Keby som mal pušku

Naprosto nepochybně jeden z vrcholů slovenské kinematografie, který nám nejen, ale hlavně dětskýma očima ukazuje události kolem SNP v jedné malé dědině. Výborný humor i drama, dětská fantazie, která se nakonec dočká i reálnosti a celá režie, dělá ze snímku skutečně vyjímečnou záležitost. Ukázka lidských povah, přizpůsobující se situaci (dnes nalévám náckovi, zítra Rusovi) přirozený odpor i bratrská pomoc a hlavně dětské vnímání a chápání zlé doby. Film, který je potřeba znát, považuješ-li se za znalce československé kinematografie. (18.02.2013)

Film, ktory rozhodne patri do fondu Ceskoslovenskej kynematografyje. Krasne vykreslenie reality SNP a oslobodzovania SR /mali na starosti sovietski generali Konev a Malinovskij/ ocami malych deti. Deti objavuju sexualitu, okolity svet a ludi, a popritom sa chystaju dost zasadne udalosti z domacej historie. Kvalita, a dalsi dokaz toho, ze normalizacna tvorba sa da stale pozerat. 56 % (08.04.2014)

Je to dobrý film, ale ve srovnání s Uherovou předchozí tvorbou šedesátých let (např. Organ, Slunko v sieti) bohužel zaostává. Dost se na tom podepsalo jak přepisování scénáře, tak nucená změna režiséra (původně měl film režírovat Elo Havetta). A bohužel neobstojí ani před Piesňou o sivom holubovi, která byla natočena o deset let dříve. Jako ano, rozhodně stojí Keby som mal pušku za vidění, ale už to zkrátka není ono. Na vysoké úrovni ovšem zůstává výborná kamera Stanislava Szomolányiho a hudba Ilji Zelenky. (09.07.2012)

Z hlediska celé Uherovi tvorba nebo slovenského válečného filmu nejde o žádný předělový snímek. Scénárista Milan Ferko se pokusil o pohled na válku očima malých chlapců, což zůstává hlavní předností filmu. Poetická linka ve snění dětských hrdinů, je podbarevená příjemnou Zeljenkovou hudbou. Pěkný vtípek ve 44 minutě filmu, kdy řezník vyměňuje prasečí hlavu ve výkladu za bystu Hitlera. Je vidět nápis E. Grečmer, což lze vnímat jako odkaz na kolegu režiséra Eduarda Grečnera. Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. (01.04.2015)

„Kto do teba kameňom, ty doňho chlebom.“ – „My chleba nemáme“. Adaptácia románu Milana Ferka, pričom autor literárnej predlohy aj napísal scenár. Poetický film, na ktorom je zvláštne, že sa staneme svedkami ukážkových beštialít, s ktorými sa spájala nielen Druhá svetová vojna (popravy Židov, smrteľné nebezpečenstvo hroziace tzv. „Bielym Židom“, každodenná prítomnosť nepriateľských nacistických vojsk zasahujúcich do bežného života miestnych obyvateľov), ale tiež prvá polovica 2O. storočia na slovenskom vidieku (ťažká robota, úmrtia detí, chudoba), ale keďže ich sledujeme z pohľadu nevinného chlapca, ktorý sa ešte len začína opatrne sexuálne prebúdzať, všetko pôsobí nevinne, ba až milo, pôvabne a bezstarostne. Čo je extrémny kontrast voči všetkému tomu zlu, smútku a tragédiám. Súčasťou deja sú i chlapcove predstavy. Tvorcovia skvele vystihli nielen charakter národa ako takého, ale i jednotlivcov: nachádzajú sa tu ľudia, ktorí pre dobro nemajú problém obetovať svoj vlastný život, ako i kolaboranti a „praví Slováci“, ktorí v sekunde udajú suseda za pomoc partizánom a spokojne sa smejú, keď ho náckovia vezú na splynovanie. Osobne oceňujem zaznamenanie rôznych „folk“ vecí, tradície, zvyky, povery atď., ktoré na slovenskom vidieku ešte na začiatku 2O. storočia boli absolútne bežné (počarovanie, zlý duch, hady kradnúci kravám mlieko). Postavy ma každopádne nebavili, azda až na invalidného otca, u ktorého som si neustále vravel „je to Jozef Kroner, nie je to Jozef Kroner“ a nakoniec som zistil, že je to brat Jozefa Kronera Ludvík. Detské postavy ma však nebavili, vlastne ani zvyšné dospelé. Scenáru chýbala celistvosť, skôr to boli epizódne poviedky, než klasický príbeh. To by až tak nevadilo, ale mnohé „epizódy“ ma skrátka nebavili. A koniec bol taký... nijaký. Scénu s predkožkou nekomentujem; to režíroval Will Ferrell? (31.08.2023)