Zachraňte pana Bankse

Poznáte pána Banksa ? Hlava rodiny, suchar pracujúci v banke, áno, je to ten pán z muzikálu Mary Poppins (1964). A prečo ho treba zachrániť ? O tom je tento film. Sprvu sa všetko javí trochu zmatočne, lebo sleduje dve dejové linky, evidentne z iných časových priestorov, ale postupne sa nám odkrýva tajomstvo tohto príbehu. Dlhý čas sa to možno nezdá, ale napokon je z toho krásny a dojímavý príbeh. (26.01.2014)

Tak velká sázka na jistotu, že v sobě nemá jediný překvapivý nebo zcela upřímný moment. Životopisů nerudných osob už tu zkrátka bylo tolik, že věčně kyselá Miss Travers spíš otravuje. Jak linka s adaptací, tak cesta do minulosti jedou podle strojené šablony, což je při dvou hodinách až vražedně únavné. Bezradnou třetí hvězdu zachraňuje dokonalý Hanks a fakt, že celá patálie je napsaná tak přívětivě a lidumilně, že vlastně nemá čím štvát. Snad právě jen onou nečekanou a smutně velkou obyčejností. (14.01.2014)

Emma Thompson vypadá jako učitelka dějepisu ze základky, u který jste se báli, aby se nepřiblížila víc než na dva metry, páč jinak hrozilo inhalování jejich ústních výparů, jež do dětské tváře nenávratně zařízly vrásky hrůzy a děsu. Její vzhled jakoby symbolizoval upjatost filmu, která se vyznačuje odporně pozitivním sentimentem. Prostě skrz naskrz falešná hra. (20.02.2014)

Jak normálně nemám Emmu Thompson příliš v lásce, tak role tady ji naprosto sedla a z 90% jsem se zasmála právě díky ní. Asi bych se obešla bez flashbacků, jenže zase bez nich, by člověk nedostal celý obrázek toho co, kdo, jak a proč. Ve výsledku se jedná o velmi milý film, který mě hodně příjemně překvapil. 4* (22.01.2017)

Kdo z ústředního duelu vyjde jako vítěz, je zřejmé již z faktu že film produkovalo studio Disney, které námět využilo k laciné propagaci vlastních hodnot a výrobků. Sebe-oslavnému tónu jsou podřízeny veškeré příběhového nuance i charakteristika postav. Informace, jež nezapadaly do předpřipravených škatulek pro Walta Disneyho (stále usměvavý, do morku kosti pragmatický all american man) nebo P. L. Traversovou (upjatá ctitelka viktoriánské morálky), zůstaly jednoduše opomenuty. Z filmu se tudíž nedozvíme, že Traversová byla neortodoxní bisexuálkou oddávající se zenovému buddhismu a na přetřes pochopitelně nepřichází ani Disneyho šovinismus a anti-semitismus. ___ Snaha zoufalé spisovatelky sabotovat svou přítomností americkou premiéru toho, v co Disney proměnil její knihu, je prezentována jako humorná epizodka, která nejenže nemohla nijak ohrozit úspěch pětioscarového filmu, ale navíc vedla ke stěží uvěřitelnému autorčinu prozření. Cynickým divákům nedává Hancockova variace na romantické komedie (ve které logicky absentuje sex) jinou možnost, než ženiny slzy ve finále interpretovat proti srsti jako projev bezmoci nad její prohranou bitvou s mediálním konglomerátem. Přijde mi zvláštním způsobem zvrácené, když navenek hřejivý film pro celou rodinu bez uzardění tvrdí, že je v pořádku, znásilní-li mocné studio kvůli vyšším výdělkům jednu tvůrčí vizi. Výsledkem přece byl dodnes milovaný film, tak proč se zlobit. ___ Nehledě na neférové rozložení sil, vedoucí nás v rozporu se současnou náladou ve společnosti k tomu, abychom fandili zámožnému kapitalistovi, Pan Bank není filmem, který by se v jakémkoli ohledu čímkoli vymykal. Snaha oživit interiérové drama s přepisováním scénáře flashbacky dojíždí na nesystematické využívání těchto skoků v čase (vzpomínání není „spouštěno“ přítomným děním) i na jejich nadměrnou sentimentalitu a vizuální kýčovitost (která oproti takovému Válečnému koni není sebe-uvědomělou připomínkou toho, jak vypadala technicolorová melodramata). Hledání paralel mezi postavami reálnými (rodiče Traversové) a fiktivními (hrdinové knihy) je stejně nucené a rádoby objevné jako v biografickém Hitchcockovi a celá dějová linie z minulosti tak působí nadbytečně a pouze zdržuje vyprávění. ___ Emma Thompson působí znuděněji, než její postava vyžaduje a Hanks hraje natolik zidealizovanou a instantně pomilováníhodnou verzi Disneyho, že jenom čekáte, kdy kolem něj začnou tančit a zpívat animované květiny. Herecká a režijní vyprázdněnost filmu, který dokáže – oproti filmové Mary Poppins – o síle imaginace jenom mluvit, kulminuje v jedné z posledních scén, ve které jsme na zázračnou charakterovou proměnu spisovatelky upozorněni tím, že žena na sobě má šaty hřejivějších barev a sedí v místnosti zalité světlem. Mraky odtáhly, po dešti přichází slunce a my můžeme z kina odejít s pocitem, že je vše takové, jaké by si to pan Disney přál. 50% Zajímavé komentáře: xxmartinxx, ScarPoul (14.02.2014)