Reklama

Reklama

VOD (1)

Obsahy(1)

Píše se rok 1989 a Laurence Alia slaví třicáté narozeniny s přítelkyní Fredou a při tom jí odhalí své nejtajnější přání. Chce se stát ženou. Po nějakém čase nervového vypětí Freda nakonec souhlasí a začne Laurence doprovázet na cestě celé metamorfózy. Jakmile je proces proměny kompletní, Laurence se vrací do života jako žena, ale co se jeví jí jako hladký přechod, začíná být sociální stigma. Odmítavý postoj rodiny a neshody s Fredou se nakonec zdají jen těžce zvládnutelné. (Wences)

(více)

Recenze (70)

VictorMartel 

všechny recenze uživatele

Názory na film se budou přirozeně různit determinovány ideologickým biasem a mírou integrity. A s tou to není zrovna na dobré cestě, jestliže ropuchovitě obézní česká obdoba Borise Jelcina, zdevastovaná do poslední buňky chlastem, cigaretami a arogancí, dostává mediální prostor k tomu, aby národ poučovala o „sebepoškozování“ (27. 6. 2021). / Na úvod cítím za velmi potřebné zdůraznit, že film v čistším než dnes obvyklém smyslu naplňuje význam slova „romantika“. Právě toto totiž byl program původních romantiků, kteří své hrdiny viděli v dopředu prohraném zápase se společností, drcené útlakem a svým vzorem nakonec vybízející k následování nebo inspirující. Milostná složka není nezbytnou součástí romantiky, ale pokud je romantikem zpracovávána, pak právě v duchu takto pojatého soudu nad společností. Je nicméně zároveň pravda, že film společnost tolik nesoudí („Arrête avec la société, ok?“) a spíše se zabývá útrapami údělu, který je dán bio-psychologickým zmatkem v těle tragicky milujícího a milovaného protagonisty: „Všechno, co na tobě miluju, ty nenávidíš.“ („Tout ce que j'aime de toi, c'est ce que tu détestes de toi.“) / Na začátku pomalými záběry na nejrůznější tváře vyplyne, jak nemyslitelné je, aby lidé byli stejní, když fyzicky vypadají a chovají se jinak, když něco jiného dělají, jinému věří. Jak je to banální, tak je to zapomínané. Kde je ona pověstná „normalita“? Samozřejmě někde na papíře, je to vodítko, je to zprůměrovaná nebo dominanci vystihující informace, stále slaběji platná tím, jak se společnost vnitřně rozrůzňuje. Vztahy mohou být jen takové, jakými jsou jejich aktéři, takže nevyhnutelně budou právě tak rozmanité, jak odpovídá rozmanitosti kombinací jimi spojených povah. Žádný vzorový vztah množina sociální zkušenosti nenabízí, protože nejsou vzoroví lidé, ale jen lidé, a vztahy mohou být jen takové, jaké jsou jejich potřeby. Vzorová dohoda není jednoduše proto, že by v žádném případě nebyla s to vystihnout to, kvůli čemu se dohody ujednávají. Nějaký přidrzlý, včas nevypráskaný, konzervativní fanatik se ve své toxicitě může lehce domnívat, že zná universální pravidla lásky, ale naštěstí naši předci tyto zmetky dávno vyhnali z trůnů, protože jedni spolu chtějí být právě proto, že mohou být promiskuitní, druzí by promiskuitou byli nevěrní, jedni se chtějí vidět často, druzí se mohou vidět jednou za rok, jedni chtějí děti, druzí je nechtějí, a tak donekonečna. / Režie nás do latentního ženství vpravuje mnohem přesvědčivěji, než se dělo v The Silence of the Lambs/1991, kde vrah sice není transsexuál, ale natolik nenávidí svou identitu zneužívaného chlapce, že se tak vnímá a prahne po změně (ve filmu: „Our Billy wants to change, too.“, „He covets.