J'accuse
L'ufficiale e la spia
An Officer and a Spy
Dôstojník a špión
Režie:
Roman PolańskiKamera:
Paweł EdelmanHudba:
Alexandre DesplatHrají:
Jean Dujardin, Louis Garrel, Emmanuelle Seigner, Mathieu Amalric, Melvil Poupaud, Grégory Gadebois, Vincent Grass, Wladimir Yordanoff, Didier Sandre (více)Obsahy(1)
V roce 1894 je důstojník francouzského generálního štábu Alfred Dreyfus nepravdivě obviněn z velezrady a odsouzen k doživotí. Tato událost vstoupila do historie jako Dreyfusova aféra. (Pilot Film)
Recenze (91)
Precizní, mně se to líbilo velice. Kvalita. ()
Chtel jsem puvodne napsat, ze Polanski opet dokazuje, jak kvalitni je to reziser, ale on vlastne nic dokazovat nemusi. On jim proste je! ()
100% staré dobré řemeslo, které už dnes bohužel nikdo neprovozuje. ()
Komorní drama, kde najdete jen dva slabé náznaky akce. Vystihnutá atmosféra i mentalita tehdejších lidí a dokonalý popis celé aféry. Ale pro většinové publikum tenhle film opravdu není. Konec ukázal dvěma věcmi, že tohle není typický film, na který lidi rádi koukají a jsem za to rád. ()
Hlavním poučením z peripetií Dreyfussova případu, jež jsou v centru pozornosti Harrisovy knihy i Polanského filmu je vliv politiky a politických machinací na kohokoliv, kdo je vržen do jejího soukolí. V okamžiku, kdy je jedinec u mocipánů na výsluní, může vystoupat velmi vsoko... jakmile se znelíbí, může spadnout do stoky a být v ní pořádně vymáchán ... a když se soukolí politické moci otočí, může se opět vrátit tam, kde byl (ne-li výše). Plukovník Georges Piccard jako ústřední postava filmu je toho názorným příkladem. V tomto tkví hlavní poselství posledního opusu Romana Polanského ()
Pěkně inscenovaná a vizualizovaná kapitola dějepisu. I kdyby nešlo o nic víc, stačilo by mi to. Výpovědní hodnota, řemeslo, téma, to neni přece málo. Navíc se mi moc líbí, jak se pracuje s hlavní postavou. Ze začátku totiž rozhodně nepůsobí jako čistej klaďas co tvrdošíjně hledá spravedlnost ve zkorumpovanym systému. Všechny indicie, co o Picquardovi jako o člověku dostáváme, jsou z kraje spíš znepokojující. A vůbec víc figurek se v průběhu vybarví jinak, než se na první pohled zdá, což jsou za mě spolu s parádní mizanscénou největší klady. ()
Polanskeho film,je velmi solidny dobovy obraz so skvelym hereckym vykonom Jeana Dujardina.V čase intolerancie nam tento film pripomina,že existuju velke zasady za ktore sa oplati bojovat. ()
95/100 ()
Príbeh o intelektuálne vyzdvihovaných lampasákoch francúzskej armády konca 19 storočia, o naplnenej spravodlivosti , samozrejme tej filmovej . Skoro by tomu aj človek uveril, keby si to v minulosti, ako vojak nevyskúšal osobne. A kto áno, tak na tento príbeh o uvedomelých byrokratických oficieroch, nenaletí. Čiže tento príbeh ponúka rozprávku, aj keď zaujímavú o tisíc a jednej noci pre dospelých. ()
Jak koukám na komentáře, antipropaganda padá na úrodnou půdu... Film se vám nemusí líbit, ale narážky na znásilňování prozrazují, že to nemáte ze svých hlavinek... Ve svém žánru je to dokonalý film, nepřetažený, nehysterický, věcný a fakticky odpovídající. A krásný na pohled. O poučnosti nemluvě. ()
Kvalitní zpracování, je hned vidět spolehlivý režisér. I příběh je zajímavý. Ale nějak se dokáže prostřednictvím herců dostat blíže k divákovi, stále si zachovává jakýsi odstup. Ačkoli jsem se hodně těšil, tak se nakonec jedná o velké zklamání. ()
