U konce s dechem

Príručka mladého pozéra. Pseudointelektuálna, s papierovými figúrkami namiesto postáv. S peknou kamerou a dvoma neskutočne cool hercami. Na spropagovanie vtedajšej módy a Paríža (a seba samého) významný film. Najviac sa mi páčila scéna, kde ide Jean Seberg na eskalátore. Ale zajtra si nato nespomeniem. (11.02.2021)

Godardův celovečerní debut nepřestává bavit ani po padesáti letech. Belmondo se dokonale sžil s postavou ležérního rebela a spolu s krásnou Jean Seberg vytvořili dokonalý filmový pár. Příběh, za kterým stojí François Truffaut je na povrch jednoduchý, ale chování či myšlenkové pochody hrdinů dopředu opravdu neodhadnete. Nechte se unášet atmosférou Paříže 60. let a režisérovým lehkým stylem, zážitek je to totiž téměř dokonalý. (12.07.2009)

(1001) -"Between grief and nothing, I will take grief." Já nevím. Za mlada mi přišlo, že francouzská nová vlna není nic moc pro mě, tak jsem počkala deset+ let, abych získala schopnost ji ocenit, a pořád to asi není nic moc pro mě. Jakože ty jump cuty jsem si užila, ale tento druh příběhu a postav a/nebo jejich podání mě míjí. -"What's your greatest ambition?" -"To become immortal and then die." (11.04.2023)

Ačkoliv Jiřímu Krampolovi bylo v době práce na dabingu skoro o půl století víc než Bebelovi, daleko horší je mix zvuku, který ty prasata ze Soundwave pustili do oběhu. Je to asi jako kdybyste sledovali černobílý dokument opatřený jen hudbou, a někdo v řadě před vámi si do toho hlasitě povídal. Absence ruchů a naprosto nepasující stopa hudební, obrazová a česká zvuková způsobují, že je vám po pár minutách jedno, co se děje, a už chcete tuhle hrůzu mít za sebou. Skutečně jsou dialogy v originále takhle tupé? Za příklad uvedu rozhovor v pokoji, kde JPB pořád mluví jenom o šukání a vylepaná Sebergka z toho má ukrutnou legraci, zatímco divačky ve své době asi bezmyšlenkovitě hltaly mladistvé tělo budoucí legendy. Ten kripl kolem sebe všude rozhazuje odpadky a tvůrce ani nenapadlo, když už teda vzdávají hold anarchii či co, tam nějakou kůstku svlíknout. (05.12.2015)

Belmondo je tak trochu ona nová vlna a Patricie konzervativní filmaři z druhého břehu, ale jelikož je Patricia zároveň sexy Američanka (Godard měl přes svoji radikálnost klasické americké filmy rád) a Belmondo hulvát (oproti naleštěným elegánům v čele s Bogartem zavedl anarchista Belmondo nový étos), můžeme jasně vidět, že nová vlna je teprve na svém začátku a novátorští režiséři nejsou ještě úplně odtrženi z odkazu tradiční školy. Godardovi nešlo o to zreformovat filmový syntax, ale najít způsob, jak zachytiti civilní realitu elegantně. Proto tak dlouho trvalo, než na to někdo přišel – protože k překvapení všech se dá realita nejlépe zachytit zesilujícími formálními postupy, který můžou působit manýristicky, ale přibližují filmy všednímu životu. Tím se dává filmům švunk i přes nedějovost. I v současné filmařině se dosahuje autenticity paradoxně neautentickými prostředky přes různá zesílení obrazu a zvuku ap. Tento typ sice neodpovídá naší skutečnosti, jak ji vnímáme, ale vsugerovává nám pocit větší věrohodnosti, jak na prahu 21. století předvedl Greengrassův Bourne. Kupříkladu tradiční formuli záběr-protizáběr se Godard zatvrzele vyhýbá, místo toho rozstříhává souvislé záběry a k rekonstrukci jde přes dekonstrukci. U konce s dechem spojuje scenáristická ukázněnost Truffauta a formální radikálnost Godarda. Jistě, spousta diváků spatří ve filmu roztomilý existenciální příběh a jen nepočetná skupina stylistů bude juchat blahem nad vedením herců a použitím kamery, zvuků a střihu. (24.03.2008)