Bláznivý Petříček

Svoboda natočit co chci musí být kouzelná. Není nutné snažit se pochopit co tím autor vlastně myslel, pokud mám podezření, že do všech důsledků to nevěděl ani on sám, když natáčel příběh o posledním romantickém páru. Ale můžeme se nechat okouzlit tou ikonoklasmickou svobodou tvorby stejně jako režisér. Vzniklé pocity budou mít celou škálu, od sentimentálních, přes hořké až po čistě veselé. A všechny budou nádherně barevné. Godard to je úlet – anarchistický, misogynní, excentrický a pro mně nepochopitelný. Produkce: Films Georges de Beauregard (15.04.2018)

Godard nedávno oslavil osmdesátiny, tak jsem se rozhodl, že si dám některý z filmů tohoto slavného rejži. Volba padla na Bláznivého Petříčka a bylo to opravdu štastné rozhodnutí. Po otřesném Alphaville si u mě Jean-Luc notně spravil renomé. Smysluplný příběh nehledejte, tento film je však navzdory intelektuálním úvahám o smyslu života velice hravý a zábavný. Velkou měrou se o to zasluhuje výtečný Belmondo, kamera a množství hudby. Nejvíce mě však dostala scéna s týpkem, který stále slyší melodii a samozřejmě konec :) Nakonec z toho vychází asi nejlepší film nouvelle vague, jaký jsem dosud viděl. (06.12.2010)

Klíčovým slovem je v Bláznivém Petříčkovi hledání. Hledání lásky, dobrodružství, místa pro život i v životě - a jejich nenalézání. K tomu pak typické godardovštiny jako odkaz na komiksy, gangsterky, Casablancu, Renoira nebo grotesky. A to vše ve formě pestré koláže (střihač si užil) s výborným Belmondem a krásnou Annou Karinou. - "Mám pro tebe námět na román. Chlápek se prochází Paříží a uvidí Smrt. Tak se dá na útěk, protože si řekne, že jeho čas ještě nepřišel. Celou noc jede s nohou na plynu a příští ráno, když přijíždí k mořskému pobřeží, nabourá a umře. Právě ve chvíli, kdy už si myslel, že Smrt ztratila jeho stopu." (03.04.2005)

Belmondo i Karina jsou zde nádherní, svěží, na vrcholu mládí a rozpuku a velmi krásně se na ně dívá. Pozoruhodné jsou na šedesátá léta v celku průkopnické pohledy do kamery ve scéně jedoucím autě. Ovšem to vše nestačí, aby se film mohl zapsat ke klenotům francouzské kinematografie. V šedesátkách Francouzi stvořili mnohem větší klenoty. (02.03.2021)

Hádam najrozšafnejší Godard. Pierrot le fou spája dve polohy režisérovej tvorby, prvú založenú na revizionistickom uchopení gangsterky a noirového dialektu, kde sledujeme dvojicu mladých ľudí, sympatických zločincov (podobne ako v Bande á part alebo na konci s dychom), naplňujúcich ideu, podľa ktorej je k dobrému filmu potrebná hlavne žena a zbraň, a konajú v snahe naplniť svoje nedosiahnuteľné ideály slobody anarchisticky sviežim spôsobom, rovnako ako formálna stránka filmu. Druhou zložkou je Godardov intelektualizmus a stým spojené nepreberné množstvo skrytých symbolov a alúzií s politickým podtextom vo filme. Tým pádom je sledovanie Pierrot le fou rovnako zábavne nespútané, ako aj vnemovo náročné. Divák má radosť z neviazaných činov hlavnej dvojice protagonistov, zostavenej z nenahraditeľného Belmonda a Karinovej, ich sviežosti, vzájomnej lásky, čítania poézie a predvídateľnosti posilnenej občasným muzikálovým ladením a nádhernou farebnosťou filmu s rozsiahlym využívaním symboliky výtvarných diel, no zároveň sa mu v tom všetkom servíruje náročná spleť s politickým podtextom. .......... Obe zložky sa krásne prepájajú v takmer neustálej prítomnosti kontrastu modrej a červenej. Tento kontrast nadobúda viac významov, simultánne korešpondujúcim s oboma polohami filmu. Na prvý pohľad je to vizuálne príjemné, na druhý sa môže jednať o vyjadrenie rozpoloženia mysle postáv Belmonda a Kariny, ktoré sa neustále obmieňa a poukazuje na ich nestálosť ("sme tak nestáli, že naša láska sa zdá byť vymyslenou" zaznie vo filme) a tretia možnosť je samozrejme politická, pričom obe farby symbolizujú dva rozdielne politické režimy. Godard túto masu podáva samozrejme formálne neodolateľným spôsobom v krásne rámovaných obrazoch a ironickým pohrávaním sa s objektívnou a všetko podmieňujúcou prítomnosťou filmového média. (30.03.2014)