Legendární nestárnoucí debut klasika francouzské Nouvelle vague. Pastiš filmových žánrů v originální filmové koláži-dekonstrukci. Neúnavný rebel a experimentátor Jean-Luc Godard s pomocí svého dvorního kameramana Raoula Coutarda posílá vycházející hvězdu Belmonda na osudnou štafetu v ulicích Paříže. Jednoduchý příběh o krádeži auta, následné vraždě a útěku překvapuje formální vytříbeností a bezprostředním vyprávěním a fragmentárností. Téměř závratné tempo příběhu o přitažlivém rebelovi, okouzlujícím a ležérním vrahu na útěku představuje odvetu mladé filmařské generace úzkoprsé společnosti.
Režisér si nenuceně pohrává s žánrovými klišé a hlásí se k anarchistickému okouzlení zločinem, sexem, násilím. Přitom znovu objevuje krásu filmové interpunkce, jak ji definoval Griffith nebo Feuilladův Fantomas. Nevyhýbá se kontrapunktnímu srovnání, hýří širokou paletou nástrojů, od klasického Mozarta, až po odvazový jazz. Snímek má i příznačné poslání bezstarostné jízdy a volného pádu, tak typické pro divoké mládí a bezohlednou upřímnost. Sotva se totiž Godardův hrdina nadechne, pokud mu to závratné tempo a těkající kamera umožní, již chcípá na bílé laině ulice. Vzkřísení filmové řeči a nastartování nových vyjadřovacích možností, které U konce s dechem signalizuje, má i dodnes nesmírný vliv, který je možno najít i u tak rozdílného režiséra, jako je Quentin Tarrantino. Přitom jeden z nejvlivnějších a stále svěžích snímků světové kultury není jen dílem jednotlivce. Ďábelský koktejl a manifest Nové vlny o rychlé jízdě, vraždě, bezstarostné mládeži, pop-ikonách západní kultury totiž pomáhali namíchat tehdy ještě nepříliš známé osobnosti jako režiséři François Truffaut, Claude Chabrol nebo Jean-Pierre Melville.
"Osobnost poněkud odlišná od Wellese, Buňuela, Bergmana, Claira. Oproti jejich dlouhé tvorbě má za sebou teprve sedm let režijní práce, na rozdíl od nich nemá vyhlídky stát se klasikem sedmého umění. Jeho filmy poznamenává spontánní, živelné hledání nových možností, zkoušení nosnosti výrazových prostředků, neukončenost tvaru, kvas myšlenky, určitá nekázeň, což všechno se špatně slučuje s požadavky, jež bývají zpravidla kladeny na zralá, mistrovská díla." (Ljubomír Oliva)(oficiální text distributora)
V kinech
od:
V kinech
od:
V kinech
od:
Frajer42
odpad!Tento film zaručeně patří na večerní promítání pro pseudo intelektuály a čůráky v pražské kavárně. Bohužel tato kritiky (čti píčusi bez vkusu) přeceňovaná sračka v dnešní době zkrátka nemá inteligentním, mladým a sexy mužům co nabídnout. Pokud vám dnešní zdegenerovaná doba nevymlátila všechen vkus z hlavy, tak se této reklamě na nudu velkým obloukem vyhněte. Jean-Luc Godard si coby začínající filmař jednoho krásného dne hrál s kamerou a omylem vypustil do světa toto ryzí kamerové cvičení, které oslnilo nějakého hloupého šulina a začal mu bezdůvodně přisuzovat kvality, které rozhodně nemá. Tento snímek je po svoji kompletní stopáž nekonečně otravný. Všemožné píčoviny s kamerou a různé nahodilé skřeky působí maximálně rušivě a bezúčelně. Jsou zde v podstatě pouze proto, aby se snížilo riziko toho, že divák u něčeho tak nudného usne. Není náhodou, že se drtivá většina filmařských postupů z této píčoviny v dnešních filmech již nepoužívá, nebo se používá v naprosto minimálním měřítku, když to má nějaké opodstatnění. Belmondo ukázal, že byl ve svých mladých letech mimořádně slizký a nechutný herec a do role jakéhosi svůdníka se tedy vůbec nehodil, ale možná mám jen přehnaná měřítka, protože muže porovnávám s referenčním vzorkem, který obdivuji každé ráno v zrcadle. Takhle nevypadá umění, toto není