Policajt nebo rošťák

J. P. Belmondo jako divizní komisař Stanislaw Borowitz zvaný inkvizitor, kultovní hrdina mého dětství (ten film jsem viděl snad 30 krát), s pohyby homosexuálního tanečníka a s metodami gangsterského vymahače výpalného, s lehkostí sobě vlastní a s vtipnými hláškami protančí dějem tohoto výborného krimi s takovou elegancí, že se Křupan, Achil a Kamil nestačí divit. (21.06.2007)

I já jsem se tentokrát (překvapivě!) "spálil", pokud se poznávání hlasů týče, stejně jako kolegové Hal_Moore a jatamansi, protože mi Belmondův dabing přišel jako poněkud zvláštní Tříska (a teď mi vrtá hlavou, kdo tedy nakonec namluvil Kašpárka, kterého jsem shodou nedělních okolností měl možnost též dnes zhlédnout). Až dodneška jsem měl za to, že dabingy JPB existují (hodné uznání) tři - jasně nejlepší v podání Jana Třísky - ze starých časů Jiřího Krampola (výborný) - Jiřího Krampola nově (bída, sotva chudák ještě zvládá mluvit). A hle, objevuje se jako duch Hopkirkův ze záhrobí skvělý počin Miroslava Moravce, našeho pofilipovského krále dabérů. Jako uznání jistě postačí, že je s Třískou zaměnitelný.___ A teď k filmu: Policajt nebo rošťák je asi nejlepší film s Belmondem, který nelze považovat za žánrově čistou komedii. Scénář je brilantní a na dialogy už tu mnoho komentujících kolegů vzpomínalo, Stanislas Borovitz, to je policajt bez servítek, kterému budete ale fandit za jeho činy, a nikoliv za počet vrubů na podrážce jeho bot milovníka. Až na poněkud dětinskou těhotnou čtrnáct a půl letou dceru výborná stylová záležitost. No a Soběslav Sejk v kůži Michela Galabru, to je další lahůdka, jeho hádka s JPB na stanici v okamžiku, kdy Borovitzovi unesli dceru, by se měla dostat do hlasových učebnic VŠECH DNEŠNÍCH DABÉRŮ. (11.04.2010)

Skvělý film včetně dabingu (Moravec!), perfektní hudba, hlášky (Tak co, dobrý? Není to horký? používáme doma snad na všechno), Riviéra a jak je ve francouzských filmech zvykem výborní herci i v těch nejmenších rolích (např. komisař autoškoly nebo "stará Ceruttiová"). No a samozřejmě výborní herci v hlavních rolích:-) Obvyklá parta:-) Michel Beaune, Charles Gérard, Venatino Venatini, pan návladní a můj milovaný Galabru, co krásně mluví s plnou pusou a pije tureckou kávu (aspoň v českém dabingu, jinak pochybuji, že Francouzi vůbec vědí, co to je). Nejlepší hláškou je ovšem moment, kdy mafiánský tvrďák Křupan, který musel mít pěkně ostré lokty a náboje, aby přepral Achilla a ovládl všechny herny na Azurovém pobřeží, pronese nahý v telefonní budce větu hodnou muže jeho kalibru:"Kdo je ten uličník, proboha?!" Ano, ano, přesně takto se mafiánští bossové vyjadřují:-). Partu chlapů hezky doplňuje kouzelná madam Edmonde Piget-Rostandová v kouzelných hábitech tuším od Diora pečující s neskrývanou radostí o Borowitzovu dceru, které je čtrnáct a půl a je prý těhotná:-). (12.01.2010)

Když francouzská inkvizice, tak od Standy Borowitze! Dovedete si v roli divizního komisaře pro vnitřní záležitosti prohnilé policie i dámských útrob (myšleno samozřejmě Amorem zasáhnutá srdce) představit někoho jiného než rošťáka Bébela? Já ano, ale za nikým jiným by tak pěkně nevlála bílá šála nonšalance.. Vysvětit ďáblem posedlé místo benzínem namísto svěcené vody je více než pokrokové.. (22.12.2013)

Při vší úctě k delonkám belmondovky - tak si dovoluji lehce zlidovělým výraivem zlidšťovat základní typy moderního, dnes již klasického francouzského kriminálního filmu - ještě o hlavu přečnívají vysoký Delonův standard. Oproti poněkud strnulé "mušketýrské" póze Černého Tulipána vynikají Belmondovy postavy živelným rošťáctvím, jiskrným plebejstvím a naopak si v ničem nezadají s chladností věcně a přesně rozvažujícího a hloubajícího Delonova intelektu. I vztah k ženám - jakkoliv na přelomu třetí a čtvrté čtvrtiny minulého století stejně patriarchálně založený - je u Belmonda lidštější právě o ono božím rozpustilým rošťáctvím proteplené vnímání ženských půvabů. Ženské hrdinky v belmondovských detektivkách - nezřídka komediálně až veseloherně laděných - si nepřipadají ztísněné. Naopak dvorně dvořácká (gentlemanská) uctivost odlehčená belmondovskou veselostí a často i sebeironií vede k tomu, že si tyto ženské hrdinky v jasně patriarchálně vymezených vztazích připadají sučasně svobodné i volné a bezpečné, opěvované, naplněné. V středomořské Nice-Nizze se odehrávající POLICAJT nečiní z tohoto krásného pravidla výjimku - naopak patří k nejzdařilejším dílům pomyslného belmondovského žánru. Romantická tendence, založená na obligátním vítězství jasně vymezeného, takřka "bílého" dobra nad démonicky založeným téměř "černočerným" zlem (v režijním výkladu však pestrost a rozmanitost jihofrancouzského organizovaného zločinu rozhodně není potlačena, spíše lze mluvit o jejím plně realistickém postižení), nepůsobí v tomto případě strnule a nepřesvědčivě. Naopak - stává se účinným katalyzátorem veseloherních a komediálních prvků. Vedle Lautnerovy režie tu stejně spolupůsobí výborný Audiardův a Hermanův scénář právě tak jako až "očkovitá" (v detailech vynikající) kamera Henri Decaë, která účinně spoluprohlubuje zdánlivě zanedbatelný realistický rozměr této nadčasové, vtipem i humorným veselím přetékající francouzské komediální klasické detektivky. (08.04.2008)