U konce s dechem

Jestliže se v Chabrolově rané klasice francouzské nové vlny Na dva západy Belmondo prezentoval zajímavou rebelantskou postavou, nemilosrdně kritizující a usvědčující starý buržoazní svět, jednalo se v tomto případě o Laszlo Kovacse sympatického, a přes některé mouchy rozhodně životného a přinášejícího naději do budoucna. Jean-Luc Godard svět viděl o dost složitěji a jeho stejnojmenný Laszlo Kovacs (v tomto případě se jedná navíc o druhou identitu, symbolizující přetvářku a nejednoznačnost) je sice sympaťák, milý rebel a optimista do morku kosti - jenomže jasnou alternativu do budoucna nenabízí, vlastně mu na tom ani nezáleží. Ač se v mnoha znacích jedná o typického antihrdinu, Belmondo tu nepůsobí ironickým ani karikujícím dojmem. Je životný a pravdivý ažaž. Dech mu dojít musí a poslední charakteristická otázka "Co je to sviňárna?" celkem jasně říká, co chtěl Godard filmem říci, a co ne. (11.10.2006)

Další klasika, kterou jsem trestuhodně opomenul. Kdo ví, jak dlouho svět Godardovi ty jeho dekonstrukce, provokace a boření mýtů žral (doufám, že jen do Cannes v roce 68, kdy to jeho šaškování přesáhlo únosnou mez), každopádně každý režisérův film je zajímavý pouze z malé části, zbytek je zastřen jakousi aurou, kterou asi do smrti nepochopím. Upřímně, JPB je docela průměrný, zajímavé jsou snad jen ty přesahy do filmu jako takového (obsazení několika tvůrců, rozhovor s Melvillem). Tak za deset let bych dal Bláznivého Petříčka a uvidíme. (11.11.2021)

„… půjde o kluka, co myslí na smrt a o holku, která na ni nemyslí…“ Podle skutečného příběhu z černé kroniky napsal Truffaut patnáctistránkovou synopsi, kterou do podoby pramálo závazného scénáře rozpracoval Godard, dávající hned svým režijním debutem radikální sbohem příběhové kinematografii. Dobře obeznámen s existencialismem Nicholase Raye, romantismem Roberta Rosselliniho i dokumentarismem Jeana Rouche (tři přiznaná tvůrčí východiska), natočil film, ve kterém se nic neděje, jen občas něco přihodí. ___ Příběhová linie z béčkové gangsterky (mix Gun Crazy a They Live by Night) je v U konce s dechem rozmělněná řadou neodůvodněných odboček a zastavení. Skutečné vyprávění se děje jen mimoděk, když už začíná být bezobsažné žvanění a pohrávání si s formou pro postavy únavné (v jednu chvíli přichází uvést zastavený děj do pohybu samotný Godard). Příběh tedy není nadřazen všem ostatním složkám, jak tomu bývá u klasických narativních filmů – má zhruba stejný význam jako střih, zvuk, kamera nebo mizanscéna. Zejména s pomocí těchto prostředků je charakterizován protagonista, který o sobě jinak podává velmi zavádějící, málo věrohodné informace. Záběry do sebe nejsou vždy kauzálně zaháknuté, chyby mezi nimi logické spoje (častěji než obraz na sebe navazují postsynchronně nahrané dialogy). Klasická hollywoodská kontinuita je narušena. ___ Michelova pozice a pohyb v záběru na sebe rovněž nenavazují. Z jednoho záběru odchází doleva, v dalším stojí uprostřed záběru, aby byl v tom příštím celým tělem natočený doprava. Je obtížné dopředu odhadnout, kde v záběru se objeví, což nás nutí k větší pozornosti a neustálému „přeostřování“ pohledu. Vztáhnuto na povahu hlavního hrdinu – je nevypočitatelný a rozhodnutí provádí za pochodu. Díky rychlému diskontinuitnímu střihu (který stojí v opozici k atypicky dlouhým krouživým jízdám) a soustředění na akci se Michel jeví jako muž činu, který jde rovnou k věci. Neustále provádí nějakou činnost, chvíli v klidu nepostojí. Dlouhé proslovy a nečinné vyčkávání jsou mu cizí. Nehýbe-li jinou částí těla, zapojuje alespoň mimiku obličeje. Žije okamžikem. Naoko ledabylý a nedůsledný střih jeho bezstarostnost zdůrazňuje. ___ Střih v U konce s dechem ovšem není jen spontánní (jako celý film), ale také úmyslně rušivý a společně s výrazně proměnlivou délkou záběrů přispívající k přerývavému rytmu. Střih zároveň není neviditelný, jak si přál André Bazin, ale brechtovsky zcizující – zejména po použití jump cutu si uvědomujeme, že bylo něco vypuštěno. Zcizující jsou ostatně také pohledy do kamery, ať Michela, během úvodní jízdy autem (jako kdyby nedokázal mlčet a coby nejbližšího partnera ke komunikaci proto využil kameru), nebo náhodných okolojdoucích v „guerrilově“ točených záběrech z pařížských ulic. Je obtížné již zde hovořit o nějakém stylu. Hlavní bylo nekopírovat styl jiných, porušovat existující pravidla filmového vyprávění. V tomto smyslu jde do jisté míry o estetický manifest celé francouzské nové vlny. ___ Godard se řídí vlastní logikou, vymýšlí si vlastní jazyk za současné dekonstrukce jazyka žánrových filmů. Význam žánrových mechanismů si paradoxně uvědomujeme díky jejich nedodržování nebo nepřítomnosti. Z příběhu i charakterizace postav režisér vynechává to, co nepovažuje za podstatné. Fragmentarizace narativu znemožňuje přesně rekonstruovat, kdo udělal co a proč. Důraz se klade na zážitek, nikoli na srozumitelnost vyprávění. Nesouvislým obrazům odpovídají nesouvislé, případně do sebe zauzlené dialogy. Stejně jako po zaslechnutí zvuku nepřichází střih jeho směrem, nenásleduje po každé otázce očekávaná odpověď, ale například věta zcela vytržená z kontextu. Třeba proto být neustále ve střehu. ___ Velkým plusem U konce s dechem oproti pozdějším Godardovým filmům je, že jej nemusíte rozebírat záběr po záběru a být obeznámeni s režisérovými teoretickými texty. Lze si prostě užít, jaký byl Belmondo frajer, jak roztomilý měla Sebergová úsměv a jak svěže a neotřele film i po více než šedesáti letech působí. 85% Zajímavé komentáře: Eodeon, sportovec, tomtomtoma, Kristusazapad, Biff (11.09.2013)

