The Kids Are All Right
Decká sú v pohode
Režie:
Lisa CholodenkoKamera:
Igor Jadue-LilloHudba:
Carter BurwellHrají:
Julianne Moore, Mark Ruffalo, Annette Bening, Mia Wasikowska, Josh Hutcherson, Rebecca Lawrence Levy, Yaya DaCosta, Sasha Spielberg, Zosia Mamet (více)Obsahy(2)
Vtipný a energický portrét moderní rodiny – Nic a Jules (Annette Bening a Julianne Moore) jsou matky, které žijí v útulném bungalovu na okraji města se svými dospívajícími dětmi Joni a Laserem (Mia Wasikowska a Josh Hutcherson). Když se Joni chystá na vysokou školu, její mladší bratr ji požádá o velkou laskavost. Chce, aby mu Joni pomohla najít jejich biologického otce. Navzdory vlastním pochybám splní Joni bratrovo přání a naváže kontakt s „bio-tátou“ Paulem (Mark Ruffalo), pohodářským majitelem restaurace. Když do života této nevšední rodiny vstoupí Paul, začíná pro všechny nová kapitola, v níž jsou postupně definovány, přehodnoceny a pak znovu formulovány rodinné vztahy. (oficiální text distributora)
(více)Videa (2)
Recenze (603)
Strašně příjemný a pohodový film, jehož největší síla je ve skvělých hereckých výkonech a skvělém scénáři. Co se mi ale nejvíce líbilo, byl ten naprosto přirozený humor, on vůbec celý film působí hrozně přirozeně, jako by se jednalo o běžnou rodinu, která žije vedle vás. Rozhodně se nejedná o nic velkolepého, ale občas takový oddechový film neuškodí, zvlášť když je v tak pěkném balení. ()
V tomhle filmu se vlastně završuje proces zobrazování lidské homosexuality na filmovém plátně. Zpočátku znamenala absolutní tabu. Později se sice objevila, ale v takové pozici, jako má dnes pedofilie. V další fázi už se filmaři dívali na homosexuály s kapkou porozumění. Jsou přece nemocní, za svou odpornou deviaci nemohou. Zároveň využili gaye jako rekvizitu v komediích, takže narůžovělí cukrující pánové zaplnili filmová plátna. Zobrazováním lesbických vztahů se tehdy ještě filmaři vyhýbali, protože to neskýtalo takový komický potenciál. Čemu se smějeme, to nám připadá lidštější, takže přes trapné stereotypy tenhle vývoj přece jen pomohl změnit předsudky. Poté následovala vlna boje za práva homosexuálů. Každý aktivismus je ve své horlivosti dogmatický, a proto to často dopadalo způsobem, kdy byla lidská sexualita zobrazovaná jako vztah dvou mužů či žen a vyloženě jako okrajová a podivínská záležitost heterosexuální poměr. Děcka jsou v pohodě zobrazují současnost, kdy se aspoň v těch šťastnějších zemích a oblastech nemusí homosexuálové bát hlásit ke své orientaci. Režisérka ale šikovně využívá poslední kontroverze, jaká ve vztahu k homosexualitě zbývá - registrované partnerské vztahy a především rodičovství. S obojím mají mimochodem podle posledních průzkumů problém i v tradičně liberální Francii. Nedávno provedený průzkum prokázal, že s přijetím má potíže asi polovina populace. Děti pochopitelně lesbičky i gayové měli ve všech historických epochách, nemohli si obvykle totiž vybírat a na jejich potomcích to žádné deformace nezanechalo. Lesbický pár čelí ve snímku zásadnímu problému. Jejich dvě děti počaté přes spermabanku touží poznat svého biologického otce. Ukáže se, že mužský v rodině přece jen chyběl, a rodinná krize se nevyhýbá ani homosexuálním párům. Děcka jsou v pohodě jsou až překvapivě civilní a vkusně natočený film s výbornou ženskou dvojicí v hlavních rolích. Jeden by ani neřekl, že jde o velké hvězdy filmového plátna, dokonale se proměnily a nestydí se za své přirozené stárnutí. Celkový dojem: 80 %. ()
