Půlnoc v Paříži

"Jo, vy jste surrealisti, ale já jsem normální chlap..." Strašně dlouho jsem si myslela, že mě ten film bavit nebude. Protože Woody si z těch hrozných povrchních hloupých lidí dělá sice dělá srandu, ale naprosto vážně mě nutí se na film o nich dívat a to pořád nějak nemůžu rozdýchat. Jenomže potom nám odbijí hodiny, ono se to zlomí a film je najednou zábavný. Ale... stejně mám pořád v hlavě jakési pochyby a jednou půjdu možná s hodnocením níž. A nepůjdu. (11.02.2012)

Moc milá pohádková zápletka, jen ty postavy byly neuvěřitelně sterilní. Nebyl tam nikdo, snad až na roztomiloučkou Adrianu, ke komu by si divák našel cestu. Snobské móresy jako je nakupování starožitného nábytku či degustace archivního vína v nejdražších domech Paříže, se mého srdce ani trochu nedotkly. Ukazovat současnou Paříž jako útočiště pro nabubřelé zazobance je dokonce až urážlivé. (24.10.2011)

"Woody Allen mi navrhl, abych hrál sám sebe v Annie Hall. Nabízeli mi třicet tisíc dolarů za dva dny práce, ale musel bych zůstat týden v New Yorku. Po určitém váhání jsem odmítl. Nakonec hrál sám sebe Mac Luhan v hale kina. Později jsem ten film viděl a vůbec se mi nelíbil." (Z autobiografie Luise Buňuela - "Do posledního dechu".) ... Půlnoc v Paříži je milý, ale přece jen trochu povrchní film, a Buňuel je v něm ztvárněn takovým způsobem, že jsem uvažoval, zda nejde o Woodyho pomstu. Odhlédneme-li od tohoto malého problému, dokázal Woody celkově překvapit, protože je to na jeho poměry docela fantasy (jak správně podotýká žánrová kolonka). Počáteční okouzlení se bohužel časem tak nějak rozplizne - zvláště ke konci, kdy přichází další skok do dalších "lepších" časů. Je sice nabíledni co tím chtěl autor sdělit, bohužel to jde na úkor původně pozitivního dojmu z viděného. Zdá se, že Woody nezvládl úplně dobře využít potenciál vlastního námětu. Možná to bude i tím, že na to, jak si děj zalidnil tolika slavnými pijáky, pije on sám až příliš střídmě. Přesto doporučuji všem Woodyho příznivcům, zájemcům o historii umění a samozřejmě ctitelům francouzského hlavního města. Škoda, že Henry Miller přišel do Paříže až těsně po zde vypíchnutých zlatých obdobích. Určitě by bylo zajímavé sledovat, jak se Woody vypořádává se všemi těmi filckami, kapavkou a syfilidou, které ve svém komentu vzývá pan verbal. (04.08.2013)

Na první pohled není film ničím objevným, ale hlavní zápletka je orginální a zajímavá, k tomu si přičtěte velmi příjemnou atmosféru 20. let, decentní humor, denní a noční Paříž a dostanete slušnou 4* podívanou. Je vtipné pozorovat postavu Wilsona, ktera způsobem vyjadřování až nápadně připomíná režiséra Allena, možná, že Woody mohl obsadit do role sám sebe. Z vedlejších postav mě pobavil Adrien Brody alias Dalí, Marion Cotillard mi zase přišla velmi přesná. Za zmínku také stojí výtečný soundtrack, navíc krátká nahrávka Belle nuit, ô nuit d'amour, kterou zbožňuju už od filmu Život je krásný, v instrumentální podobě moc potěšila. Škoda jen, že až na několik výjimek jsem představené osobnosti neznal, jinak by se mi film líbil možná ještě víc. (12.11.2011)

Woodyho pocta době, kdy Absinth tekl proudem a užvaněná dekadence se šířila jako syfylis Montmártrem. Všichni ti, co v přepatlané modré krychli s okem na prdeli nadšeně poznávají ony ladné křivky Piccasovy souložnice, co nechcípli nudou, když se vydali (už po několikáté!!) s Hemingwayovým dědkem unyle rybařit nebo se rozplývají nad pažvásty babochlapské, lesbické feministky s bobrem po pupek jménem Gertruda, romanticky jásají v pozadí s molovou harmonikou a chrchláním Edit Piaff. My, co nemáme v kapse ani ten jeden Frank a realisticky vidíme za tím vším ve své omezenosti i ty žluté hleny alkoholiků na Bulváru Saint-Michel, smrdící splašky a zvratky v Seině, Vítězný oblouk posraný holuby, psí hovna v Bouloňském lesíku, a co víme, že Marie Claire má minimálně kapavku, jsme od takových rádoby romantických, kýčovitých blafů naštěstí oproštěni. (08.10.2012)