ani hra na umění. Tento film je nadpozemskou sračkou, která se nedopatřením dostala do povědomí širší veřejnosti. Nejhorším úsekem filmu je rozhodně 30minutový rozhovor dementa s píčou na posteli, ze kterého jsem si málem provrtal uši šroubovákem. Jestli je i pod tímto dialogem podepsán Jean-Luc Godard (jako že asi je), tak je to skutečnost nanejvýš smutná. Opravdu nemám potřebu ztratit 30 minut života poslechem tak neuvěřitelně bezobsažných žvástů. Kdyby kterýkoliv filmař postavil na 90 minut kameru někam do parku a zachytil cokoli, co by tam zrovna bylo k vidění, tak by vznikl film větší hodnoty, než je tahle ubohost. Nejsem fanouškem tohoto hraní si na zachycení civilního života jakýchsi dvou nudilů, kteří tím, že se to snaží hrát, tak jsou ještě o stupeň nudnější. Viděno v pražské kavárně.(6.8.2019)
WANDRWALL
Od Belmonda o Belmondovi. Slyšel jsem na vlastní uši, jak se změnil život Belmonda přes noc. Byl jedním z mnoha, ale po tomhle filmu už patřil mezi těch pár, co se usadili mezi nejžádanější herce své doby. A nezbylo mu, než se s tím vyrovnávat. Později, když měl obavu, že není dobrý herec, tak se o tom zmínil Gabenovi, který mu řekl, že je dobrý, a jednou dojde tam, kam on. A Belmondo byl za ta slova rád, a poděkoval mu za ně pohledem. Díky čemu se stal Belmondo slavným? Ve filmu musí ukrást auto, "zavraždit" chlapa, nešťastně se zamilovat a utíkat... Proč "Nouvelle vague" a ve filmu? Neb právě tehdy vrcholil "Nový román", literární styl, který ovlivnil i filmaře, a pak sice ještě následoval styl "Nový nový román", něco jako ještě větší koláž jako odraz reality, která je slepencem událostí, ale ne chronologikých, ale nevyzpytatelných a antilogických. Rovněž tehdy vrcholilo absurdní drama, viz třeba Ionesco (Plešatá zpěvačka) či Benett (Čekaní na Godota).(13.9.2010)
Matty
„… půjde o kluka, co myslí na smrt a o holku, která na ni nemyslí…“ Podle skutečného příběhu z černé kroniky napsal Truffaut patnáctistránkovou synopsi, kterou do podoby pramálo závazného scénáře rozpracoval Godard, dávající hned svým režijním debutem radikální sbohem příběhové kinematografii. Dobře obeznámen s existencialismem Nicholase Raye, romantismem Roberta Rosselliniho i dokumentarismem Jeana Rouche (tři přiznaná tvůrčí východiska), natočil film, ve kterém se nic neděje, jen občas něco přihodí. ___ Příběhová linie z béčkové gangsterky (mix Gun Crazy a They Live by Night) je v U konce s dechem rozmělněná řadou neodůvodněných odboček a zastavení. Skutečné vyprávění se děje jen mimoděk, když už začíná být bezobsažné žvanění a pohrávání si s formou pro postavy únavné (v jednu chvíli přichází uvést zastavený děj do pohybu samotný Godard). Příběh tedy není nadřazen všem ostatním složkám, jak tomu bývá u klasických narativních filmů – má zhruba stejný význam jako střih, zvuk, kamera nebo mizanscéna. Zejména s pomocí těchto prostředků je charakterizován protagonista, který o sobě jinak podává velmi zavádějící, málo věrohodné informace. Záběry do sebe nejsou vždy kauzálně zaháknuté, chyby mezi nimi logické spoje (častěji než obraz na sebe navazují postsynchronně nahrané dialogy). Klasická hollywoodská kontinuita je narušena. ___ Michelova pozice a pohyb v záběru na sebe rovněž nenavazují. Z jednoho záběru odchází doleva, v dalším stojí uprostřed záběru, aby byl v tom příštím celým tělem natočený doprava. Je obtížné dopředu odhadnout, kde v záběru se objeví, což nás nutí k větší pozornosti a neustálému „přeostřování“ pohledu. Vztáhnuto na povahu hlavního hrdinu – je nevypočitatelný a rozhodnutí provádí za pochodu. Díky rychlému diskontinuitnímu střihu (který stojí v opozici k atypicky dlouhým krouživým jízdám) a soustředění na akci se Michel jeví jako muž činu, který jde rovnou k věci. Neustále provádí nějakou činnost, chvíli v klidu nepostojí. Dlouhé proslovy a nečinné vyčkávání jsou mu cizí. Nehýbe-li jinou částí těla, zapojuje alespoň mimiku obličeje. Žije okamžikem. Naoko ledabylý a nedůsledný střih jeho bezstarostnost zdůrazňuje. ___ Střih v U konce s dechem ovšem není jen spontánní (jako celý film), ale také úmyslně rušivý a společně s výrazně proměnlivou délkou záběrů přispívající k přerývavému rytmu. Střih zároveň není neviditelný, jak si přál André Bazin, ale brechtovsky zcizující – zejména po použití jump cutu si uvědomujeme, že bylo něco vypuštěno. Zcizující jsou ostatně také pohledy do kamery, ať Michela, během úvodní jízdy autem (jako kdyby nedokázal mlčet a coby nejbližšího partnera ke komunikaci proto využil kameru), nebo náhodných okolojdoucích v „guerrilově“ točených záběrech z pařížských ulic. Je obtížné již zde hovořit o nějakém stylu. Hlavní bylo nekopírovat styl jiných, porušovat existující pravidla filmového vyprávění. V tomto smyslu jde do jisté míry o estetický manifest celé francouzské nové vlny. ___ Godard se řídí vlastní logikou, vymýšlí si vlastní jazyk za současné dekonstrukce jazyka žánrových filmů. Význam žánrových mechanismů si paradoxně uvědomujeme díky jejich nedodržování nebo nepřítomnosti. Z příběhu i charakterizace postav režisér vynechává to, co nepovažuje za podstatné. Fragmentarizace narativu znemožňuje přesně rekonstruovat, kdo udělal co a proč. Důraz se klade na zážitek, nikoli na srozumitelnost vyprávění. Nesouvislým obrazům odpovídají nesouvislé, případně do sebe zauzlené dialogy. Stejně jako po zaslechnutí zvuku nepřichází střih jeho směrem, nenásleduje po každé otázce očekávaná odpověď, ale například věta zcela vytržená z kontextu. Třeba proto být neustále ve střehu. ___ Velkým plusem U konce s dechem oproti pozdějším Godardovým filmům je, že jej nemusíte rozebírat záběr po záběru a být obeznámeni s režisérovými teoretickými texty. Lze si prostě užít, jaký byl Belmondo frajer, jak roztomilý měla Sebergová úsměv a jak svěže a neotřele film i po více než šedesáti letech působí. 85% Zajímavé komentáře: Eodeon, sportovec, tomtomtoma, Kristusazapad, Biff(11.9.2013)
novoten
Belmondova upřímnost ve velmi melancholickém kabátě. Godardův přístup se po pár minutách zakousne a přestože celá půldruhá hodina plyne tempem více než pomalým, nevynechal bych z ní ani minutu. Kamera neuhýbá, melodie se zarývá do paměti a drama s několika překvapivými vtípky je na světě. Cynický příběh, ze kterého mrazí a jedinečný zážitek v jednom.(3.4.2006)
Lynn
Absolutně famózní filmeček! Už od první scény, kdy Belmondo řídí auto a ubírá se směrem k Paříži, jsem věděla, co bude následovat - dokonale slastný divácký požitek, kdy člověk do slova a do písmene slintá blahem. A jako, že Belmonda moc nemusim, tak v tomhle filmu je fakt k sežrání. Škoda, že pak už točil jen samé filmy pro zábavu a moc se nedostal do rukou nějak více umělečtější poloze. Ale tady na sebe strhává veškerou pozornost; žváro věčně v h... a nezodpovědný přístup k životu, svému i ostatních. Takový hrdina musí být zákonitě zajímavý a přitažlivý. Navíc Godard ani na vteřinu nenudí, každá scéna, každý záběr, každé filmové políčko je zvláštní, osobité, kouzelné. Lehkost s jakou Godard režíruje je fascinující, člověk mu musí jeho hravost s formou, především ale s obsahem, prostě závidět. Pokud bych někdy chtěla stručně popsat, co je to dokonalý film, asi bude stačit říct "U konce s dechem".(17.2.2006)