127 hodin

Všechny nápady, které chyběly v Buried se spoustou voňavé technické omáčky, výbornou gilliamovsko-fincherovsko-bayovskou kamerou a překvapivě i skvělým soundtrackem. Francovi jsem věřil tak napůl, ale Boyle si u mě po "krásném a divácky uhlazeném" Milionáři z chatrče napravil reputaci. Od Letu č, 93 nejsilnější kolektivní kinozážitek. A i ten konec sedí! Přesto ne čisté 4 - hrozně mi vadilo, že jedna věta obsáhne veškerou premisu včetně konce (tady má Buried body k dobru) a nejde se zbavit pocitu, že to klidně může být o hodinu kratší a nic se nestane, protože půlku filmu člověk neprožije, ale jenom se jí pročeká. Efektní přetechnizovaný úvod i nečekané rendez-vous s dvojicí dívek v tomhle směru ční úplně nejvíc. 70% (06.01.2011)

Pád do ticha ve filmovějším, zato méně emocionálním, balení. Boyle ubral na jímavých sekvencích a místo toho servíruje minimalistickou povídku o jednom sebestředném floutkovi, na nějž si počkal jeden menší kámen, aby mu ukázal, že ego není vše. Kamerou, hudbou, střihem a hlavně herecky neuvěřitelně podmanivé po celých devadesát minut, byť to vše lze shrnout do jediné věty. Možná právě takhle se rozpozná kvalitní filmařina, možná právě tohle funguje lépe, než všechny smutné pohledy ze slumů. Ale zase to pak nesbírá pozlacené sošky. (10.01.2011)

,,Ahoj! Je pátek večer, 25. dubna 2003. Právě mířím do kaňonu. Jen já, muzika a noc.“..... Boj o život v přímém přenosu, neustále se stupňující, přirozeně drsné a téměř autentické dobrodružství... vlastně drama. O vůli žít. D.Boyle upletl z ,,hovna“ bič a ještě s ním zapráskal! Mám rád tyhle příběhy, který končí šťastně, nejsou vůbec romantický a ještě nutí k zamyšlení nad tím, co bych tam dělal já. I když o tom mám naprosto jasno! Několik důvodů, proč má smysl film vidět: 1.) Jsem životní pesimista. 2.) Sere mě, že mám obě ruce. 3.) Nechápu, proč nemám nakupovat outdoor u číňanů. 4.) Jsem kurevsky tvrďáckej hrdina, kterej nikomu neříká kam jde chlastat. 5.) Jsem spíš na piss než na klasiku. 6.) Nevím, kolik je 127 hodin dnů. PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE * NAPĚTÍ *** Víte, že? Námětem pro film byla kniha Arona Ralstona: Between a Rock and a Hard Place? (16.02.2011)

Příjemná jednohubka, velmi moderně a nápaditě natočena, Boyle excelentně diriguje kameru i střih, bere si na paškál atraktivní látku, vypráví se zanícením, intenzitou a v neposlední řadě se umí postarat i o svěží hudební doprovod. Pochybnosti však zůstávají na množství obsahu, uvidíme pár nejasných flashbacků, nějaké úpění, smutek i zlost a dále už moc není co... 127 hodin (mimochodem podle mě nepříliš šťastný název pro film, který je mnohem více založen na pocitech, než na rekonstrukci faktické události) tak ve všech tech panenských záběrech vyzní zkratkovitě, možná i málo depresivně. Emoce utrpení sice vynahrazuje dost brutální vyvrcholení, ale v celkovém náhledu film trooošičku sklouzává k povrchní jednohubce. 7/10 (07.01.2011)

Na tenhle druh filmů moc nejsem, ale tenhle se mi fakt líbil. Vyloženě bych tady sice nevychvaloval herecký výkon Franca, ani další tolik vyzdvihované atributy filmu, ale spíše jeho psychologii, psychologii hlavní postavy a to, že i když měl Boylle pouze dva způsoby, jak příběh divákovi přiblížit, tedy vizual a audio, podařilo se mu to naprosto dokonale. Divák (alespoň ten vnímavější) doslova cítí emoce hlavního hrdiny, cítí bolest, trpí žízní s ním a podléhá změnami vědomí, tolik typických pro takto extrémní životní situace. Samotný závěr je pak vygradován do emocionálního orgasmu, který nese jednoduché, ale naprosto základní poselství pro všechny živé bytosti ..."Přežít... a nikdy se nevzdat!!! ..." (14.05.2011)