Téma jistě zajímavé. Pro filmaře možná by se z toho mohl vyklubat i zajímavý politicko-osobní thriller. Jenže... Po efektové stránce je film dvacet let za zenitem. Skoro jako by doprovod dělali tvůrci efektů nové Saxany, jen už o trochu zkušenější, ale pořád na svých starých počítačích. Přes výborné herecké projevy, především Dujardin konečně mohl projevit, že není jen výborným hercem parodických rolí, ale i skvělým dramatikem bez výrazu, je film tak nějak nenápaditý, nezajímavý, nemastný a neslaný. Neumí správně navodit ponurou atmosféru polického tyátru. Neumí se ani ponořit do hloubky osobní lidské tragédie a to ani na straně Dreyfusově, tak ani na straně vyšetřovatele. Název, který je okopírován z eseje Émila Zoly, díky níž musel tento emigrovat do Londýna, je zajímavou perlou projektu. Avšak o to úsměvnější je slovenský název Dostojník a špion, což by spíše odkazovalo na nějaké ruské melodrama. Bohužel na filmu je vidět, že Polanski už přeci jen není nejmladší a tak by bylo záhodno se zamyslet, zda je vhodné točit filmy způsobem, kterými je zvládne student režie na FAMU. Tak pozor Romane ať na stará kolena nedopadneš jako pan Vorlíček. ()
Před mým hodnocením měl tento film přesně 666 ďábelských zářezů na pažbě, veskrze pozitivních, jen 6 zářezů bylo téměř smrtelných (jedna hvězda) a jeden z diváků sledování tohoto filmu nepřežil (čistý odpad). Byl jsem zvědav, jaký osud čeká mě, euforii u Polanského posledních filmů je nemožné očekávat. Ne že bych neměl rád konverzační soudní dramata, řadu jsem jich viděl a některé jsem hodnotil nejvýše, ale zde musím na Polanského žalovat! Romčo, žaluji tě z bezdůvodného opakovaného točení nudných slátanin jako "Bůh masakru", "Venuše v kožichu" nebo tento výtvor! Kdybys radši místo točení těchto výtvorů točil zmrzlinu na Champs-Élysées, udělal bys pro mé duševní zdraví nebývalou službu. Bohužel jsem se přidal k oněm šesti nebožákům, kteří měli co dělat, aby sledování tohoto počinu vydýchali bez zástavy srdce. ()
Vždycky když hodnotím nějaké umělecké dílo, nejenom film, snažím se na něj nahlížet optikou, zda-li bych stejný námět, se stejným rozpočtem a v mantinelech stejného žánru dokázal hypoteticky zpracovat lépe. Žaluji! je jeden z těch případů, kdy musím jednoznačně prohlásit, že nikoliv. Historické politicko-špionážní drama z francouzského armádního prostředí konce 19. století natočené dle skutečné události se Polanskimu povedlo natolik, že nemám, co bych vytkl, ale rozhodně vím, co bych vyzdvihl a to je výprava, kulisy, kostýmy, které jsou na naprosto špičkové úrovni. Není to film pro každého, pohybuje se spíše v úrovni konverzačního psychologického dramatu a sám jsem měl co dělat, abych se ve jménech, postavách, dialozích a informacích neztratil, ale přesto jsem naprosto spokojen. ()
Rozbíhá se to pomalu, ale Polanski se nakonec prosadí. ()
Zajímavej pohled na aféru, která otřásla Francií na přelomu 19. a 20. století. Ne, ne, často zmiňovaný tesklivý nostalgický upomínky na starou sladkou Francii je třeba občas trochu zasadit do hstorickýho rámce. Francie doby Dreyfusovy aféry byla země v hluboký krizi, která se stále hořce vzpamatovávala z krutý porážky z roku 1870 a armáda byla státem ve státě. A na ochranu svý údajný cti, neměla armádní mašinérie problém lhát a zničit život jednotlivce. Do toho společností rezonující antisemitismus. Film, kde není hlavním hrdinou Dreyfus, ale voják, který se armádnímu molochu postavil, nebude kasovní trhák, ale svoje diváky si jistě najde. ()
Po všech stránkách dobře natočený historický film o nechvalně známém projevu antisemitismu. ()
Pekne detailne (uniformy, doplnky na stoloch, na stenach...) "vydekorovana" konverzacka o jednej chybnej udalosti, ktora hlboko vstupila do dejin ako jedno z najvacsich "pravno-sudnych" faux pas. Asi po hodine vsak prave "presprilis" konverzacii o par miestnostiach zacne uvadzat divaka do stavu "zivacieho modu". Ale pochyb o tom, ze je to vysoko profesionalne zrezirovana a zahrata "cesarovka", vobec nemam. 7/10 ()