Všemi herci luxusně zahraný, fajnou hudbou podbarvený, v tak akorát velkém měřítku natočený, ale zatraceně prapodivně rozpolcený moderní rodinný snímek. Na jednu stranu děsně alternativní, na druhou stranu uvnitř té alternativy stereotypní a reálný jako americká reklama na ženušku v domácnosti z padesátých let - tahle děcka jsou totiž až moc v pohodě. Vztahové a výchovné promluvy znějí jako kdyby je mluvčí přímo četl z příručky "Psychologie v komunikaci" od RNDr. Vobtáhla, a výsledkem není nic jiného než naprosto zabitá ladnost hereckých projevů, které jsou (mimo "vtipné" historky ze sexuálního života lesbického rodičovského páru) bez nejmenších problémů uvěřitelné. A za to by se mělo střílet, protože do Mii alias Nic bych se zfleku zamiloval...a potají přitom myslel na Julianne/Jules, která a) nestárne, ale zraje a krásní, a b) dokazuje, že by byla k sežrání, i kdyby si oblékla pytel od brambor;) Ale to jsem se dostal pryč od toho hlavního, a tím je pro mě nepochopitelné přelévání vnějšího obrazu tohoto snímku. Na jednu stranu chce ukázat, jak skutečná může být takováto ještě před krátkým časem nemyslitelná rodina, na druhou stranu ji ukazuje jako papírem šustící konstrukt možný jenom v idylickém "můžeš nám říct úplně cokoliv, miláčku, nebudeme se zlobit" světě obývaném výhradně otevřenými lidičkami plnými porozumění. Na jednu stranu prezentuje stabilní a láskyplné výchovné prostředí domácnosti dvou milujících (se) žen, a na druhou stranu z jedné udělá bisexuálku, které se to s chlapem zatraceně líbí....aby z ní nakonec byla tragická kajícná mučednice, které je všechno odpuštěno (jo, spoiler, a ne poslední). Hlava se mi vzpírá to pochopit - tohle je příšerně "aktuální" "bio" film, a všem nám to přijde krásné, ale Annette - navenek tvrdá, ale v jádru hodná a spravedlivá - nás s tím najednou všechny posílá do míst, kde slunce nesvítí, a všichni ji chápeme a přijde nám to OK. Takže buď je to mistrovská ukázka manipulace s divákem, anebo ode zdi ke zdi se plácající film určený k podpoření všech a nikoho, a zároveň s potenciálem v určitém momentu naštvat všechny anebo možná taky nikoho, protože i když jsem cítil opravdu velkou nespravedlnost vůči Marku Ruffalovi (který z toho všeho vyjde jako jediný morálně pokleslý lůzr a celkově to s ním nekončí vůbec vesele), lehce svírající pohoda závěrečné scény mě dokonale umlčela. Nevím čím to bylo, ale naprosto přesně se mi vybavil den kdysi před lety, kdy jsem si poprvé vybaloval věci v prázdném pokoji (shodou náhod taky plném slunce, byť s výhledem ne do parku, ale na koleje - vlakové) a došlo mi, že se všechno změnilo... a že to tak má být, a že to pravděpodobně bude v pohodě, a že mám telefon, a že jsem sakra dospělej chlap, tak na co mi bude, a že... no prostě osobní záležitost:) Takže jak to shrnout - dost podstatnou část filmu jsem měl pocit, že mě někdo tahá za nohu (ne-li, že si ze mě tropí řiť), ale měl jsem toho tolik, čeho jsem si mohl užívat, že mi to bylo vcelku jedno. I tak jsem ale zaregistroval pár nedotažených věcí - například by mě fakt zajímalo, co se stalo s tím Mexikánem, a jak se se svým chováním k němu Jules vnitřně srovnala - tahle dějová epizoda je BTW jeden z nejkřiklavějších důkazů, jak idylický se film snaží být, a jak zoufale to maskuje, aby nebyl na první pohled zavržitelný. Jak plyne z ohlasů kritiky, evidentně se mu to daří, a já se nějak přes všechny svoje výtky nedovedu přimět, abych ho shodil na sedmdesátkové tři hvězdy, a musím (alespoň teď) dát 80%. () (méně) (více)
| Scenár: Lisa Cholodenko, Stuart Blumberg | Hudba: Carter Burwell, Nathan Larson, Craig Wedren | Produkcia: Jeff Levy-Hinte, Gary Gilbert | Distribúcia: Focus Features | Rozpočet: 4 milióny $ | Tržba: 34,705,850 $ | Mám veľmi rád filmy, ktoré sú od koreňa iné, ako je zvyknuté schéma. Tu je iné všetko: rodinná štruktúra, zápletka, vyústenie. Herci nie sú žiadny supermodely alebo supermodelky, sú to obyčajný ľudia s "neobyčajne obyčajnými" problémami. Všetci zúčastnení hrali tak prirozene, že som mal z nezvyku miestami pocit, že hrajú zle... A pritom práve naopak. Mark Ruffalo zaujal najvýraznejšie, tu oproti Shutter Islandu vynikol viac - bez DiCapria to mal ľahšie :) ()
Dlouho jsem neviděl tak obyčejný film. Myslím tím z obyčejného života. U většiny filmů si říkáte: "Vždyť je to jen film". Ale tady jsem měl pocit, že jsem v autentickém prostředí a nechal se unášet přirozenými mezilidskými vztahy, které se dále rozvíjejí. A ta přirozenost, nejistota a rozpačitost v životě (ehm, ve filmu) mě nutí dát čtyři hvězdičky. ()
Reklama