Poll

Baladický příběh tápající, leč téměř ke všemu odhodlané statečnosti podporované sotva probuzeným, neuvědomělým ženstvím. Jeho melancholie, umocněná maličko zastřeným obzorem a zdánlivou nemožností jakékoli proměny, je v přímém rozporu s odpudivou, a přitom až groteskní bizarností "laboratoře" - i se vzpurnou živelností ... s palčivou touhou po uvolnění těžkých, zrezivělých okovů doby, která nevěděla, že právě dospěla na konec své cesty - že bude donucena svést krvavý, leč marný boj o udržení své moci, neboť nové pořádky jsou vždycky nastolovány na troskách těch starých. Bylo nebylo ... dávno tomu. Kdo ví, jaká byla SKUTEČNOST - ale na tom nezáleží, neboť srdce mladičkých básnířek celého světa jsou si v mnohém podobná ... a obyčejně stojí za to jim naslouchat. (20.09.2015)

Usedlost Poll jako pevnost omývaná příbojem mořských vln, jako nalezený/ztracený dóm tepající milníkem procitnutí, jako koráb nádechu zátočiny osudovosti, jako kolébka intimity vjemů dospívání a myriád tónů maleb citových. Vizuální čarokrásno prodchnuté symfonií nepolapitelnosti doteků chvějivého sbližování Ody, jež jakoby oblékla šat éterické Liv Tyler a jejího tajemného "ctitele" Schnapse. Nápoj lásky čaruje srdcem meditace, mlčenlivou touhou v podkroví zakázaného soukromí, zachumlaného v symbióze plachosti emocí. Hráz lyrického zátiší se střídmě vine v laguně hlubinné křehkosti. Zápisky bušivého srdce ožívají v tůni slz, na řádcích památníku s kyticí psaného vyznání /ne/vyslovené lásky, oddanosti a vzkazu věrnosti. (24.03.2014)

Přestože všechny atributy hlásají, že bych měla dát vyšší ohodnocení, tak pocitově oproti Čtvrté minutě jdu se smutkem dolů a je to škoda. Myslím, že při jednodušším scénáři a ne až tak dlouhé stopáži by měl Poll na daleko víc. Začátek byl téměř hororový, to jen tak mimo záznam. Chybělo mně vtáhnutí do děje, prožívání mnoha situací, ve kterých se ocitla Oda. Výstižný komentář už tady podal gudaulin. Škoda.... (05.07.2016)

Od prvních minut vzbouzí fascinující kulisy naději na epickou podívanou. Majestátné leč trouchnivějící sídlo dominantně trůní v moři jak bedla jedlá a působí stejně morbidně jako neetický inventář laboratoře aristokratického doktora Mengeleho. I dobové kostýmy, zasněné západy slunce a vesměs veškerá práce s kamerou, to vše funguje pro omámení oka náramně. Jenže brzo zjistíme, že ambiciózní výpravě nesekunduje scénář. Nepřilepší ani stopáž, která je neúměrně dlouhá k příliš řídkému ději bez napětí a gradace. Chris Kraus sice nadhazuje několik zajímavých myšlenek, ale hned je zas lhostejně opouští a zůstanou jen ty opulentní záběry a vlažný příběh. Divák, opticky patřičně navnaděn, dlouho trpělivě vyčkává, že se konečně začne něco pořádného dít, ale postupně se smíří s tím, že čeho se někdy dočká, bude jedině konec. A tak nepotřebuji ani skleněnou kouli a vidím osud tohoto snímku celkem zřetelně. Ostatně hlavní hrdinka ho vyřkla již přede mnou.“Nezůstane ze mě nic, žádný z mých pocitů nepřetrvá, bude to jako bych nikdy nebyla.“ I když takhle macešsky ho zatracovat úplně nelze, protože rozhodně neurazí a vizuálně bezpochyby nadchne. (16.04.2012)

Čakal som historickú bombu, nedostal som ani poriadnu históriu, ani hystériu, veľmi suché to bolo na to, že ide o skutočný príbeh z tak zaujímavého a vypätého obdobia. V podstate sa to začína rozbiehať až tesne pri konci a potom už je koniec, takže ste sa zohriali konečne aspoň na teplotu riečneho sumca a zas nastal len chlad. Príbehovo takmer prázdne. (11.07.2022)