slabé 3 ()
Související novinky
NEJ roku dle TOP uživatelů a adminů
Nejoblíbenější uživatelé ČSFD se tradičně svěřují s osobními topkami 3 filmů (a seriálů), uvedenými v našich končinách (nebo kdekoliv jinde) v uplynulém roce, a od letoška jejich řady rozšiřují taky… (více)
Zlatého lva si odnáší Joker
76. ročník prestižního filmového festivalu v Benátkách je u konce, a tak je na čase podívat se na jeho vítěze. A začneme rovnou u hlavní ceny Zlatého lva, kterého si nakonec odnáší chválené komiksové… (více)
Šéf Benátek vysvětluje kontroverzní přijetí
Benátský filmový festival se loni dostal pod palbu kritiků, že neukázal dostatečné množství filmů od ženských režisérek. Ředitel festivalu Alberto Barbera tak loni slíbil, že se v tomhle ohledu hodlá… (více)
Český snímek Nabarvené ptáče jede do Benátek
Nový snímek Nabarvené ptáče režiséra Václava Marhoula (Tobruk, Mazaný Filip) bude mít světovou premiéru na filmovém festivalu v Benátkách, kde byl zařazen do hlavní soutěže. Film s mezinárodním… (více)
z tisku: Polanského film o Dreyfusově aféře naplňuje jednu z rolí kinematografie Anna Kopecká / Aktuálně.cz Scénou veřejné degradace francouzského židovského důstojníka Alfreda Dreyfuse začíná nový snímek režiséra Romana Polanského, který se jmenuje J’Accuse (Žaluji!) a právě měl světovou premiéru na Benátském filmovém festivalu. V levém horním rohu obrazu se sice objevuje varování, že všechny postavy zobrazené na plátně jsou skutečné. Jako vždy je i zde ale třeba mít na paměti, že žádný hraný film nemůže, ani nechce být pouhou rekonstrukcí reálných událostí. Šestaosmdesátiletý francouzsko-polský režisér Roman Polanski nevypráví pouze příběh věhlasné Dreyfusovy aféry, která koncem 19. století otřásla francouzskou společností, ale již jen výběrem tématu odkazuje na nově sílící antisemitismus - a v mnohem menší míře, avšak o to kontroverzněji, také na vlastní životní příběh. Zfilmovat případ Alfreda Dreyfuse se Polanski rozhodl ve spolupráci se spisovatelem a scenáristou Robertem Harrisem hned poté, co v roce 2010 dokončili svůj první společný snímek Muž ve stínu. Trvalo devět let, než byli s prací hotovi. Harris v mezičase napsal knihu o Dreyfusově aféře, kterou vydal roku 2014, a Polanski natočil dva další filmy, Boha masakru a Venuši v kožichu, které měly premiéry v Benátkách a Cannes. Původním záměrem bylo vyprávět příběh z pohledu oběti - důstojníka Alfreda Dreyfuse, který byl neprávem označen za německého špiona a následně v ne zcela spravedlivém procesu odsouzen k doživotnímu pobytu v izolaci na Ďáblově ostrově. Jenže většina příběhu a boj za jeho očištění a osvobození, jenž vyvrcholil slavným dopisem Emila Zoly - nadepsaným Žaluji! a adresovaným francouzskému prezidentovi -, se odehrává až v době, kdy je Dreyfus již v izolaci. Harris s Polanskim se, jednoznačně ku prospěchu filmu, tedy rozhodli postavit příběh na postavě plukovníka Picquarta. Ten nejprve stál proti Dreyfusovi, když ale následně objevil důkazy o jeho nevině, začal za Dreyfuse bojovat. Navzdory svému přiznanému antisemitismu, navzdory tomu, že tak nejen ohrozil vlastní vojenskou kariéru, ale dostal se až do vězení. Motivací jeho jednání byla oddanost armádě takové, jakou by měla být, morální síla, víra ve spravedlnost. Film velmi věrně, v osobách i promluvách, sleduje průběh aféry od odsouzení přes nový proces až k vítězství a nakonec Dreyfusově osvobození i očištění. Proces, jenž ve své době dostal Francii téměř na hranici občanské války, odhaluje armádu jako instituci, která nemůže a nechce