Elektra a její pravda

Před tím, jak dokázal Jancsó zinscenovat pohyb na mizanscéně do obrovské hloubky pole, se stovkami komparzistů a mnohdy v několikaminutové délce záběru, nikdy nepřestanu smekat klobouk, přičemž právě Elektra je film na tomhle formálním základu primárně postavený. Jako vedlejšák je to také intelektuální alegorie, přenášející slavné antické drama do kontrastu se současnou politicko - etickou studií, která se ale vinou narativní monotónnosti a absence jakýchkoli dynamizujících motivů (vyjma zajímavého závěru) většině diváků výrazněji pod kůži nedostane a zbytku způsobí klidný a nerušený spánek. Nutno dodat, že film jsem sledoval v rámci předmětu maďarské kinematografie ráno po náročné noci a třech hodinách spánku (není nad to studovat cokoli v Brně), a přesto jsem u něj usnul opravdu jen na chvíli. :-D To bezesporu svědčí o nemalé, byť skutečně těžce docenitelné kvalitě... (28.10.2016)

Jedno klišé hovorí o tom, že režiséri točia stále ten istý film dokola. Je to myslené asi tak, že v príbehu sa to stále hemží rovnakými motívmi a formálne je to stále vždy trochu inak. Jancsó točí naopak formálne stále rovnako, ale vždy s iným príbehom. Pokiaľ neberiem do úvahy možnosť, že stále točí iba film o koňoch a to ostatné je iba nevyhnutná omáčka, aby to malo aj príbeh. Jancsóova obsesia týmito zvieratami je u Elektry ešte viac zreteľná. Príbeh nie je rozprávaný bohvieako prehľadne, ale on nie je ani rozprávaný, on je pretancovaný, prespievaný a preštylizovaný. A to ho robí výnimočným. Záver je už niečo absolútne uletené, ja len dúfam, že tá farba "dopravného prostriedku" je čistá náhoda a čisto súvisí iba so spomínaným vtákom. Ale netreba to zbytočne riešiť, podobne natočenú antickú legendu (ani žiadnu inú legendu) na filmovom plátne inde neuvidíte. (16.11.2015)

Tak nevím, zda své zklamání dokážu slušnými slovy vyjádřit. Každý superlativ, který by mne napadl, bych mohla naroubovat na drama Elektry. Hodinu jsem nevěděla na co se dřív dívat: tvář Mari Törőcsikové, skvěle zvládnutý komplikovaný prostor před kamerou, délku nekonečných záběrů a snímání kamery, choreografii scén fascinovaných folklorem a rituály, jednotu času, místa a prostoru, jistě nelehkou práci s davem lidí a zvířaty vždy zároveň v několika plánech, inspiraci divadlem, mnohé intertextové odkazy…všechny ty písně! Nadšením jsem ani nedýchala, neschopná se odrhnout od obrazů. Moc ráda bych se mýlila, ale pětihvězdičkový film, který jsem považovala za odvážnou politickou metaforu, poslední scéna devalvovala v prachsprostou revoluční agitaci a pro mne proměnila ve zklamání roku. Dlouho jsem nevěděla, jak film ohodnotit, ale protože mi z hlavy nemizí, dám přednost okouzlení formou před výpovědí. Ovšem na mém znechucení to nic nemění. (19.10.2011)

Nadčasové myšlenky o spravedlnosti, krutovládě či odvážné vzpouře proti útlaku ke mě z této originální filmové adaptace starořecké divadelní hry silně pronikly. Stejně tak samotné zpracování budilo ve mě dechberoucí pocity. Tu folklorní, taneční, občas až lehce cirkusovou stylizaci s vojáky, jezdcemi, tanečníky, koňmi, holuby a orly či lidovým zpěvákem zde Miklos Janscó se svým štábem zrežíroval do nádherného divadélka, rozehraného v sérii několika dlouhých dynamických záběrů uprostřed přírodní mizanscény. Ta je zaplněna v doprovodu všech myšlenek a rovněž působivého herectví Mari Törőcsikové natolik úchvatným děním, až divák v jistých chvílích neví, co má dřív sledovat. ALE... s Elektrou mám úplně stejný problém jako s francouzským Soudcem a vrahem. I zde se z mimořádného filmu v posledních minutách stává primitivní komunistická agitka. Jancsó se svým levicovým smýšlením rozhodně nikdy netajil, ale zatímco ve svém jiném filmu Lid dosud prosí (1972) se zaměřuje na téma revoluce prakticky celý film a ideologickou linku neskrývá, zde k tomu zneužívá prastarou divadelní hru, myšlenkově nabitý příběh o odvaze jít proti davu předvádí v silně nadčasových konotacích, aby pak v posledních minutách vyvalil na diváka doslovní propagandu socialistické revoluce. To Janscóovi neodpustím, takže plný počet hvězd se nekoná. 85% (02.02.2021)

"Představ si, že to některá z těch nahých borek na konci záběru zkazí a oni musí všechny ty náročné choreografie jet znovu. To se jí po natáčení v hospodě pěkně prodraží, aby všem koupila panáka!" Několikrát mi na mysl vytanula spojistost s filmem Sergeje Paradžanova Ašik - Kerib: čiré auteurství, dosažené specifickými formálními prvky (kdo si u Elektry nevšimne, pro režiséra typického způsobu snímání, ten je slepý); volné čerpání z folklóru, který se zároveň mísí s moderní technikou (u Paradžanova tomu byly kalašnikovy a kamera, u Jancsóa do děje vstupuje vrtulník, jako alegorie ptáka Ohniváka); spousta více či méně čitelných symbolů; propracovaná, výrazná estetizace. Klíčem k interpretaci by u Elektry měly být okolností maďarského povstání v padesátých letech, avšak i pouhá obecná myšlenka předávání moci je dostatečně nosná. V samotném závěru pak snímek vyznívá nezvykle revolucionářsky - metaforou s příběhem o ptáku Ohniváku explicitně vyjadřuje, že pouze, je-li vše staré zbořeno a spáleno, může vzniknout nový, nezkažený řád. Ona poslední Elektřina slova: "Ať žije revoluce!" koneckonců mluví za vše. (24.10.2011)