“). Toto jinak nevhodné srovnání mě napadlo, protože když se kamera simulující Laurenceův/Laurencein pohled soustředí na vlasy žaček, u čehož se vnitřně znejišťovaný muž se sponkami na prstech navíc potí, je evidentní, že to není pohled chtíče, ale závisti. Už bezprostředně předcházející záběr na hrátky s přítelkyní v uličce předjímá atmosféru imitačního obdivu. I symbolika s motýlem coby odkazem k proměně se tu zopakuje: má ho matka na šátku přes krk v den narozenin na vlakovém nádraží, v jiné scéně protagonistovi vyletí z úst při rozchodu a do tvaru motýla je zohýbán i drátek v závěrečné retrospektivě. / Laurence v nejmenším nedává zapochybovat, že není homosexuál. Naopak se mu vlastní mužské vzezření hnusí. Ženství ho přitahuje i fascinuje. Podobně o alkoholikovi nemůžeme říct, že buď miluje sám alkohol, nebo nesnese střízlivost, protože to, oč mu jde, je potření střízlivostí navozovaných stavů prostřednictvím alkoholu. Jistější bude říct, že Laurence nemá pohlaví, že ho nechce, nebo lépe: že ho chce podle situace. Chce chodit, pokuřovat, konverzovat jako žena, ale máme-li soudit z euforie pomilované Fred, homosexuálovi (tedy v tomto případě lesbě) se to nepodobá. Nakládačka je falická. / Naprosto geniální je scéna, kdy se Laurence, podporovaný partnerkou, rozhodne prolomit tajemství a přijít do práce tak, jak káže pohodlí. A najednou všichni ti odlišující se, ve shodě s dobovým imperativem afektovaně svérázní žáci jsou buď pohoršeni, nebo paralyzováni. Oblékají se do šedesátek, sedmdesátek, osmdesátek, propichují se, ale když uvidí seriózního učitele, že chce být ženou, nerozumí tomu. Podobně kolega, který si myslí, že jde o vtip. Ptá se: „Je to revolta?“ Laurence odpoví: „Ne, tohle je revoluce.“ („C'est une révolte?“ „Non, c'est une révolution.“) Revolta je spíše předstíráním revoluce a nekonečným, protože zbabělým a bezcílným pokoušením se o ni. Revolta je dopředu resignovaným hraním si na revoluci. Utrpení většiny plyne právě z toho, že je jim revoluce cizí, nepřístupná výší sázky. Tato karikatura liberálního pokrytectví vrcholí scénou v obchodě s parukami, kde partnerka přesvědčuje postmoderně stylizovanou sestru: „Nejsme zrovna supernormální, ne? Naše generace se s tím dokáže vypořádat, jsme na to připraveni.“ („Euh, on n'est pas les plus normaux non plus, là. Non? Heille, il me semble que notre génération est capable de prendre ça.“) Jenomže exponovaný liberalismus, vyjadřovaný například oblečením a mluvou, je transakční kalkul mezi trendem a spotřebitelem a jako takový nemá co dělat s autentickou presentací nalezené nebo odtajněné identity. Podobný rozdíl je mezi naléhavostí umělců, jako byl Jim Morrison, a vypočítaným pozérstvím rockových hvězd. Je to právě ten rozdíl mezi Heideggerovým chápáním bytí věci z jejího příběhu a povrchním sebevyjadřováním skrze teritoriálně charakteristický konsum, zachyceným v Debordově Společnosti spektáklu. Identita není (kapitálem ochočený a exploatovaný: spotřební) tribalismus. / V kostele s novými sexuálně polarizovanými nebo tolerantními přáteli se nabízí interpretace obav z ghetta. Tedy znamená-li natolik marginální a podezřele vychýlená identita definitivní ghetto. Zároveň mi scény s těmito programovými volnomyšlenkáři trochu připomínaly Felliniho Satyricon, kam právě celkové vážné vyznění představovaných dilemat vůbec nepatří. Jako divák jsem se už dávno před rozdělením vlastně bál s protagonisty, kam jejich nevyhnutelná odluka po rozpojených