Laurence Anyways

Názory na film se budou přirozeně různit determinovány ideologickým biasem a mírou integrity. A s tou to není zrovna na dobré cestě, jestliže ropuchovitě obézní česká obdoba Borise Jelcina, zdevastovaná do poslední buňky chlastem, cigaretami a arogancí, dostává mediální prostor k tomu, aby národ poučovala o „sebepoškozování“ (27. 6. 2021). / Na úvod cítím za velmi potřebné zdůraznit, že film v čistším než dnes obvyklém smyslu naplňuje význam slova „romantika“. Právě toto totiž byl program původních romantiků, kteří své hrdiny viděli v dopředu prohraném zápase se společností, drcené útlakem a svým vzorem nakonec vybízející k následování nebo inspirující. Milostná složka není nezbytnou součástí romantiky, ale pokud je romantikem zpracovávána, pak právě v duchu takto pojatého soudu nad společností. Je nicméně zároveň pravda, že film společnost tolik nesoudí („Arrête avec la société, ok?“) a spíše se zabývá útrapami údělu, který je dán bio-psychologickým zmatkem v těle tragicky milujícího a milovaného protagonisty: „Všechno, co na tobě miluju, ty nenávidíš.“ („Tout ce que j'aime de toi, c'est ce que tu détestes de toi.“) / Na začátku pomalými záběry na nejrůznější tváře vyplyne, jak nemyslitelné je, aby lidé byli stejní, když fyzicky vypadají a chovají se jinak, když něco jiného dělají, jinému věří. Jak je to banální, tak je to zapomínané. Kde je ona pověstná „normalita“? Samozřejmě někde na papíře, je to vodítko, je to zprůměrovaná nebo dominanci vystihující informace, stále slaběji platná tím, jak se společnost vnitřně rozrůzňuje. Vztahy mohou být jen takové, jakými jsou jejich aktéři, takže nevyhnutelně budou právě tak rozmanité, jak odpovídá rozmanitosti kombinací jimi spojených povah. Žádný vzorový vztah množina sociální zkušenosti nenabízí, protože nejsou vzoroví lidé, ale jen lidé, a vztahy mohou být jen takové, jaké jsou jejich potřeby. Vzorová dohoda není jednoduše proto, že by v žádném případě nebyla s to vystihnout to, kvůli čemu se dohody ujednávají. Nějaký přidrzlý, včas nevypráskaný, konzervativní fanatik se ve své toxicitě může lehce domnívat, že zná universální pravidla lásky, ale naštěstí naši předci tyto zmetky dávno vyhnali z trůnů, protože jedni spolu chtějí být právě proto, že mohou být promiskuitní, druzí by promiskuitou byli nevěrní, jedni se chtějí vidět často, druzí se mohou vidět jednou za rok, jedni chtějí děti, druzí je nechtějí, a tak donekonečna. / Režie nás do latentního ženství vpravuje mnohem přesvědčivěji, než se dělo v The Silence of the Lambs/1991, kde vrah sice není transsexuál, ale natolik nenávidí svou identitu zneužívaného chlapce, že se tak vnímá a prahne po změně (ve filmu: „Our Billy wants to change, too.“, „He covets.“). Toto jinak nevhodné srovnání mě napadlo, protože když se kamera simulující Laurenceův/Laurencein pohled soustředí na vlasy žaček, u čehož se vnitřně znejišťovaný muž se sponkami na prstech navíc potí, je evidentní, že to není pohled chtíče, ale závisti. Už bezprostředně předcházející záběr na hrátky s přítelkyní v uličce předjímá atmosféru imitačního obdivu. I symbolika s motýlem coby odkazem k proměně se tu zopakuje: má ho matka na šátku přes krk v den narozenin na vlakovém nádraží, v jiné scéně protagonistovi vyletí z úst při rozchodu a do tvaru motýla je zohýbán i drátek v závěrečné retrospektivě. / Laurence v nejmenším nedává zapochybovat, že není homosexuál. Naopak se mu vlastní mužské vzezření hnusí. Ženství ho přitahuje i fascinuje. Podobně o alkoholikovi nemůžeme říct, že buď miluje sám alkohol, nebo nesnese střízlivost, protože to, oč mu jde, je potření střízlivostí navozovaných stavů prostřednictvím alkoholu. Jistější bude říct, že Laurence nemá pohlaví, že ho nechce, nebo lépe: že ho chce podle situace. Chce chodit, pokuřovat, konverzovat jako žena, ale máme-li soudit z euforie pomilované Fred, homosexuálovi (tedy v tomto případě lesbě) se to nepodobá. Nakládačka je falická. / Naprosto geniální je scéna, kdy se Laurence, podporovaný partnerkou, rozhodne prolomit tajemství a přijít do práce tak, jak káže pohodlí. A najednou všichni ti odlišující se, ve shodě s dobovým imperativem afektovaně svérázní žáci jsou buď pohoršeni, nebo paralyzováni. Oblékají se do šedesátek, sedmdesátek, osmdesátek, propichují se, ale když uvidí seriózního učitele, že chce být ženou, nerozumí tomu. Podobně kolega, který si myslí, že jde o vtip. Ptá se: „Je to revolta?