Život Adèle

Alespoň mě nikdo nemůže obvinit z toho, že jsem se šel koukat jenom na lesbické porno, když je tu okolo toho na tři hodiny dialogů ... Je to dobrej film, většina dialogů je zábavná a má výborný náboj a působí reálně, což nabourává jednak slabá poslední část filmu (tohle že se má odehrávat mnoho let po té první části? To jako fakt? Nezvládnuté herecky ani maskérnou) a fakt, že scéna, kterou tvůrci evidentně chtěli jako vysoce dramatickou, vyzní spíš humorně - kamarádka Adele pojme podezření, že je Adele lesbičkou a začne ji nadávat, přitom se k ní přidá xy lidí a nadávají Adele, přestože jejich gay kamarád je pořád.. No, jejich v pohodě gay kamarád, tahle scéna je naprosto zbytečná, nefunkční a místo ní bych si dokázal představit víc scén o coming outu, už jenom proto, že takhle je to v základu děje úplně obyčejná artová (něcojako)romance. Se slušně natočeným lesbickým pornem, které ovšem není samoúčelné, jak by se mohlo zdát. (21.08.2016)

Ačkoli za část svých kvalit vděčí "Život Adele" původnímu komiksu (dostupný ve francouzštině a od září 2013 také v angličtině) o velké a přes několik let se klenoucí lásce dvou mladých žen, hlavní důvody, proč se ve výsledku jedná o tak emocionálně pohlcující zážitek, spočívají v dokonalém formálním uchopení adaptace. Zásadní roli hraje zdejší až unikátní symbióza bezprostředních hereckých výkonů a jejich zachycení kamerou, která se drtivou většinu stopáže drží v detailech či polodetailech. Tento postup, doslovně navozující blízkost, vyzdvihuje sebemenší detaily v tvářích ústředního páru, na nichž vyprávění staví intenzivní citové napětí veškerých scén. "Život Adele" přináší intenzivní tříhodonový ponor do jednoho vztahu, kde ani jedna vteřina není zbytná. Každá chvíle dramaturgicky dokonale sevřeného filmu totiž předkládá komplexní a velmi intimní pohled do citového života titulní hrdinky - od prvotního nelehkého ujasňování si orientace přes pohlcující vášnivou lásku, která se posléze mění v pochybnosti budící nejistotu a drásavě bolestivou ztrátu. Navzdory jízlivým poznámkám si "Život Adele" veškerá ocenění a pozornost kritiky i diváků nezaslouží kvůli explicitním sexuálním scénám, ale prostě proto, že představuje unikátně intenzivní divácký zážitek, který doslova publikum protáhne turbulencemi jednoho dlouholetého vztahu. A navíc i když si diváky beze zbytku podmaní a nechá je prožít každou omamnou i zničující chvíli zdejšího vzahu, nikdy to nedělá prvoplánově. PS: Mně osobně dal "Život Adele" nejintenzivnější divácký zážitek za posledních mnoho let. (27.06.2013)

Adéle několikrát zmiňuje, že nechce, aby cizí lidé viděli do jejího nitra, nechce zveřejnit své deníkové zápisky ani ukazovat ostatním na obdiv svůj vlastní životní příběh. Přesto se její postava před divákem zcela obnaží a odloží veškeré zábrany. Režisér Kechiche na poli tří hodinového celovečerního filmu nerozehrává jen neobyčejně obyčejný příběh jedné dívky, on dává možnost divákovi okusit skutečnost. Z hlediska stírání rozdílu mezi realitou a filmem se jedná o cosi zcela nového a přelomového. Až do této chvíle byl totiž zprostředkovatelem co nejvyšší míry autentičnosti tzv. dokumentaristický styl, který však stále ukazoval realitu reprodukovanou formou televizní obrazovky, případně zůstávaly kvůli spoustě zábran někde v půlce cesty. Tolik diskutované prostříhání by v konečném důsledku snímku pouze ublížilo. Odstranění explicitních scén by jen kladlo zábrany a ze Života Adéle by se stal jen Film o Adéle. V konečném důsledku jsou právě ony vyvrcholením ukazování všech těch tekoucích hlenů, mastných pokožek a pomlaskávání při jedení špaget. To všechno spolu jsou prvky, které bez diskuze patří k Adélinu životnímu příběhu, a nelze je jen tak odstřihnout. (17.11.2013)

Filmový voyerismus budovaný rafinovanými prostředky. Ačkoliv poznáme Adele prakticky dokonale (a to psychicky i tělesně), nevcítíme se do ní. Divák je spíše zaujatým pozorovatelem. Zejména díky (možná až příliš) explicitním sexuálním scénám má film našlápnuto na kultovní status. Neskrývaná sexualita není hlavní devízou snímku, kterou je bezpochyby pečlivě konstruovaná realičnost. Tu podporuje specifické použití hudby. Ve filmu hraje pouze diegetická hudba (ať již živá nebo reprodukovaná), se kterou se autorsky pracuje. Často ji vnímáme dříve, než poznáme její zdroj (který není nikdy opomenut), místy se nelogicky mění její hlasitost. Zvláštní význam má hudební produkce pouličního muzikanta hrajícího na hang (zvláštní druh perkusí umožňující zahrát velkou škálu tónů na jednom nástroji). Skladba hraje ve dvou klíčových momentech filmu (možný spoiler): když Adele na přechodu poprvé střetne Emmu a posléze v samém závěru filmu snímku, kdy Adele odchází z vernisáže - tedy v okamžiku, kdy si uvědomí, že se musí posunout dál. V závěru je skladba nediegetická, čímž režisér porušil pečlivě budovaný koncept, což je jenom důkaz důležitosti této skladby pro celý film. (17.11.2013)

Od prvního důvěrnějšího dialogu fyzicky intenzivní podívaná, kde jsou tři hodiny v kůži Adele dokonce překvapivě málo. Nebo by alespoň byly, kdyby scénář chvílemi nehrál lehce repetitivní melodii. Ony diskutované a otevřené milostné scény by totiž prostříhat opravdu zasloužily. Ne snad že by ta první, osvobozující, neměla ve filmu svoje místo, ale další už nepřekvapí a v jednom případě dokonce zdržují. Je to škoda o to větší, čím uvěřitelnější a ze života odkoukané jsou situace, kdy má člověk úsměv od ucha k uchu za všech okolností, protože ať se děje cokoli, je mu prostě dobře. Na druhou stranu momenty, kdy máte společně s hlavní hrdinkou tíživý pocit v žaludku, protože nic v pořádku není, ze sebe nedostanu ještě dlouho. Abdellatif Kechiche je očividně zvláštní patron, ale za to, že mě nechal žít s Adele její život, mu musím bez váhání poděkovat. O to víc mrzí, že se v samém závěru zastaví a v klíčový okamžik působí až bezradně. A upřímnou, živoucí Adele si bezradnou pamatovat nechci. (21.07.2015)