Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Rozmarnou hru F. X. Svobody o despotickém a popudlivém muži zpracovali naši filmaři hned dvakrát. Ve známějším Posledním mohykánu si jej zahrál Jaroslav Marvan, v předválečném zpracování, které nyní uvidíme, to byl Hugo Haas. Ztvárnil tu pedantického středoškolského profesora, jenž svou rodinu tak dlouho mučí absurdními nároky, dokud mu nápadník jeho dcery neumožní, aby ve skrytu pohlédl, jak na jeho počínání nahlížejí nejbližší.

Alois Kohout je středoškolský profesor, despotický rodinný tyran a poděs, před kterým se všichni třesou v panické hrůze. A přece se najde člověk, který dokáže panu profesorovi srazit hřebínek jeho pýchy, vrátit jeho rodině svobodu a navíc si odvést profesorovu dcerušku do klidného manželského přístavu... (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (39)

nash. 

všechny recenze uživatele

Hugo Haas není Jaroslav Marvan a oba k postavě malého rodinného diktátora přistoupili po svém. Nechci soudit, který z nich byl lepší. Byli každý svůj, dobře jsem se bavil s oběma a protože starší má přednost, tak tedy Hugo. Je výborný a dokonale vystavěl postavu sobeckého tyrana, ve kterém občas probleskují nejen záblesky sebeironie, ale také v jádru milujícího manžela a otce. Scéna, ve které nikým neviděn projeví své city k synovi a strach o jeho osud je nezapomenutelná výborná a nad rámec komedie. V této rovině Marvana překonává, je mnohem lidštější a já jako divák si i přes tu tyranii nemohu neoblíbit. Později ostatně tuto rovinu ještě vypiloval v roli profesora Karase ve výborné Mravnosti nade vše. Ostatní, snad až na Zdeňku Baldovou, jen přihrávají i když někteří, třeba Jára Kohout, si pro sebe taky snaží nějakou tu chvilku urvat. A vše jistí výborné dialogy. Zkrátka další z vydařených pamětníků, který si rád zopáknu.. ()

Bigrambo 

všechny recenze uživatele

Mac Frič se postaral o první filmové zpracování ve své době velice úspěšné stejnojmenné divadelní hry Františka Xavera Svobody. Do hlavní role obsadil výborného Hugo Haase, který se zde, podobně jako o pár let později ve filmu Velbloud uchem jehly, proměnil v mnohem staršího muže. Snímek o pořádku a disciplíně, která však musí mít své hranice, přináší celou řadu zábavných, ale také dojemných momentů (zejména v závěru). Mírně upravená Svobodova předloha se dočkala i druhého filmového zpracování – režisér Vladimír Slavínský obsadil do hlavní role svého snímku Poslední mohykán Jaroslava Marvana. V porovnání těchto dvou snímků vychází z mého pohledu o chlup lépe mladší a rozvernější kolega, ale oba filmy jsou opravdu povedené a rozhodně stojí za zhlédnutí! ()

Reklama

Sarkastic 

všechny recenze uživatele

„Ať tam nikdo nechodí! Ten ježek, kdyby sem přišel, tak mu dejte mléko, ovoce, tu a tam nějakou zmiji!“ Protože každý má přece doma pár zmijí pro případ potřeby…Remake Poslední mohykán je výborný, takže jsem se originálu dlouho vyhýbal. Ale k mému překvapení úplně zbytečně. Ani jsem totiž neměl potřebu příliš srovnávat, neb místo starožitníka tu figuruje učitel (což nabízí mnoho nových situací), bratra nahradil nastrčený panák a pedant Haasův je prostě jiný než Marvanův (není horší ani lepší). Ačkoliv o něco víc jsem se zasmál tady, Alois Kohout má totiž spoustu sice drobných frků, ale za to je dávkuje poměrně často. A pak nechybí raporty, dechová cvičení, posílání telegramu, návštěvní trik a řada jiných podařených scén. Jen to prozření mi přišlo slabší (méně přirozené) než v novější verzi. Mé hodnocení Posledního muže bude o fous lepší, silné 4*, ale s chutí se kdykoliv podívám na oba filmy. „Tak co je?!“ - „Prosim, pane profesore, bude za 10 minut 12 hodin.“ - „Já jsem se vás neptal, kolik bude za 10 minut, ptal jsem se, kolik je teď!“ ()

