Ľalie poľné

„Jdou světem, polní lilie,/ s nevinnou duší apoštolů./ Žne každý, třeba nesije,/ k plnému časem sednou stolu,/ (…)“ Karel Toman, Tuláci. Nepracovat ale jíst je v komunistické společnosti jedním z nejtěžších hříchů. A na venkově, kde si lidé vše, co mají, museli poctivě odpracovat, panuje ke všem polním liliím, k tulákům, vandrákům a žebrákům nedůvěra, i když nějaká ta almužna se vždycky najde. Snad proto, že tulák je zároveň opředen jakýmsi romantickým kouzlem, má svatozář svobody a může si jít kdy chce a kam chce, což je snem mnoha lidí. Almužna je zároveň malou záplatou na špatném svědomí, kvůli válečným veteránům, ze kterých jsme udělali podvratné živly. Na venkově je to naštěstí jen nedůvěra končící nějakou tou modřinou. Pokud se o vás začne zajímat stát, skončíte ve vězení za vlastizradu nebo kontrarevoluční činnost. To mě tak napadá na okraj tohoto příběhu. (14.10.2007)

Veľmi originálny a zaujímavý film z obdobia tesne po 1. svet. vojne, ktorý kritici radia k tomu najlepšiemu, čo u nás vzniklo. Paradoxne na toto v tv často nenarazíte, ak vôbec a za možnosť ho vidieť vďačím dvd edícii 70.roky. Film ma bavil od prvých sekúnd, stále sa tu niečo deje, je plný zvláštnych postavičiek - zubatých, ušatých, nemých, ale v prvom rade tulákov, žobrákov a bláznov. Film je plný vizuálnych nápadov, zaujímavých záberov a exteriérov. Do toho často vyhráva veselá hudba a celé to môže atmosférou pripomenúť niečo od Kusturicu. V menších úlohách tu spoznáte niekoľko slovenských hercov, ale veľký priestor tu dostávajú i neherci, ktorí sú nadabovaný profesionálnymi hercami a výsledok je presvedčivý. Čiernobiely film často ozvláštňujú meniace sa filtre a v závere sa film mihne i vo farbe. Nič podobné som zatiaľ nevidel a ak niečo pripomenie, tak rovnako slovenský slávny dokument Obrazy starého sveta. Veľmi hravý, originálny a v pravom zmysle slova film. Preto plný počet. 100%. (10.06.2013)

V denících mobilizovaného Jeana-Paula Sartra mě zaujala myšlenka, že rokem 1918 nepočal mír, ale příměří, roky naplněné úzkostí a očekáváním dalších válečných tragédií. Dočasně vyspravený svět hrozil náhlým zhroucením. Ani Havettův film nezachycuje toto období jako euforii ani jako rekonvalescenci, ale jako marnou léčbu hlubokých ran a jako předzvěst těch nových. Jeho poetika není jednostranná, sice vstřebává kouzlo svobody, ale nezastírá tíseň a bludnost lidí ztracených v prožitých bolestech. Pomáhá tomu jak režisérova obrazotvornost zaujatá okrajovým a nejskromnějším a dar prohloubit viděné souladnou hudbou, tak náročný panoramatický záběr na svět v jeho mnohosti, nepřikrášlující a syrový. Jarmareční píseň se v něm slučuje s náboženským blouzněním i sociální utopií v podmanivou i zneklidňující polyfonii otevřenou i našim hlasům. (22.12.2013)

Obrazy starého světa. Lyrický pohled do minulosti. Vybavili se mi Jakubisko, Hanák, Pasolini... Nádherná černobílá kamera snímá krajinu protkanou pavučinami slunečních paprsků, osamělých stromů, polí a stohů. Lidé jakoby vystoupili ze starých fotografií ( nevědět, že je film z roku 1972, dával bych ho do 1.pol.60.let), zvláštní typy, možná na první pohled odpudivé, na druhý zajímavé, na třetí zvláštně krásné. Občasné barevné záblesky ( červená - vášeň, žlutá - kázání....) se v závěru mění na celobarevné střípky. Překvapilo mne, na jak vynikající barevný materiál jsou natočeny. Úžasná hudba neuvěřitelně souznící s obrazem, kdopak by mohl být autorem? Ale jistě! Geniální skladatel Zdeněk Liška! Tím se vše vysvětluje...Chvíli hravý, chvíli vážný, usměvavý, zadumaný, ztřeštěný, smuténkový příběh. Prostě Elo Havetta. Ukázněnější, než ve vynikající Slavnosti v botanické zahradě (1969), a přesto svůj, originální. (12.08.2010)

Havetta bol skutočne akýsi James Dean slovenskej kinematografie, a hoci nie som úplne stopercentne naladený na jeho vlnu (na to sú jeho filmy na mňa priveľmi ukričané, urehotané, nespútané), cítim k nemu nepopísateľný rešpekt - k jeho bohatému vnútornému svetu, jeho energii, jeho úprimnej láske k ľuďom, vrátane žobrákov, bláznov a ľudí inak neprispievajúcich ružovým socialistickým zajtrajškom, čo z neho samozrejme robilo umelca nebezpečného, nežiadúceho. Spoločnosť šťastná, divoká, bláznivá a najmä slobodná, taká sa ovláda najťažšie, žejo. (13.02.2019)