Jasmíniny slzy

Clap clap, Mr. Allen, toto se vážně povedlo. Nejlepší allenovka za poslední roky - oč zde ubylo vtipu, o to více přibylo na pochmurné skepsi - JASMÍNINY SLZY jsou velmi neradostnou zprávou o našem světě. Možná o to víc si jich cením - tenhle film je hodně mimo hlavní proud a lidem uvyklým happy endům se asi moc líbit nebude. (30.07.2013)

Až pri tomto filme som si uvedomil ako dlho som už nevidel C. Blanchett. Miniroličku v Hobitovi nepočítam. Príbeh dobre finančne zabezpečenej manželky, ktorá padne na samé dno je hlavne o hereckom výkone a ten je stopercentný. Príbeh je rovnako zaujímavý vsjo v pariadku , ale tých Jasmininých sĺz je akosi priveľa. Výkon C. Blanchett je vážne skvelý, ale po chvíli sa mi toho jej strašenia v hlave zdalo trochu moc. Uplakaná, rozklepaná žena, ktorá do seba v jednom kuse hádže tabletky a rozpráva sa sama so sebou...ok. Dá sa na to pozerať 10-20 minút , ale nie 98. To by sa muselo popracovať na rodinných vzťahoch trochu viac. Pre fanúšikov C. Blanchett povinnosť, ostatní budú musieť nájsť vo filme niečo viac ako iba jej skvelý výkon. Možno z toho bude oscar...60%. (15.02.2014)

Woody Allen chápe bohaté, (ex)zajištěné lidi, ale nikdy by do svých filmů neměl dávat lidi "normální", protože jim očividně nerozumí, zobrazuje je výhradně jako karikatury, jako škatulky a naplňuje jimi nejzajetější klišé. Jasmíniny slzy fungují co do hlavní postavy, i díky skvělému ztvárnění Blanchettové, ale Allenův snobismus nedovoluje dostat se až do hloubky, protože zasazení téhle postavy mezi "normální" lidi je spíš nepovedená komedie než hořké drama. (19.01.2014)

Tristné príbehy o životných stroskotancoch pozná väčšina ľudí, ktorá na Woodyho filmy chodí, takže ničoho prevratného sa nedočká. Vo Woodyho kruhoch však ide o ojedinelý trápny škandál, ktorý sa pretriasa ešte niekoľko nasledujúcich desaťročí. Existenciálne drámy vo Woodyho podaní pôsobia nechtiac silne sebaparodicky, čo tu nikto naokolo evidentne nevníma. Scenár nemá atribúty výnimočnosti, hoci to tu naokolo dookola čítam. Mal som chuť dať filmu tri hviezdičky kvôli krásnej Cate Blanchett, ale neurobím to, lebo mám ešte väčšiu chuť presvedčiť sa, aké to je dať nejakému Woodyho filmu prvýkrát hviezdičky dve. (08.10.2016)

Do tkáně tohoto pozoruhodného filmu lze vložit více variant. Tou nejpodstatnější je však - vložíme-li do hry film samotný, odloučený od ostatního celku Allenova díla, dramatická duální studie charakteru parazita. Parazita, jehož tragédie se ozřejmuje postupně, záběr po záběru, retrospektiva po retrospektivě. Jeanette, která sebe samu přejmenovává na Jasmínu, je plně charakterizována už skvěle promyšlenou úvodní scénou. Sedíc v pohodlném křesle první třídy letadla, mluví - zdánlivě samozřejmě a uvolněně - o svém životě. Namísto okolí však zajímá jen jednu ženu: sebe samu. Zdánlivě retardovaná stařenka, čas od času konvenčně přikyvující Jasmíniným větám, ve skutečnosti vnímá jen barvu Jasmínina hlasu. Teprve při odchodu z letiště Jasmína zjišťuje skutečnou kvalitu stařenčina zájmu-nezájmu. Obdobně vyznívá i závěrečná scéna odchodu z Gingeřina bytu; stařenku plně nahrazuje sestřin partner-navrátilec. Mnohé naznačuje i křečovitost Jasmínina úsilí při hledání práce; kdysi talentovaná studentka antropologie se jen s obtížemi prodírá začátečnickým počítačovým kurzem (neobejde se přitom bez pomoci své mladší kolegyně) i nudnou prací v lékařské ordinaci. Arogantní nechuť připustit si definitivnost svého pádu z vrcholu společenské pyramidy, k níž nemálo sama přispěla a odcizila si tak svého adoptivního syna, prosvítá postupem času dílem stále zřetelněji. Nadměrné braní prášků a pobyt u "cvokaře" jen dokreslují skutečné kontury reality, v níž je nucena žít. Arogance postupně retarduje v křeč a zoufalství znovu psychóze propadající Jasmíniny vlastně nedospělé osobnosti. Modrá barva, symbolizující tento rozvrat, je nejvíce patrná na motivu písně MODRÝ MĚSÍC (duálnost kompozice můžeme spatřovat i v bipólu New York-San Francisco; obě intelektuální metropole Ameriky symbolizují v jednom případě zašlé bohatství, k němuž Ginger jen naivně vzhlíží, jsouc trpěným hostem, v případě druhémjejí srdečnost, s níž svou neblahou sestru přijímá, a úpadek, jemuž Jeanette-Jasmína nenávratně propadá). Určitou naději reprezentuje jen otevřený, nic nikomu nenapovídající nesentimentální syrový konec filmu. Už jen popis těchto scén i Allenova citlivá práce s retrospektivami naznačují, že vynikající výkony Blanchettové i Sally Hawkinsové by byly bez Allenovy režie nepředstavitelné. Jemností rukopisu i citlivým vedením herců a ponorem do sociální skutečnosti americké současnosti JASMÍNINY SLZY připomínají nejlepší díla italského neorealismu. (19.08.2013)