liniích povede a mohou-li být jednotlivě šťastní i mimo sdílenou minulost. / Laurenceova poněkud nejasná a kolísavá forma transsexuality (jako typizovaný muž nevnímá partnerku a nechává se ledabyle obsluhovat a jako muž i vybuchuje) není vysvětlována. Režisér se nezajímá, odkud se bere transsexualita jako taková, sonduje fiktivní případ problematizované pohlavnosti po jeho pravděpodobné linii. Nejpůsobivěji se přitažlivost mezi protagonisty projevuje tehdy, když si musíme uvědomovat fixaci transsexuality na pojem duše, potažmo pohlavně neurčité identity pod slupkou těla. Snad zrovna to vyjadřuje i jeden moment během závěrečného interview: „Záleží ti na vzhledu?“ „A tobě? Záleží tvým plicím na vzduchu?“ („Ça vous importe, les regards?“ „Bah! Et vous? Vous avez besoin d'air pour respirer, non?“) Proto možná „Anyways/Alia“ („tak jako tak“). / Neobvyklý je důraz na středový záběr. Postavy, předměty i párové situace jsou vycentrovávány, zřejmě aby na sebe strhly veškerou pozornost a bylo dosaženo účinku, kdy výklad celé scény musí nějak vést od kontextu k nim a skrze ně vysvětlovat celý obraz. / Kdo by si myslel, že film bude politickou propagací sexuálních menšin a obecné identitární menšinovosti, bude překvapen sympatickým pojetím Fred, která je místy důležitější a silnější postavou. Laurence navíc není podáván nějak falešně jako společenským útlakem trpící neviňátko, ale vidíme ho lhát a podvádět, a dokonce zneužívat dobroty druhé partnerky. I během konfliktních dialogů mívá Fred navrch. / Rozfázované hodnocení: 1. polovina 100 %, 3. čtvrtina (i vizuálně nepodbízivá) 60 %, 4. čtvrtina 80 %. / OBECNĚ K PROBLEMATICE (NĚKDY I ZÁMĚRNĚ) DEZINTERPRETOVANÉHO POJMU „SOCIÁLNÍ KONSTRUKT“: Jen opravdový debil může chtít popírat validitu předpokladu o sociálním konstruktu. Obvykle to dělají konzervativci na půdě pohlaví, protože se zpravidla rekrutují z hloupější masy (nemám pro to doklady, prostě tak soudím). Tato hloupější množina lidí má mnohem slabší povědomí sociální rozrůzněnosti napříč prostorem i časem a vnímá lidstvo a člověka z jakési naivní pozice, paradoxně v sobě propojující provincialismus s imperialismem tím, že přisuzuje lidem své potřeby a domněnky všeho druhu. Nikdy nepřicházeli, ani fragmentárně, do styku s objevnou nebo i jen výkladovou literaturou zabývající se zaniklými či okrajovými etniky, případně vnitřně rozporuplnou minulostí „etnika“ „vlastního“ (obojí je dnes velmi pochybné v důsledku mezirasového mixu a vzájemného prostupování populací). Sociální konstrukt samozřejmě nic nevysvětluje ohledně biologického puzení mezi mužem a ženou, jen přidává vrstvu k jejich nukleárním pojmům, jimiž jejich vzájemný vztah vymezuje (a to ani ne tak sama, jako evoluční) biologie: samice a samec. Protože co je biologického na modelu ženy favorizovaném antikomunistickou propagandou 50. let, co biologického je na amazonkách nebo domorodcích z Malinowského spisů o Trobriandových ostrovech? Rozdíl mezi „samicí“ a „ženou“ je právě onen sociální konstrukt, který nad rámec pouhého biologického popisu přispívá k právě převažujícímu modelu vzorově rozuměné ženy, pokud je takový ještě vůbec někde uplatňován. Pro popis pohlavně specifické morfologie vyměšování, sexuální recepce, algoritmů pohlavního výběru a s tím související hrubé, ovšem stále relativnější psychologie ženy si sice vystačíme s biologií, ale míní-li se kdokoli