Láska

Občas se velmi ráda podívám na takto minimalisticky pojaté snímky, které působí odtažitě, ale zároveň ve vás dokážou vyvolat takové nepříjemné mrazení a v závěru silné emoce. Láska není filmem pro každého, je hodně náročný, celý film je omezen na jeden byt, vůbec nezazní hudba, pomocí velmi úsporné kamery Michael Haneke dopodrobna rozebírá poslední dny jednoho člověka. Měla jsem z počátku problém se do filmu opravdu ponořit, postupně jsem se však stále víc a víc dostávala k jádru filmu a v závěru to na mě mělo opravdu silný účinek. Jen je třeba nechat tento film proniknout až pod vaši kůži a to nejde hned. (22.01.2013)

Láska se skvěle vyhýbá jakémukoliv patosu a klišé, emoce jsou ve filmu poschovávané a je na divákovi, zdali je odhalí či nikoliv. Haneke opět nic nedává zadarmo. Přesto mi trochu vadila akademická odtažitost. Stárnutí a umírání není nic veselého, o tom nepochybuji, ale snobská záležitost to určitě také nebude. (13.02.2013)

Haneke je režisér z mojej Top ten a predsa okrem veľkých očakávaní každý jeho film sprevádzajú aj moje obavy z jeho neláskavého, analytického, chvíľami až krutého pohľadu na svet a jeho obyvateľov. Láska je mi blízka nielen vynikajúcimi hercami, aj keď Emmanuelle Riva si pamätám iba z Resnaisovho filmu Hirošima, moja láska a Jeana-Louisa Trintignanta z viacerých kvalitných filmoch, ale aj mojim vekom, ktorý mi umožňuje empatiu tak potrebnú pre vnímanie tohto filmu. Hanekeho Láska polarizuje divákov, ako ostatne väčšina Hanekeho filmov. Po prečítaní časti komentárov som mal výrazné obavy, ktoré plynúcimi minútami mizli. Film nie je nepriateľský voči divákom. Ukazuje, ako láska postupne prechádza do bezmocnosti a zúfalstva. Napriek môjmu výslednému priaznivému pocitu si neviem predstaviť, že by tento film zaujal divákov v teenagerskom veku. (26.12.2014)

Kde začít? Možná tím, že tenhle Haneke není tradiční Haneke a zřejmě proto se mi líbí. Napsal, natočil a nechal zahrát dva famózní herce tak intimní příběh, že ani to nejtvrdší porno nemá šanci být intimnější. Miluji dlouhé pasáže ticha, které mají co říci. A že jich je v Lásce požehnaně. Na závěr bych se velmi ráda zeptala těch, kteří jednání Georgese považují za standard, proč jsou tak narvané eldéenky. (26.02.2013)

Příkřejší soud na začátek: ani nejradikálnější, ani nejlaskavější není nový film Michaela Hanekeho Láska. Hanekeho tvorba se neobejde bez mnoha přízvisek, přesto slovo „laskavá“ je podružným, ne-li nevhodným pro filmografii rakouského režiséra celkově. I jeho nejnovější počin je vyprávěn se zničující krutostí. O Lásce se dá ale říci, že je zřejmě nejlidštější, přesto graduje do očekávatelného konce, takového, se kterým se musíme bolestně smířit a opakovat si nahlas, že je to zkrátka jen a jen film. // Hanekeho snímek, navzdory svému názvu, se tedy nijak zvlášť nevymyká, přesto v sobě nese několik odlišností. Příběh o stárnoucím manželském páru, jehož relativně poklidný pozdní podzim života je narušen smrtelnou nemocí, je podáván podobně chirurgickou přesností. Není ovšem tak odosobnělý jako například ve filmařově debutu Sedmém kontinentu, kde je „krize rodiny“ vyobrazena až nihilisticky: za všechno mluví nezvyklé rámování, které, zejména při závěru, téměř vůbec nezabírá obličeje postav. Oproti Sedmému kontinentu nás Láska připravuje na závěr již od začátku, a to postupným vygradováním. V Hanekeho debutu je tak činěno závratnou rychlostí zejména posledních dvacet minut, v Lásce to připomíná schodiště, kde čím vyšší schod, tím více je narušen vztah mezi dvěma hlavními postavami. Zároveň je tak čím dál tím znatelnější disproporce mezi nimi, aby byla na konci opět vymýcena tak trochu melancholickým a zčásti dojemným způsobem (nicméně ne patetickým). // Přesto se dá říci, že Hanekeho poslední film nastoluje jistý paradox. Vzhledem k samotnému tématu je u Lásky jasné, že v ní lze zcela určitě vyhledat známky zmíněné laskavosti (tedy něčeho zcela cizího) – ostatně to je i dílem divákova očekávání. Sám Haneke se snaží onu „laskavost“ svým precizním způsobem vymazávat a nahrazovat ji mrazivou odobnělostí, kterou prostředkovává samotné téma dožívání (umírání). Vzniká zvláštní oxymóron: propojení života a smrti je zároveň propojením lidskosti a nelidskosti, oné „laskavosti“ a zoufalství. V tom si myslím, že tkví, lakonicky řečeno, síla Hanekeho výpovědi o poslední fázi života, právě v navození zcela protichůdných pocitů skrze samotnou ambivalentní povahu filmu. (18.07.2012)