přiznat pochybení, nehledě na lidské oběti, pravdu nebo spravedlnost. Žaluji! je formou film klasický, konzervativní. Navzdory tomu, že vypráví o soudním procesu, vyznívá méně teatrálně než Polanského dva předchozí tituly. Přesto se v něm pochopitelně více mluví než jedná, ale jestliže divák na žánr jednou přistoupí, nebude se nudit. Režisér tímto snímkem naplňuje jednu z rolí kinematografie: ztvárnit historickou událost tak, aby byla přístupná a pochopitelná i pro dnešní generaci. V oficiálním rozhovoru pro tisk Polanski připomíná nejen současný antisemitismus, ale také paralelu se sociálními sítěmi, které se stávají synonymem prostoru k jednoduchému, rychlému a veřejnému odsouzení na základě neprůkazných tvrzení. Jedním z pozitiv výběru tématu bezpochyby je, že Dreyfusův případ končí pozitivně - osvobozením a očištěním obžalovaného. Picquart ve svém boji za pravdu a spravedlnost vyhrává a aféra nakonec pomůže i jeho kariéře. Polanski ve spolupráci se svým dvorním kameramanem, jedenašedesátiletým Pawlem Edelmanem, utápí scény ve tmě, v pracovnách plných těžkého nábytku, závěsů, dýmu, šlechtěných knírů a uniforem. Plukovník Picquart hraný Jeanem Dujardinem je krásný, důstojný a přesvědčivý. Ideální francouzský důstojník, který se ale rozhodne neuposlechnout rozkazy, jež jdou proti jeho přesvědčení. Picquartova vdaná milenka Pauline do filmu vnáší neortodoxní ženský element v podání charismatické Emmanuelle Seignerové a Louis Garrel zde dokazuje, že dokáže zahrát i proti svému typu zasněného krasavce. Důstojně, vojensky prkenně a záměrně i poněkud nesympaticky trpí jako nevinně odsouzený židovský důstojník Dreyfus. Zařazení Žaluji! do hlavní soutěže Benátského filmového festivalu vzbudilo rozporuplné ohlasy. Prezidentka poroty, argentinská režisérka Lucrecie Martelová, se odmítla zúčastnit galaprojekce s odůvodněním, že nedokáže oddělit umělce od člověka. Polanski se festivalu zúčastnit nemohl, protože je kvůli případu zneužití třináctileté dívky od roku 1978 žádán k vydání do Spojených států a musí se pohybovat pouze na území zemí, které ho vydat odmítají. Za režiséra se poněkud nešťastným způsobem postavil umělecký ředitel festivalu Alberto Barbera, když Polanského přirovnal k malíři Caravaggiovi, který byl jako odsouzený vrah nucen utéct z Říma do Neapole. Ostatně sám Polanski kontroverzi podpořil, když v oficiálním rozhovoru prohlásil, že při natáčení mohl čerpat z mnoha osobních zkušeností se štvanicí a nespravedlivými odsudky. Odkazoval sice k chování médií v kauze jeho zavražděné ženy, herečky Sharon Tateové, zároveň se ale vyjádřil také k relativně čerstvým novým obviněním, které vůči němu byly vzneseny. Rozhovor končí odpovědí na otázku, zda bude proti obviněním bojovat: "Nač? To je jako boj s větrnými mlýny." Režisér tak svůj životní příběh ukazuje v o dost chmurnějších barvách než ten Dreyfusův. Ačkoliv většina médií na benátském festivalu o kontroverzi zevrubně informovala, s jistým uspokojením, že je o čem psát, recenze vyznívají pozitivně. Žaluji! jednoznačně vede celkové hodnocení italských kritiků ve festivalovém deníku a také zahraniční novináři film v podstatě jednohlasně chválí. Jak uvedl Marcos Uzal ve francouzském listu Libération: navzdory poněkud vzrušené festivalové debatě film sám o sobě v žádném případě není sentimentální ani subjektivní a nemůže být vnímán jako Polanského pokus o sebeobhajobu. Přes zjevné kvality díla však lze s jistotou předvídat, že benátská hlavní porota Polanskému jeho prvního Zlatého lva, zdejší hlavní cenu, letos neudělí. Oddělit umělce a člověka v současné společenské situaci zkrátka není možné. () (méně) (více)