z pouhé stavby těla domyslet modelu ženy toho kterého období, jako by tělo nutně dospělo do toho jím vyznávaného modelu a jen nějakým záhadným omylem (a hříchem) se ve všech ostatních modelech minulo s („přirozeným“) ideálem (a idealizovanou přirozeností), – no, má to těžké. Bude nutně a spravedlivě pokládán za blázna a blba v jedné osobě. Dnes už ani nemáme tyto konzervativci poněkud pozdě napadané „sociální konstrukty“, protože: je jím snad pornoherečka, moderátorka, lékařka, politička, vojačka, vědkyně? Chápeme se: dnešní žena je stejně jako muž hlavně individuum a reprezentuje jedinečný „sociální konstrukt“ jakési průmětové sebeprojekce, hledající shodu s konkrétními možnostmi jí vlastních východisek. Protokol „chci a mohu dělat toto“ vytváří nové životní scénáře, a pokud vůbec i masivnější fenomény (youtuberství), pak čím dále efemérnější z hlediska globálně historického. Tedy, „sociální konstrukt“ existuje právě tak, jak je využíván tzv. neomarxistickou kritikou patriarchální kapitalistické společnosti. Když se například naprosto automaticky a bez nejmenších motivů k sebereflexi počítá s ženskou dominancí v pečovatelských oborech a nanejvýš pochybná, zcela falešná tržní „meritokracie“ odsuzuje jejich práci k buď podhodnocené, nebo dokonce nulové odměně. Když se ke kýženému to „ženství“ mamánkovsky přičítá, zcela v zájmu darwinistické potřeby muže expandovat, hlavní zodpovědnost za péči o děti a domácnost, a to i tam, kde matka tráví obživou stejné množství času. Vlastně kapitalistovi dodává pracovníka v žádoucím stavu. Když se ženám přisuzuje povinnost přitahovat muže a z druhé strany očekává stud. Což naprosto oprávněně vyvolává asociace s pudem vlastnickým a ideologií činit předmětem vlastnictví pokud možno i molekulu kyslíku. Také muži jsou redukováni konzervativními konstrukty, které jsou z valné části sebemrskačskými úchylkami konzervativců trpících komplexy méněcennosti. Většina nespokojenosti s tím kterým mužem jakožto mužem pochází z vlastního zklamání nebo ze zištné potřeby zvýhodňujícího zjednodušování pojmu a v obou jmenovaných případech to jsou vlastně pózy. Cílem je nikoli identifikovat ztrátové mužství na druhém, ale upozornit na vzorové mužství u sebe prostřednictvím zcela smyšlené kritiky, obvykle „nemužně“ zasazené do pohodlného rámce takto stavěné kampaně či mediálně dominantní interpretace. Zároveň pojem sociálního konstruktu v sexualitě poukazuje k nebinaritě a nejednoznačnosti řady dříve proti sobě stavěných průvodních mechanismů sexuálního napětí a úloh či potřeb domněle pohlavně specifických. Je jistě infantilním slovíčkařením, mít vůbec zapotřebí hovořit až o desítkách druhů pohlaví, jako bychom snad nevystačili s vědomím proměnlivé konfigurace polarizovaných znaků, která samozřejmě vydá na desítky specificky namíchaných důrazů, ne-li stovky a tisíce atd. (záleží na hloubce, potažmo individualistické konkrétnosti škálování), – ale dávno před nějakými konzervativním blbem vynalezenými „neomarxisty“ platilo, že žena i muž  jsou jen dotud typizováni, dokud jsou oběťmi cizího projektu moci, která si od nich tímto levným komunikačním terorem vymiňuje plnění úloh (včetně těch spotřebních). Takže se musím ptát, jsme-li snad svými vlastními identitami, pokusy o identitu, a třeba i tragédiemi, – nebo jen někomu poslušnými úlohami. / KE SROVNÁNÍ: Todo sobre mi madre/1999. () (méně) (více)

