Nepřítel

Když to řeknu poeticky, Denis Villeneuve tady utkal pavučinu snů - noční můru, která se zaplétá sama do sebe. Nečetl jsem "oficiální" interpretace, ale je zcela evidentní, že Nepřítel je snímek, ve kterém jsou cíleně bořeny hranice mezi "snem", "realitou" a "filmem". Nejde samozřejmě o to, že by šlo o sen, který by se zdál jednomu z Gyllenhaalů, ale jak správně podotýká JitkaCardova, jde o sen od začátku do konce, který se možná zdá jednomu z hrdinů (jehož "skutečné" já ve filmu není přítomné), nebo taky někomu úplně jinému. Villeneuve se opět ukazuje jako mistr ve vytváření konstantního podprahového napětí, které bez problémů udrží i delší scény, v nichž se zdánlivě neděje vůbec nic, ale přesto jsou naplněné hmatatelnou úzkostí. Jedna věc je hudba, druhá práce kamery (jízdy za roh, atp.), ale podobně jako v pozdějším Zmizení (kde už vydatně pomáhal Roger Deakins), tady hrozba visící ve vzduchu vychází z celého okolní prostoru, v tomto případě velkoměsta. Záběry na identické věžáky a křížící se dráty (opět symbolika pavučiny), které se v pravidelných intervalech opakují, nejsou jen tak ledasjakými výplněmi s pouhou rytmizující funkcí, ale ilustracemi města jakožto děsivé nadreálné veličiny. Můžeme si jistě bavit o tom, jestli si Villeneuve vypůjčil víc od Lynche, Hitchcocka, Nolana nebo Claire Denis, ale to tady podle mě není podstatné: Nepřítel je ve svém celku sice jednoduchou, ale zato velmi svůdnou psychosexuální fantazií, která stojí na soběstačném myšlenkovém podloží - Hegelově dialektickém přecházení jsoucího do nebytí a nejsoucího do bytí, případně konceptu neustálého opakování dějin, kořeněném Marxovým výrokem o tragédii a frašce. (29.03.2014)

Tak tu máme zase jednou pořádnou kupu sraček vážení. Budiž tomu ke cti, že to má jen 90 minut. Zajímavý námět tu byl zpracován neskonale špatným způsobem. Furt tam hraje ponurá muzika, vše je šedé a bez jiskry a všichni čumí, jak kdyby jim ulítly včely. Jenže vůbec není vysvětleno proč. Všechny dialogy a interakce mezi postavami schválně vzbuzují pocit, že se děje něco shnilého nad naše chápání, ale ve finále se prostě děje úplný hovno. Odkazy na jakousi podivnou seanci o které se nedozvíme zhola nic působí už vyloženě lacině a pavouk na konci je totální fraška. Holt každý nemůže být Kubrickem a Villeneuve by se měl držet čistokrevných thrillerů, které mu jdou a netočit filosofické píčoviny o nesmrtelnosti chrousta. (06.07.2014)

To je tak krásnej pocit, když mi film sedne naprosto každým elementem, který obsahuje. Od plakátu přes poslední záběr až do následného googlování jednotlivých interpretací. Gyllenhaal pod vedením Villeneuveho a film pod vedením zřejmě ohromně chytré předlohy. Mám ohromnou radost, že jsem snad zase narazil na režiséra, kterého je třeba soustavně sledovat a mám ohromnou radost, že jsem objevil tohle hutné žrádlo. Tam, kam koukal Barton Fink okem Lynche, tak tam někde se možná odehrává Enemy. Tam někde je ten největší pavouk. Zamiloval jsem se...zase. (05.05.2014)

Film na bednu, do slova a do písmene. Denis na mě s ním udělal rozhodně větší dojem, než se svým minulým kouskem. Pečlivě budovaná atmosféra, stupňující se napětí, solidní herecké výkony a hlavně naprosto šokující konec. Konec, který jsem tak nějak nepobral, což mi ale vůbec nevadí. Na druhou stranu, nemusím vědět všechno. (06.09.2014)

Už minimálně 5 let platí jméno Denis Villeneuve za člověka, kterého je třeba sledovat a kterého jsem si velmi oblíbil. Sicario, Zmizení nebo Blade Runner 2 jsou všechno jasné pecky. Nepřítel mě unikal, ale věděl jsem o něm, jen se mě do něho nechtělo. Vůbec jsem nepochopil ty pavouky. Bojím se že bych na film mohl koukat 3x a výsledek by byl stále tentýž. Taky se bojím toho, že ten film už nikdy z hlavy nedostanu a budu na něj muset stále myslet. 65% (18.06.2020)