Cesta do hlubin študákovy duše

Opět se vymykám celkovému trendu hodnocení, takže cítím potřebu zdůvodnit mé průměrné vysvědčení, které jsem cestě do hlubin študákovy duše vystavil. Nelze si nevšimnout schematických postav učitelů. Až na jednoho "ňoumu" (hodného profesora biologie) a nového učitele latiny, který je prototypem "správňáka", všichni ostatní ve svých hodinách prakticky bez ustání hystericky křičí na své studenty v domnění, že je to ten nejlepší způsob, jak jim něco vtlouct do hlavy. Vnímám to jako cílenou karikaturu prvorepublikového autoritativního školství, leč v tomto podání jen zřídkakdy vtipnou, spíše naivní. Zaujalo mě hodnocení uživatele PogoJoe, který to tedy vzal hodně od podlahy, ale není bez zajímavosti, že v jeho komentáři je mnohé pojmenováno a okomentováno velmi trefně a objektivně. Ve své době možná klenot, nyní už jen jeho matný odlesk a po scénáristické, režijní a koneckonců i herecké stránce ničím nevynikající. Ty herce mi tady asi mnozí omlátí o hlavu, ale přehrávání nepovažuji za hereckou ctnost. Nutil jsem se, abych to dokoukal, nikomu bych si netroufl to doporučit. Váhal jsem mezi dvěma a třemi hvězdami, z úcty ke stáří filmu a tehdejší úrovni československé kinematografie a také s ohledem na skutečnost, že se jedná o komedii, ke kterým bývám někdy tolerantnější a odpouštím chyby, zaokrouhluji nahoru, ale je to spíš taková hvězda z milosti. Kdepak, filmy pro pamětníky a podobné "skvosty" nejsou nic pro mne… Hodnocení na imdb 7,2 je v tomto případě opět mnohem bližší realitě, než mnohdy nostalgicky nekritické hodnocení českých diváků. (14.02.2013)

profesor Tuřík: „Mazánku, pročpak zde okouníte?“ Mazánek: „Prosím, pane profesore, já nemám slečnu.“ profesor Tuřík: „Tričko jste neměl vyprané. Trenýrky nenosíte, slečnu nemáte a chcete ode mě chvalitebnou z tělocviku. Jděte tančit valčík!“ Mazánek: „Prosím, pane profesore, já valčík ještě neovládám. Já jsem se připravoval na polku.“ profesor Tuřík: „To vás neomlouvá. Chopte se slečny a nastupte!“ __________Nezapomenutelná klasika, co nikdy nezestárne. Vzácné chvíle radosti a bezstarostnosti, které se zjevily na filmovém plátně v dobách těžké lidské beznaděje. (29.11.2016)

Odborná přírodopisná studie, jak s ironií sobě vlastní charakterizoval ve svých humoristických povídkách profesor Jaroslav Žák prostředí středoškolského gymnázia, je vlastně něco jako terminus technicus. Postřehy z každodenní praxe jsou s hravou lehkostí zanášeny do pomyslného zápisníku, z něhož potom vystupují nesmrtelní hrdinové ze školních škamen a profesorských stupínků, aby i dnes, po více jak sedmdesáti letech, připomněli svým následovníkům jejich chyby, slabůstky, alotria i absurditu některých situací. Popularita Žákovy osobnosti rozhodně nebyla malá a neomezovala se pouze na studentský humor, kterým se Žák proslavil především u široké čtenářské veřejnosti. Jeho upřímný zájem o film jej záhy přivedl do blízkosti režiséra Martina Friče, s nímž navázal úspěšnou spolupráci i blízké osobní přátelství. V Cestě do hlubin ustoupil volně poskládaný kaleidoskop studentských šprýmů dramatické linii nesmělého profesora přírodopisu v neodolatelné interpretaci Jindřicha Plachty, jehož dosud neuskutečněná zkouška znalostí se stane vhodnou záminkou ke společnému usmíření mezi oběma tábory. Nekomplikovanost a jakési naivní "neherectví", s jakým Plachta rozehrává jeden ze svých neopakovatelných koncertů, nabývá na vážnosti zejména v souladu s typickým klaunstvím mladších, zejména Ladislava Peška a Richarda A. Strejky, získávajících zaslouženou pozornost zase v jiném směru. Střet hereckých generací na pomyslném kolbišti do svého středu pak také přivádí Rudolfa Hrušínského, tehdy teprve devatenáctiletého benjamínka, Miloše Nedbala v roli sarkastického francouzštináře, Ference Futuristu, který zas a znova na minimálním prostoru přesvědčuje o svém mimořádném klaunství a mnohé další. Škola a školní prostředí, téma známé všem bez rozdílu věku, patří k těm okamžikům lidského života, k nimž se budeme neustále vracet a vzpomínat na ně s určitou nostalgií, ale také s patřičnou hrdostí jako na léta vlastního zrání. A také na léta bezstarostné zábavy, drzých odpovědí a ještě drzejších poťouchlostí schystaných jako náležitá pomsta jemné učitelské diktatuře. Mazánku, pročpak zde okouníte? – Prosím, pane profesore, já nemám slečnu. – Tričko jste neměl vyprané, trenýrky nenosíte, slečnu nemáte a chcete ode mě chvalitebnou z tělocviku? Jděte tančit valčík! – Prosím, pane profesore, já valčík ještě neovládám. Já jsem se připravoval na polku. – To vás neomlouvá, chopte se slečny a nastupte! (04.10.2008)

Moje ďalšie stretnutie s českou klasikou nedopadlo zle. Vtipná, žánrovo jednoduchá komédia, ktorá na správnu strunu naladí aj súčasníkov najmä vďaka prísne-komickému prístupu učiteľov a žiakov k školskému systému. Mimochodom, rad za radom všetci učitelia - ich hnevlivé výstupy a záchvaty - ma neuveriteľne pobavili. (06.09.2010)

Vždy se mně to pletlo a bude se mně to plést s velmi podobným filmem Škola základ života. Jako připomenutí školství za první republiky tahle komedie funguje velmi obstojně, protože septimáni jsou naštěstí zábavní a kantoři jsou vyobrazeni, až na malé výjimky, s naivními charaktery. Nikdo asi už neřeší, že Pešek a spol. byli výrazně starší než žáci, které hráli, a kantoři byli zase výrazně mladší než jejich ztvárněné postavy. Zábava už velmi klasická. Je to přesně ten druh filmu, co rozveselí mysl. 70% (09.01.2012)