pan Hnědý 

všechny recenze uživatele

Nádherná záležitost. Xavier Dolan je výjimečný tvůrce už v tak mladém věku, až neuvěřitelně procítěný, dynamicky neonově zbarvený art, který má nesmírnou hloubku. Vztahová látka podaná opatrně a citlivě. A bez ohrané vaty. Po druhém zhlédnutí dotaženo k dokonalosti. Pop-art slow motion považuji za nejdokonalejší záběr na zamilovaný pár na filmovém plátně. ()

Dudek 

všechny recenze uživatele

Xaviéru Dolanovi se podařilo natočit mimořádně vyspělý snímek, který se vyznačuje zejména osobitým zpracováním. Je úžasné, že takhle mladý tvůrce už má svůj vlastní jasně čitelný rukopis a dokáže točit, ba dokonce i psát podobně vyzrálé snímky. Největším kladem je tu dle očekávání perfektní audiovizuální stránka, zejména hra s nasvětlením scény je opět mimořádně uchvacující. Jenže to co je tu kladem, je zároveň i prokletím. Pokud si odmyslím, těch pár scén, ve kterých se pomocí neotřelého vizuálu podařilo dokreslit děj, zbývá mi kupa těch, které působí tak nějak vatovitě. Ačkoli snímek překvapivě nenarušují, a ten i ve své délce působí souvisle a pevně, zanechávají rozpačité pocity. Jakoby Dolan pouze hledal místa, do kterých by mohl vtisknout své vizuálně podmanivé představy. ()

Botič 

všechny recenze uživatele

Colours like no others. Ukřičené, dekadentní, dlouhé, byť vizuálně podmanivé, ale nic víc, nic míň. Chybí emocionální hloubka, místo ní se režisér topí v klipově dokonalých výjevech pohybujících se na hranici reality s snu a vrství jeden přes druhý - až se na konci zdá, že tento film není ani tak o proměně hlavního hrdiny, jako spíš o vývoji jeho partnerky, protože je to právě ona, kdo prochází změnou z housenky v motýla - duševně i vizuálně, nikoliv Laurence, jehož vývoj se zastavil někde v polovině filmu. Tentokrát chybí pevná ruka a možná i soudnost, která by snímku dodala punc něčeho skutečného a hmatatelného. ()

hellstruck 

všechny recenze uživatele

"Revolta?" "Ne,revoluce!" Neobvyklý film o neobvyklém páru. Žena a muž, který se cítí býti ženou.. to, co se zdá zpočátku snadno přijato okolím nakonec zase tak jednoduché nebude..V podstatě platí to, co jsem napsala u předešlých Dolanových filmů. Laurence Anyways není sice horší, než Imaginární lásky nebo Zabil jsem svou matku, ale to ubíjející tempo zazdí většinu dobrého, s třemi hodinami mladý režisér navíc přestřelil. Takovou stopáž si můžou dovolit strhující a svižné fantasy, ale ne pomalé drama. S příběhem se sice Dolan polepšil, ale řekla bych, že z tématu muže, který je rozhodnut stát se ženou, se dalo vytěžit mnohem, mnohem víc, než jen ukřičené a nezáživné rozhovory. Na co se ale můžeme u Xavierových filmů spolehnout je opět podmanivý vizuál. Devadesátky v žádném filmu takhle stylové ještě nebyly. A ty vlasy hlavní ženské představitelky ! Celkově co se Suzanne Clément týče, tak to je opravdu světlý bod celého snímku. Její příběh, její herecký výkon.. to všechno bylo daleko zajímavější, než sám hlavní hrdina. Škoda, že je to tak plytké, protože bych si opravdu přála dát lepší hodnocení. Takhle je to mezi 2-3*. Uf, jak já jsem ráda, že jsem ženská a jsem s tím spokojená! ()

