlavě je skoro nesnesitelné. Vždycky po zhlédnutí některého z Trierových filmů si ale uvědomím, že skutečné peklo je být v Trierově hlavě. Bojím se jen jediného - že tenhle výjimečný a vzácný tvůrce odejde z tohoto (zlého) světa dřív než by měl... a dost možná i vlastní rukou. A doopravdy si přeji, aby takový den nikdy nenadešel. (06.06.2011)

Podtitul "překrásný film o konci světa" myslím velmi dobře vystihuje dichotomii, která je přítomná v podstatě po celou dobu trvání Melancholie, ať už jde o rozpor mezi důrazem na estetiku a blížící se zkázou nebo způsob, jakým se se situací vyrovnat - odevzdanost Justine a zodpovědný boj Claire. Trier myslím bezchybně vystihl pocity, které aktuálně panují ve společnosti a samotnou povahu onoho čekání na soudný den, když po stránce stylu zaplnil prolog skoro až reklamními obrazy na bezmocnost a téměř celý druhý akt utopil v nesnesitelně zdlouhavém očekávání armagedonu. Zoufalé a opakované přeměřování střídavě blížící se a oddalující se planety jako by symbolizovalo bolestné vyhlížení konce, ne nepodobné útrpně pozvolnému průběhu globální krize, která je sice permanentně oddalována nejrůznějšími záchrannými balíčky a dalšími opatřeními, ale v podstatě zůstává nenarušená a pomaličku směřuje k implozi stávajících, převážně materialistických hodnot. Únava sebou samými se mísí s fascinací, která provází sledování našeho vlastního konce, jako kdybychom si nemohli pomoct a museli pozorovat naši zkázu nejlépe nonstop se zaujetím hraničícím s masochismem. Melancholie možná není emocionálně nejdrtivější Trierův film (tím je pro mě stále Prolomit vlny), ale s uplynulým časem po zhlédnutí roste a v člověku vyvolává silné pocity... no, melancholie. Výše hodnocení do značné míry závisí na tom, zda formální stránku filmu přijmete jako součást sdělení, nebo ne. (27.05.2011)

Lars von Trier jako už tradičně člení svůj film do kapitol a opět je v jeho rastru žena, respektive hned ženy dvě. Část první - Justine. Dokonalá a filmařsky velmi sofistikovaná dekonstrukce jednoho ze základních rituálů civilizace, tedy svatby, pod jejíž obřadností dříme krize té současné civilizace západní, vyprázdnění životů, krize rodiny, odcizení a prázdnota současného světa, umocněná nejen v tomto případě materiálním přebytkem. Trier se zde představuje jako brilantní vypravěč, stylisticky se drží některých zásad svého manifestu Dogma 95 - kamera snímaná z ruky, vztahový propletenec atd. Vynikajících scén je hned několik, klíčová pro pochopení významu zřejmě scéna s výměnou reprodukcí obrazů - pohnutý stav Justinu donutí v náhlém afektu zaměnit abstraktní modernisty za reprodukce temných středověkých apokalyptických vizí, zejména za obraz Lovci ve sněhu Pietera Brueghela staršího, kterýžto obraz je v ponuré animované úpravě k vidění i v samé expozici celého filmu. Čirá alegorie, stejně jako celý Trierův snímek. Výjev krutého boje člověka s přírodou, výjev života jako neustálého souboje se smrtí. Stejně tak další obraz V zemi peciválů, jasná alegorie odsuzující lenivý a nestřídmý život, tedy něco, co představují postavy Trierova snímku. Strnulost a dekadence životního stylu prezentované sociální vrstvy vůbec otevírá prostor pro zajímavé interpretace. Režisér pojímá prostor svého filmu jako neproniknutelně uzavřený, okolo zámeckého parku jsou vztyčeny neviditelné zdi (viz mostek, přes který se nedá přejet), okolní svět je vesměs jen mýtický (vesnice), zjevné je osazení do kontextu divadelního kusu, celá koncepce možná trochu připomíná Kafkův Zámek. Znepokojivý je obraz jamky č. 19, když je divák výslovně upozorňován na fakt, že v okolí zámku je vybudováno standardní 18ti jamkové hřiště. Trier znepokojuje, ale neodpovídá. ***** Pak ovšem přichází část druhá - Claire a já se coby divák propadám do nikam. Biblická metafora Armageddonu je až příliš prázdná a jestli mám Melancholii hodnotit jen coby čistě katastrofický film, pak je to to určitě nejméně působivé v daném žánru. *** Melancholie mi ovšem během sledování Trierova opusu mysl zaplavila...a dostavil se čistě intelektuální zážitek, tedy to, co jsem od filmu Larse von Triera očekával... (08.06.2011)

Není moc autorů mužů, kteří se vypíší za svých pocitů a pak to nechají zahrát ženami. ´Melancholii´ považuji za jednu z nejupřímnějších autorských výpovědí posledních let a úvodní prolog se zpomalenými záběry a působivou hudbou Richarda Wagnera za estetický orgasmus. Co znamenala 19.jamka, není myslím příliš směrodatné (už vidím Von Triera, jak se směje pod vousy při četbě různých, na hlavu postavených, vysvětlujících teorií). (27.07.2011)

Uměleckej film od nějakýho feťáka z Kodaně ve mně sice vzbuzoval velkou nedůvěru, ale nakonec to zase až tak úplně tragický nebylo. První část ze svatební hostiny je teda úplně o hovně. Pobavily mě akorát cynický poznámky tý matky. Druhá část sice nejdřív taky vypadá, že bude úplně o hovně, ale pomalu začne přicházet jakási zneklidňující atmosféra a začne se tam odehrávat dokonce něco zajímavýho. A konec se mi opravdu líbil. Bohužel to z těch více než 2 hodin bylo jenom tak posledních 30 minut. Někdo si na filmu najde asi víc než já, ale pro mě je první půlka ztráta času. Druhá půlka to zachránila, ale pokud to zprůměruju, tak jako celek je film tak na 2 hvězdy. Jinak kameraman asi někde ztratil stativ a musel pak chudák celou dobu držet těžkou kameru v ruce, což mu dělalo evidentně problémy. (13.02.2020)