Povídka o policajtovi

"My, když někoho hledáme, tak pro jeho dobro." Tak tohle, inspektore Bornichi, znělo hodně vtipně i v sedmdesátých letech. On se totiž šestatřicetinásobný vrah Buisson těžko touží schoulit do policejní náruče. Já se mu ani nedivím, když policisté fackují a rozšlapávají brýle i pouze domnělým svědkům. Takže tu máme poldu, který honí vraha a já se přiznám, že jsem si žádné filmové orgie neužil. Polda je sice celkem fajn, vrah se s tím vůbec nepáře, ale že by mě něco donutilo poldovi přistavit žebřík a vrahovi podrazit nohy, tak tak moc mě to tedy do děje nevtáhlo. Nicméně inspektorův nepříliš zdařilý skok na střechu mě hodně pobavil. (20.07.2016)

Túto vynikajúcu francúzsku kriminálku som už videl mnohokrát, ale pred napísaním komentára som si ju doprial ešte raz. Keďže ju poznám naspamäť nemohla ma ničím prekvapiť. A predsa. Nikdy predtým mi tak neprekážal uškriekaný Abrhámov hlas pri dabovaní Delona, ako teraz a nikdy predtým mi toľko neprekážala tak hlúpo vyjadrená vďaka tabakovým koncernom za poskytnutú dotáciu. Možno by bolo zaujímavé spočítať koľko minút bol Delon na plátne bez cigarety. Veď tento film by mohli premietať aj pri odvykacích kúrach. Najväčšiu pochvalu si samozrejme zaslúži Jean-Louis Tritignant bez ktorého by to bol iný film. (08.10.2012)

Mě taková varianta francouzského policajta, kterou si zahrál Alain Delon vyhovuje. Delon je ke všemu ještě velmi charismatický a šarmantní. Konec filmu jsem si představovala trochu jiný. Mohl ho přece zastřelit v přestřelce. To by bylo daleko zajímavější. Takhle mi to přišlo uměle naroubované a bohužel zbytečné. Viděna verze, kdy daboval Delona Trávníček. (11.07.2012)

Typická francouzská kriminálka s Alainem Delonem, který kouří jednu za druhou. Vcelku solidní i po letech. Přirovnal bych to k českému Panoptiku nebo Schimanskemu. Takový druholigový, ale přesto nápaditý film, kterým lze v klidu zaplácnout večerní posezení se sklenkou vína a dokonce ve vás zanechá dobrý pocit. 70% (18.08.2014)

Na můj vkus možná až příliš pomalá kriminálka, jejímž hlavním trumfem je metodická policejní práce, sem tam proložená krátkou, nervy drásající akcí. Jacques Deray nacpal do 107 minut subjektivně snad dvě a půl hodiny úmorného pátrání. Za fakt že se mu celý koncept nerozpadl pod rukama vděčí nejen výbornému Delonovi, ale i ještě lepšímu Trintignantovi. A taky atmosféře, která kolem nich houstla snad sama od sebe. Zasazení do retra, možná poplatné předloze, scénář nevyužil jak bych si přál a odepřel mi možnost vidět autentický neo-noir z Francie sedmdesátých let. Režisér jen do děje zakomponoval jisté nostalgické vzpomínání na dobu, kdy policajt i zločinec ke svým profesím chovali něco jako vzájemný respekt. Nejsem si jistý nakolik je to na místě, ale vhledem k úchvatnému herectví obou hlavních postav mi tahle myšlenka připadala úplně přirozená. (12.11.2013)