FlyBoy 

všechny recenze uživatele

[FFF 2013, Sydney] Trend nastolený v "LAI" sa posúva do roviny epického rozprávania kde sa kladie ešte väčší dôraz na podchytenie zložitosti jednotlivých charakterov a ich harmóniu s prostredím v ktorom žijú. Xavier je síce zarytý nostalgik, ale nezabúda ani na fakt, že je rok 2013 a samoúčelne topenie sa v retro prvkoch je už dávno pasé. Preto ich primárne využíva ako pôžitkársku kulisu spoza ktorej necháva vyniknúť nástojčivý boj o milovaného partnera čo by bolestný prienik rozorvanej lásky, duševného antagonizmu a vyhasínajúcej nádeje. Ohromujúce rozvrhnutie scénosledu (s jemným dotykom magického surreálna) zasadené do vypiplanej mizanscény umocňuje skvostne vybraná hudobná zložka (ach ten Moderat), pestrá práca s kinematografom (plíživé jazdy, jump-cuty, camera-on-shoulder, zoomovačky...) a v neposlednom rade špičkové vystúpenia dvojice Poupaud/Clément (nonšalantné finesy sa spontánne dopĺňajú tými frenetickými). Zatiaľ najvyspelejší Dolan. ()

DJ_bart 

všechny recenze uživatele

Fenomenální a audiovizuálně pohlcující transgender epopej. Xavier Dolan je prostě někde jinde.... 10 🌈 z 10 [#PRIDE2020] ()

KlárkaS 

všechny recenze uživatele

Barevně i příběhově dost almódovarské, ale chladné. A Xavier Dolan by měl natáčet videoklipy, protože to jak umí pracovat s hudbou je neuvěřitelně krásné! ()

sochoking 

všechny recenze uživatele

Dolan sa mi pomaly, ale isto začína dostávať pod kožu! Tak za A) muzika v každom jeho filme, čo som doposiaľ videl, nemá podľa mňa absolútne chybu a za B) má neuveriteľný talent na výber divných ksichtov do hlavných úloch; tým, že sú mi tak neuveriteľne nesympatickí, sú mi vlastne sympatickí ! ()

Anderton 

všechny recenze uživatele

Asi sa dalo čakať, že na ploche takmer troch hodín bude pózer Dolan ešte pózerskejší. Zároveň však dokáže viac vtiahnuť do deja a dovolí divákovi pochopiť postavy. Aspoň v rámci možností, daných tým, koľko má divák rokov, akú má orientáciu, ako dokáže byť empatický, aké má životné skúsenosti a tak ďalej. Stále však cítiť, že to točilo ucho a že jeho talent sa naplno prejaví niekedy po tridsiatke. Aspoň dúfajme, že s tým nesekne. Mne sa jeho filmy veľmi príjemne sledujú, intermezzá kvázi hudobných klipov sú pre mňa príjemným osviežením vzťahovej drámy, ktorej protagonistov príliš nechápem, ale sú to proste iba barličky. Tých by sa mal do budúcnosti zbaviť, alebo ich zmysluplnejšie zakomponovať do deja. Ospravedlňujem sa všetkým jeho mladým hardcore fanúšikom, ak by som mal medzi 15 a 25, asi by som bol rovnako mimo. ()