“ Laurence odpoví: „Ne, tohle je revoluce.“ („C'est une révolte?“ „Non, c'est une révolution.“) Revolta je spíše předstíráním revoluce a nekonečným, protože zbabělým a bezcílným pokoušením se o ni. Revolta je dopředu resignovaným hraním si na revoluci. Utrpení většiny plyne právě z toho, že je jim revoluce cizí, nepřístupná výší sázky. Tato karikatura liberálního pokrytectví vrcholí scénou v obchodě s parukami, kde partnerka přesvědčuje postmoderně stylizovanou sestru: „Nejsme zrovna supernormální, ne? Naše generace se s tím dokáže vypořádat, jsme na to připraveni.“ („Euh, on n'est pas les plus normaux non plus, là. Non? Heille, il me semble que notre génération est capable de prendre ça.“) Jenomže exponovaný liberalismus, vyjadřovaný například oblečením a mluvou, je transakční kalkul mezi trendem a spotřebitelem a jako takový nemá co dělat s autentickou presentací nalezené nebo odtajněné identity. Podobný rozdíl je mezi naléhavostí umělců, jako byl Jim Morrison, a vypočítaným pozérstvím rockových hvězd. Je to právě ten rozdíl mezi Heideggerovým chápáním bytí věci z jejího příběhu a povrchním sebevyjadřováním skrze teritoriálně charakteristický konsum, zachyceným v Debordově Společnosti spektáklu. Identita není (kapitálem ochočený a exploatovaný: spotřební) tribalismus. / V kostele s novými sexuálně polarizovanými nebo tolerantními přáteli se nabízí interpretace obav z ghetta. Tedy znamená-li natolik marginální a podezřele vychýlená identita definitivní ghetto. Zároveň mi scény s těmito programovými volnomyšlenkáři trochu připomínaly Felliniho Satyricon, kam právě celkové vážné vyznění představovaných dilemat vůbec nepatří. Jako divák jsem se už dávno před rozdělením vlastně bál s protagonisty, kam jejich nevyhnutelná odluka po rozpojených liniích povede a mohou-li být jednotlivě šťastní i mimo sdílenou minulost. / Laurenceova poněkud nejasná a kolísavá forma transsexuality (jako typizovaný muž nevnímá partnerku a nechává se ledabyle obsluhovat a jako muž i vybuchuje) není vysvětlována. Režisér se nezajímá, odkud se bere transsexualita jako taková, sonduje fiktivní případ problematizované pohlavnosti po jeho pravděpodobné linii. Nejpůsobivěji se přitažlivost mezi protagonisty projevuje tehdy, když si musíme uvědomovat fixaci transsexuality na pojem duše, potažmo pohlavně neurčité identity pod slupkou těla. Snad zrovna to vyjadřuje i jeden moment během závěrečného interview: „Záleží ti na vzhledu?“ „A tobě? Záleží tvým plicím na vzduchu?“ („Ça vous importe, les regards?“ „Bah! Et vous? Vous avez besoin d'air pour respirer, non?“) Proto možná „Anyways/Alia“ („tak jako tak“). / Neobvyklý je důraz na středový záběr. Postavy, předměty i párové situace jsou vycentrovávány, zřejmě aby na sebe strhly veškerou pozornost a bylo dosaženo účinku, kdy výklad celé scény musí nějak vést od kontextu k nim a skrze ně vysvětlovat celý obraz. / Kdo by si myslel, že film bude politickou propagací sexuálních menšin a obecné identitární menšinovosti, bude překvapen sympatickým pojetím Fred, která je místy důležitější a silnější postavou. Laurence navíc není podáván nějak falešně jako společenským útlakem trpící neviňátko, ale vidíme ho lhát a podvádět, a dokonce zneužívat dobroty druhé partnerky. I během konfliktních dialogů mívá Fred navrch. / Rozfázované hodnocení: 1. polovina 100 %, 3. čtvrtina (i vizuálně nepodbízivá) 60 %, 4. čtvrtina 80 %. / OBECNĚ K PROBLEMATICE (NĚKDY I ZÁMĚRNĚ) DEZINTERPRETOVANÉHO POJMU „SOCIÁLNÍ KONSTRUKT“: Jen opravdový debil může chtít popírat validitu předpokladu o sociálním konstruktu. Obvykle to dělají konzervativci na půdě pohlaví, protože se zpravidla rekrutují z hloupější masy (nemám pro to doklady, prostě tak soudím). Tato hloupější množina lidí má mnohem slabší povědomí sociální rozrůzněnosti napříč prostorem i časem a vnímá lidstvo a člověka z jakési naivní pozice, paradoxně v sobě propojující provincialismus s imperialismem tím, že přisuzuje lidem své potřeby a domněnky všeho druhu. Nikdy nepřicházeli, ani fragmentárně, do styku s objevnou nebo i jen výkladovou literaturou zabývající se zaniklými či okrajovými etniky, případně vnitřně rozporuplnou minulostí „etnika“ „vlastního“ (obojí je dnes velmi pochybné v důsledku