Marthos 

všechny recenze uživatele

Stejnojmenná divadelní hra dramatika a prozaika F. X. Svobody, objevivší se na knižních pultech poprvé na samém sklonku desátých let, se opravdu slavnou stala až o několik desetiletí později. Bezpočet divadelních představení, z nichž asi nejúspěšnější bylo protektorátní (1943) nastudování v Městských divadlech pražských s Jaroslavem Marvanem v titulní roli a v režii Františka Salzera, vystřídala v polovině třicátých let také první filmová adaptace, vedená zkušeným Martinem Fričem. Postava středoškolského profesora Kohouta, obávaného rodinného diktátora, byla bez sebemenšího zaváhání svěřena Hugo Haasovi, herci s mimořádně širokým uměleckým záběrem, postihujícím v přesných finesách komický až tragikomický charakter této psychologicky vyhraněné role. Haas se ovšem neomezil pouze na vnější charakteristiku, ale naopak poskytl Kohoutovu jednání i jakýsi lidský rozměr, bezděčné pousmání nad tím směšným človíčkem, neuvědomujícím si své fatální selhání, odhalené teprve v nezapomenutelné závěrečné scéně s falešným panákem. Výrazné satisfakce se zde dostává také Zdeňce Baldové, která v roli strachem usoužené ženy a matky odhaluje silný komediální talent, obdivovaný a milovaný na prknech pražského Národního divadla. V mezigeneračním prolnutí význačných osobností českého filmu a divadla se objevují také jména poněkud rozpačitých hereckých benjamínků (Glázrová, Novotný), ale i ti jsou nakonec stmeleni bezprostředním Haasovým sólem. Rozhodující okamžik, onen pocit naprostého tvůrčího a posléze i diváckého uspokojení, dospěl právě v Hugo Haasovi k jednomu z nejšťastnějších převtělení, nacházejíc později svého důstojného následovníka v neméně skvělém Marvanovi. Pojďte blíž! Ještě blíž! Poslouchejte, vám nějak odstávají uši! Ať se to příště neopakuje! ()

Zloděj kol 

všechny recenze uživatele

První zfilmování divadelní hry F. X. Svobody. Hugo Haas hraje profesora Kohouta s lehce ironickým nadhledem nad sebou i svým okolím. Výhoda Posledního mohykána (1947) spočívala v propracování příběhu, který se nesl ve svižnějším tempu, čímž byla odstraněna jistá divadelní dekorativnost příběhu. Ale při vší úctě k hereckému mistrovství Jaroslava Marvana, je pro mě Haasův rodinný tyran minimálně v jednom ohledu přesvědčivější. V jeho podání nevyznívá profesor Kohout jako posedlý fanatik. Pod stylizovanou maskou, kterou si snaží udržet na veřejnosti i v soukromí respekt, se skrývají obyčejné lidské slabosti. Zdeňka Baldová začíná tímto filmem rozehrávat svou nezapomenutelnou galerii filmových maminek (po Slavínského laciné veselohře Právo na hřích). Pod režijním vedením Maca Friče se dokázala uplatnit ve hře psané pro jednoho herce a dát do této postavy více, než pro ni bylo psáno. Ostatní postavy nenabízely výraznější příležitost, a herci (většinou začátečníci, později zvučných jmen – Novotný, Glázrová) se ani nesnažili nic změnit. Tato komorní komedie, je však přesto Haasem a Baldovou vyzvednuta z pamětnické všednosti. „Milostivá paní, jsem rád, že mám Zdeňku, a jsem přesvědčen, že bude tak dobrá hospodyně jako vy.“ – Haasova odpověď: „Naše maminka je sice hospodyně špatná, ale zato je dobrá padesátnice.“ – Baldová: „ Až za dva dny, tatínku.“ „No, geniální to zrovna není, ale uznáte, že je togeniální“. ()

Zajímavosti (2)

  • Filmový debut Marie Glázrové. (Kulmon)

Reklama

Reklama