leila22 

všechny recenze uživatele

Keď niekto dokáže v tak mladom veku vytvoriť tak originálny, citlivý a vnímavý film s absolútne nezameniteľným typickým rukopisom, tak ma napadajú len dve slová. Génius a rešpekt. Spolu s Mommy komplexne to najlepšie od Dolana. Oznámiť celému svetu, že sa cítite byť ženou, to si vyžaduje riadne gule. Obzvlášť keď ste muž, ktorý by ich radšej ani nemal. V Laurence Anyways dokázal Dolan vytvoriť opäť niekoľko nezabudnuteľných scén. Jednou z nich je rozhovor mami so synom v kuchyni. Tvrdé, no zároveň milujúce rady matky. „Nikdy si nedovoľ byť prekvapený. Ak máš problémy, hocijaké, vysporiadaj sa s nimi.“ Laurence: „Takže, budeš ma stále ľúbiť?“ Mama: „Stávaš sa ženou alebo idiotom?.“ Ďalším dezertom je vizuálne nezabudnuteľný, videoklipový príchod Suzanne Clement na večierok. Alebo nečakaná spŕška vody v obývačke. Tých scén bolo proste niekoľko. Tento mladý chalan pracuje vždy s náročnými a kontroverznými témami, no dokáže ich poňať citlivo, neurážlivo a pritom vyhrotiť emócie na maximum. Ach Xavier, ľúbim ťa za filmy, ktoré na tento svet prinášaš. ()

Marthos 

všechny recenze uživatele

Mohl bych se samozřejmě dlouze rozplývat nad originální invencí, která nachází své nejvýraznější těžiště především v obrazové a zvukové části filmu, nad příběhem, který není samoúčelnou marginálií v rámci sexuálního sebeurčení jednotlivce nebo nad tím, jakým způsobem jsou tu ilustrovány jednotlivé postavy. Ano, to všechno tvoří z LAURENCE film v každém ohledu pozoruhodný. Protože on je pozoruhodný. A to je jeho slabina. To, co jsem obdivoval na předchozích celovečerních snímcích Xaviera Dolana, tedy jakési propojení reality a podvědomí (nebo-li snu), práce s metaforou, opojení vlastní fantazií i inspirací, je tady najednou jakoby předimenzováno. Film čili téma ztrácí svou sevřenost existencí mnoha nadbytečných scén, které by bylo dobré vynechat (několikaminutová sekvence na zimním ostrově, která je sice sama o sobě opticky nádherná, ale narativně hluchá), naopak až zbytečně šetří ironií, která byla v Dolanových filmech vždy dominantní (v tomto směru se nejlépe daří scénáři v dialozích mezi titulním hrdinou a jeho matkou a mezi hrdinovou přítelkyní Fred a její sestrou). Vezmeme-li v úvahu fakt, že Dolan na svém novém filmu pracoval více jak dva roky, je přece jen smutné, že nedokázal dát LAURENCOVI osobitější tvář a namísto toho jej nechal utopit v bezmezném nekonečnu své duše. ()

Chrustyn 

všechny recenze uživatele

Příběh, který je dnes aktuálnější než v době vzniku, ale i přes velice dobré herecké výkony, jsem toho ve filmu moc nenašel. Ničemu nepomáhá ani smrtící délka, která je v tomto případě úmorná. 50% ()

lena60 

všechny recenze uživatele

Bohužel se pod tím pestrobarevným pláštíkem neskrývalo skoro nic, co by stálo za řeč. Nic nového. Nic objevného. Nic překvapivého. Nejnovější počin režiséra Dolana mě docela hodně zklamal. ()

mat.ilda 

všechny recenze uživatele

Zmatené jak šatník transsexuála, což bych při tématu neviděla až tolik tragicky - v případě vynechání panoptika almodóvarských postav a některých nesmyslných, násilně působících, i když efektních scén... Vyzvedávám hudbu a působivý ženský element v podobě Fred, která s přehledem převálcovala postavu Laurence, jinak si píšu do deníčku, že nedostatek poctivých emocí navzdory hysterickým výstupům nebyl schopen zaujmout adekvátně stopáži a minimalizoval moji radost ze zážitku, nu a já budu na oplátku minimalizovat svoje hodnocení... ()