mezirasového mixu a vzájemného prostupování populací). Sociální konstrukt samozřejmě nic nevysvětluje ohledně biologického puzení mezi mužem a ženou, jen přidává vrstvu k jejich nukleárním pojmům, jimiž jejich vzájemný vztah vymezuje (a to ani ne tak sama, jako evoluční) biologie: samice a samec. Protože co je biologického na modelu ženy favorizovaném antikomunistickou propagandou 50. let, co biologického je na amazonkách nebo domorodcích z Malinowského spisů o Trobriandových ostrovech? Rozdíl mezi „samicí“ a „ženou“ je právě onen sociální konstrukt, který nad rámec pouhého biologického popisu přispívá k právě převažujícímu modelu vzorově rozuměné ženy, pokud je takový ještě vůbec někde uplatňován. Pro popis pohlavně specifické morfologie vyměšování, sexuální recepce, algoritmů pohlavního výběru a s tím související hrubé, ovšem stále relativnější psychologie ženy si sice vystačíme s biologií, ale míní-li se kdokoli z pouhé stavby těla domyslet modelu ženy toho kterého období, jako by tělo nutně dospělo do toho jím vyznávaného modelu a jen nějakým záhadným omylem (a hříchem) se ve všech ostatních modelech minulo s („přirozeným“) ideálem (a idealizovanou přirozeností), – no, má to těžké. Bude nutně a spravedlivě pokládán za blázna a blba v jedné osobě. Dnes už ani nemáme tyto konzervativci poněkud pozdě napadané „sociální konstrukty“, protože: je jím snad pornoherečka, moderátorka, lékařka, politička, vojačka, vědkyně? Chápeme se: dnešní žena je stejně jako muž hlavně individuum a reprezentuje jedinečný „sociální konstrukt“ jakési průmětové sebeprojekce, hledající shodu s konkrétními možnostmi jí vlastních východisek. Protokol „chci a mohu dělat toto“ vytváří nové životní scénáře, a pokud vůbec i masivnější fenomény (youtuberství), pak čím dále efemérnější z hlediska globálně historického. Tedy, „sociální konstrukt“ existuje právě tak, jak je využíván tzv. neomarxistickou kritikou patriarchální kapitalistické společnosti. Když se například naprosto automaticky a bez nejmenších motivů k sebereflexi počítá s ženskou dominancí v pečovatelských oborech a nanejvýš pochybná, zcela falešná tržní „meritokracie“ odsuzuje jejich práci k buď podhodnocené, nebo dokonce nulové odměně. Když se ke kýženému to „ženství“ mamánkovsky přičítá, zcela v zájmu darwinistické potřeby muže expandovat, hlavní zodpovědnost za péči o děti a domácnost, a to i tam, kde matka tráví obživou stejné množství času. Vlastně kapitalistovi dodává pracovníka v žádoucím stavu. Když se ženám přisuzuje povinnost přitahovat muže a z druhé strany očekává stud. Což naprosto oprávněně vyvolává asociace s pudem vlastnickým a ideologií činit předmětem vlastnictví pokud možno i molekulu kyslíku. Také muži jsou redukováni konzervativními konstrukty, které jsou z valné části sebemrskačskými úchylkami konzervativců trpících komplexy méněcennosti. Většina nespokojenosti s tím kterým mužem jakožto mužem pochází z vlastního zklamání nebo ze zištné potřeby zvýhodňujícího zjednodušování pojmu a v obou jmenovaných případech to jsou vlastně pózy. Cílem je nikoli identifikovat ztrátové mužství na druhém, ale upozornit na vzorové mužství u sebe prostřednictvím zcela smyšlené kritiky, obvykle „nemužně“ zasazené do pohodlného rámce takto stavěné kampaně či mediálně dominantní interpretace. Zároveň pojem sociálního konstruktu v sexualitě poukazuje k nebinaritě a nejednoznačnosti řady dříve proti sobě stavěných průvodních mechanismů sexuálního napětí a úloh či potřeb domněle pohlavně specifických. Je jistě infantilním slovíčkařením, mít vůbec zapotřebí hovořit až o desítkách druhů pohlaví, jako bychom snad nevystačili s vědomím proměnlivé konfigurace polarizovaných znaků, která samozřejmě vydá na desítky specificky namíchaných důrazů, ne-li stovky a tisíce atd. (záleží na hloubce, potažmo individualistické konkrétnosti škálování), – ale dávno před nějakými konzervativním blbem vynalezenými „neomarxisty“ platilo, že žena i muž  jsou jen dotud typizováni, dokud jsou oběťmi cizího projektu moci, která si od nich tímto levným komunikačním terorem vymiňuje plnění úloh (včetně těch spotřebních). Takže se musím ptát, jsme-li snad svými vlastními identitami, pokusy o identitu, a třeba i tragédiemi, – nebo jen někomu poslušnými úlohami. / KE SROVNÁNÍ: Todo sobre mi madre/1999. (09.02.2021) (méně) (více)