Kokuhaku

Vyšinuté psychologické drama, které se nebojí jít až za hranici extrému. Netradiční vizuál sice sází na efektnost a každý záběr se snaží vypadat nevšedně, což vede k jakési vjemové přetíženosti, ale na druhou stranu forma přehnaně nepůsobí - spíše vytváří naléhavou, chladnou a emotivně vypjatou atmosféru, k níž se děj po výborně gradující a nenápadné původní dvacetimutovce s potěšením přidá. Samotná fabule je poměrně přímočará a jasná, ovšem narativní struktura si s ní pohrává velmi podmanivým způsobem - formou zpovědí a neustále se měnícího hlediska jednotlivých protagonistů. Motivy se odhalují postupně a tím i psychologické podloží na první pohled vyšinutých a stěží pochopitelných událostí. Je třeba jen rezignovat na realistickou motivaci - dominantou snímku je skutečně radost z objevování nových skutečností a přehodnocování předchozího. Tudíž, když se někdy v polovině snímku začne rozehrávat slušné a mrazivé psychologické drama konečně pronikající do hloubky, záhy je tato možnost zahubena skutečnou smrští nových odhalení, které nemají ani čas se rozvinout, a ve zběsilém tempu nových fakt a přehodnocení se míří ke zničujícímu finále. Ano, film tak vrchovatě splňuje všechny náležitosti narativní hry a jejích rozkoší a přitom koná přímé útoky na divácké emoce, ale výchozí úvaha a konflikt ohledně "zaslouženosti" lidského života se tím značně rozplývá a její zkratkovité pronikání nakonec nepůsobí dosti přesvědčivě a dostatečně. Přesto tím intenzivní a dá se říci, že i neopakovatelný zážitek ze sledování Kokuhaku, příliš netrpí, jen preferuje jiný způsob provázání s divákem. (15.07.2012)

Jednoho krásného dne – a to vcelku nedávného – mi přistála v poště zpráva od ne příliš tajné ctitelky, v níž mi bylo vyčiněno, že prý jsou mé komentáře psány stylem „studený psí čumák” a že to vypadá, že neumím být vůbec nadšený z filmů, že si je neumím vychutnat a že z nich zřejmě nedokážu mít radost. Řekl jsem si, že tedy dobrá, milá zlatá, až bude vhodná příležitost, tak si v komentáři k nějakému filmu či seriálu zkusím bez skrupulí slovně zaonanovat. A je to tu! Himlhergotfagot, pane jo, ach božínku, ach, ach, tohle byl tak strašně boží film, že jsem z něj nadšením nemohl usnout! Tento film mi prostě seděl jak prdel na nočníku, a přestože jsem byl v onu pozdní hodinu již těžce unaven, tak jsem při sledování Kokuhaku úspěšně přemohl spánek a ani na chvíli se nenudil. Dalším důkazem aplikovatelnosti prdelonočníkového přirovnání u tohoto filmu budiž fakt, že jsem v průběhu sledování poznal snad veškerou převzatou hudbu (Boris, The xx, Radiohead, Händel…), což se mi už hodně dlouho nestalo (pokud vůbec někdy). Kokuhaku je psychologický film, jenž v prvé řadě cílí na zobrazení vlastních světů jednotlivých postav, za což musím tvůrcům zatleskat. Zobrazují je formou hravou, často využívají flashbacků nebo zpomalených záběrů (pravda, místy možná až trochu moc), ale právě ono hraní si s časem, střídání rozdílných perspektiv jednotlivých postav a vykreslování jejich pozadí v kombinaci s již zmíněným hudebním podkladem tvoří vynikající atmosféru příběhu plnou gradujícího napětí. Opět děkuji za to, že žádná z postav není vyloženě kladná či záporná, každá má přídatný rozměr a osud žádné z postav na obrazovce mi nebyl lhostejný. Režisér skvěle využil knižního námětu k tomu, aby vytvořil velmi silný film, jenž ve mně zanechal silně rezonující zážitek. Určitě si Kokuhaku musím ještě jednou pustit. Někdy. A pokud se mi bude stále tolik líbit, půjde bez ostychu do topky. Čistých 5*. (07.08.2014)

Atmosférické ako sviňa. Nakašima veľmi umne skĺbil akúsi poetiku pomsty a aplikoval ju na pokašľane vykonštruovaný svet plný dažďa, deckej zmätenosti a premyslenej pomsty. Funkčné po všetkých stránkach. Z odstupom stále rezonujúce. Pritom sa to nesnaží šokovať ako kórejská thrillerová tvorba, ale rozhodne si to nesie atribúty filmu s ktorým sa našinec nestretáva až tak často. Chladné, zároveň funkčné zmotivované a kameramansky a hudobne vyšperkované. Takako Macu démonická a všetci ostatných až na drobné výnimky rovnako. (24.04.2017)

Netušila jsem ani náhodou, že v tom nepřeberném množství filmů ze školního prostředí lze nalézt takový skvost. Precizně a netradičně zpracovaný mysteriózní psychothriller, který navíc ještě donutí člověka přemýšlet i o psychice mladých lidí všeobecně, protože děti se nerodí s vrozeným zlem, ale v některých případech, tak jak to bylo i v tomto příběhu v nich pomalu graduje vlivem nefuknkčního rodinného prostředí. Rozhodně se mně líbilo, že drama bylo předložené vyprávěním jednotlivých protagonistů, včetně zcestného uvažování matky (pro ní, ale jediný možný způsob pomsty), která ztratila svou dceru. Šokující, drsné a s vynikající atmosférou, jen bych snesla o trochu míň patosu v některých scénách. Jinak naprostá spokojenost. (24.11.2012)

V úvode sa zdá, že učiteľku, ktorá prišla o malú dcéru, v triede nikto nepočúva. Aspoň do chvíle, kým im neoznámi, že v ich triede sedí dvojica vrahov, ktorí majú na svedomí život jej dcéry. Hustý začiatok, čo? Sú mladiství, preto im nič vážne nehrozí. Jej pomsta je ale dokonale premyslená. Spracovaním je film veľmi netradične pojatý, s množstvom prestrihávaných záberov, hudby a monológov. Aj mnoho dialógov pôsobí dosť chladne, bez emócii a to hlavne preto, že učiteľka je s tragédiou vyrovnaná a ide si pevne za svojou pomstou. Príbeh je naozaj silný a veľmi napínavý, pretože divák dosť dlho netuší, čo si na nich pomstiteľka pripravila. Ak by v dohľadnej dobe vznikol remake tohto filmu, vôbec by som sa nečudoval, pretože si o to doslova pýta. Často sa vraví, že ženy sú pomstichtivejšie ako muži. V týchto dňoch s obavami prechádzam okolo svojej manželky, pretože neviem, či som urobil niečo, čo som nemal. Nikdy nevieš, čo sa ženám preháňa hlavou...80%. (05.10.2011)