Scénář: Jean-Luc Godard .. -„Kdybych měl volit mezi zármutkem a nicotou, vybral bych si zármutek.“ Co ty? -Vysleč si už tu košili… ___ Nádech Bogarta, cigareta zapálená o cigaretu, poflakování se ulicemi Pařížeza zvuku jazzových nástrojů, drobné krádeže, lovení a oblbování žen, postelové konverzace, bezstarostná jízda a jeden osudový průser. ___ Škoda, že není více rozpracována ta vražda, jde jen o fatální (i filmařskou) zkratku, aby se podtrhl pozdější existencionální vývoj děje. Jinak Godard své dílo drží pevně v rukou a formálně si s žánrovými přechody zahrává skvěle. Jean - Paul Belmondo v rané roli svého problémového šviháka zvládá bravurně a skvěle sekunduje i špatně rozumějící (pointa) přítelkyně v podání Jean Seberg. (03.09.2008)

Belmondo je tak trochu ona nová vlna a Patricie konzervativní filmaři z druhého břehu, ale jelikož je Patricia zároveň sexy Američanka (Godard měl přes svoji radikálnost klasické americké filmy rád) a Belmondo hulvát (oproti naleštěným elegánům v čele s Bogartem zavedl anarchista Belmondo nový étos), můžeme jasně vidět, že nová vlna je teprve na svém začátku a novátorští režiséři nejsou ještě úplně odtrženi z odkazu tradiční školy. Godardovi nešlo o to zreformovat filmový syntax, ale najít způsob, jak zachytiti civilní realitu elegantně. Proto tak dlouho trvalo, než na to někdo přišel – protože k překvapení všech se dá realita nejlépe zachytit zesilujícími formálními postupy, který můžou působit manýristicky, ale přibližují filmy všednímu životu. Tím se dává filmům švunk i přes nedějovost. I v současné filmařině se dosahuje autenticity paradoxně neautentickými prostředky přes různá zesílení obrazu a zvuku ap. Tento typ sice neodpovídá naší skutečnosti, jak ji vnímáme, ale vsugerovává nám pocit větší věrohodnosti, jak na prahu 21. století předvedl Greengrassův Bourne. Kupříkladu tradiční formuli záběr-protizáběr se Godard zatvrzele vyhýbá, místo toho rozstříhává souvislé záběry a k rekonstrukci jde přes dekonstrukci. U konce s dechem spojuje scenáristická ukázněnost Truffauta a formální radikálnost Godarda. Jistě, spousta diváků spatří ve filmu roztomilý existenciální příběh a jen nepočetná skupina stylistů bude juchat blahem nad vedením herců a použitím kamery, zvuků a střihu. (24.03.2008)