giblma 

všechny recenze uživatele

Z mlaďocha Dolana jsou (hlavně) v domácí Kanadě všichni nadšení, takže si může dělat co chce. A to něco je skoro tříhodinový film. Možná zdlouhavé, celý děj by se dal nacpat do půlhodiny, stopáž je ale opodstatněná, zaznamenává vztah se všemi důležitými nuancemi a dokresluje hloubku lásky ústředního páru. Vizuálně je to opět orgastické, slowmotiony podkreslené čupr hudbou, výtvarná stylizace na hranici manýry. Osmdesátky a devadesátky ještě nikdy nebyly tak kůl. Trochu sem se bála queer aspektů (co se ví už delší dobu je zápletka - muž, který chce změnit pohlaví), o to víc překvapí, že jde jen o nekonvenční heteráckou lovestory. Jestli lze navíc předchozím Imaginárním láskám vyčítat plochost a povrchnost (zcestně, podle mě je to generační film jak kráva), tady líbivé obrázky ukazují i vážnější témata. Krásná ukázka kam by měl směřovat současný art. (mezipatra 2012) ()

Flakotaso 

všechny recenze uživatele

Měl jsem chuť Dolana po Imaginárních láskách podrobit trošku větší kritice, ale potom jsem si zase uvědomil ta brutální fakta - ten týpek je o tři roky starší než já, napsal, zrežíroval, nastříhal a vybral kostýmy ke svému třetímu celovečeráku. A ten má tři hodiny a je o heterosexuálním vztahu transsexuála středního věku. Přesto to drží pozornost, nezvrhne se to do žádných nesmyslných vod a katarze v závěru objasňující název filmu opravdu funguje. No a když čas od času začne šlapat těžkotonážní hudba, nedá se tomu odolat (hlavně scéna "náletu" Fred na luxusní večírek je exkluzivní). Přesto tam, kromě lehce přetažené stopáže a snad až příliš častého střídání různých kamerových technik, vidím jednu zásadní dramaturgickou chybu. Ten film je totiž opravdu spíše o Fred než o Laurencovi. Ne, že by mi to vadilo z pozice diváka, její postava je skvěle napsaná a hlavně zahraná Suzanne Clément (oceněnou i v Cannes), ale nejsem si jistý, nakolik to bylo záměrem. ()

rikitiki 

všechny recenze uživatele

Na své předlouhé stopáži nezvládnutý film. Četné záběry na detaily obličeje, které vyvolávají pocit osmělosti a nepochopení okolím, se opakují tak často, až to zavání manýrou - stejně jako neostrá a roztřesená kamera. Realistický způsob vyprávění najednou v půlce dostane přídavek v podobě snových sekvencí (motýl vylétajcící z úst, vodopád v obyváku - to byla až směšná metafora očistného osvobození, déšť šatů - vizuálně krásný, ale samoúčelný)____ Film působí chladně i proto, že postavy nemají hlubší city, ale jenom pocity.I přes délku filmů mi chybělo vykreslení charakterů. ___ Herecky je to taky problematické, protože hlavní hrdina svůj přerod a reakci na nutně šokovanou odezvu okolí podává příliš tlumeně, nevýrazně. Hrdinka je zajímavější, její šok, zdánlivé smíření a předem ztracený boj proti tlaku okolí, vyznívají mnohem uvěřitelněji. Zoufalý, hysterický záchvat v restauraci téměř dojímá, protože se rve o svou lásku a zároveň je jasné, že už je na konci sil. ____ Režisér se až příliš opájí obrazem a nedokáže filmu dát jednotnou linku. Scény s matkou - vtipně ironické, a přitom smutné i důstojné zároveň, působí dojmem, jakoby byly z jiného, lepšího snímku. /11. 11. 12./ ()

Katullka 

všechny recenze uživatele

Čirá onanie nejen pro hipsterské buzny. Vrchol Dolan. Vrchol tohoto roku. // 13. Mezipatra queer filmový festival, BRNO ()

Reklama

Reklama