Velký blondýn s černou botou

Francouzské komedie z dvacátého století podle mne patří k tomu nejlepšímu, co tento žánr v historii evropského filmu mohl nabídnout. Mám je už od malička velmi rád a dá se říci, že jsem na nich vyrůstal, přičemž jednou z jejich nejvýraznějších postav tehdy byl Pierre Richard. Po právu jsem si jej zařadil mezi oblíbené herce a na každý jeho film jsem se velice těšil. Během jeho nejbláznivějšího období sedmdesátých let natočil roku 1972 vynikající film s poněkud dlouhým názvem Velký blondýn s černou botou, na němž jsem sice nebyl v kině, ale v televizi jsem jej viděl nejméně dvakrát. Abych tomuto špionážnímu snímku mohl dát objektivní počet hvězd a zároveň napsat zasvěcený komentář, po letech jsme si jej pustili doma na naší TV znovu. Znovu jsem tak obdivoval vynikající práci francouzských filmařů, kteří si udělali velkou legraci ze všech tajných agentur a špionážních centrál na světě. Dokázali vše dovézt až do absolutního absurdního humoru a já se tak dokonale pobavil u tak starého snímku, který by mohl některým komediím půjčit pár deka vtipných situací. Vše začalo v pařížské centrále výzvědné služby, které šéfoval plukovník Louis Marie Alphonse Toulouse, jehož ztvárnil můj oblíbený a zároveň legendární herec Jean Rochefort. Toho chtěl z jeho místa vyšoupnout různými intrikami jeho podřízený plukovník Bernard Milan, kterého si zahrál Bernard Blier a tak na něho šéf vymyslel lstivý plán. Poslal svého jiného podřízeného Perrache, kterého si střihl Paul le Person, na letiště v Orly, kde si měl vybrat jakéhokoliv náhodného cestujícího, který se v 9-30 objevil v letištní hale. Chvíle napětí a kde se vzal, tu se vzal, na eskalátoru přijížděl Pierre Richard jako Velký blondýn s černou botou alias nic netušící houslista François Perrin s blonďatými rozčepýřenými vlasy, na nohách měl jednu botu černou a druhou hnědou a pod paží nesl pouzdro s houslemi. Od té chvíle geniální komik Richard rozehrál svou bláznivou roli roztržitého hudebníka, který se mezi agenty plukovníka Milana a bodyguardy Perrache pohyboval jako slon v porcelánu, aniž by věděl, že jej Milanovi lidé pořád sledují, prohledali jeho byt a dokonce mu podstrčili do postele svou agentku Christianu. To bych si věru nechal líbit, jednoduše získat tak krásnou blondýnu s pěknýma očima, protože herečka Mireille Darc bývala opravdu velmi atraktivní. Celou situaci kolem domnělé špionáže komplikoval milenecký vztah mezi Perrinem a kolegyní z hudebního orchestru Paulette Lefebvre, která byla manželkou Maurice Lefebvre, který byl Perrinův kamarád. Došlo tak na tradiční bláznivé situace, které dokázaly rozhýbat naše bránice a o to hlavně v tomto filmu šlo. Za pouhých 90 minut pak celý příběh skončil, což mi bylo docela líto, ale naštěstí režisér Yves Robert, který si zde zahrál dirigenta, natočil o dva roky později pokračování, které podle mého názoru bylo ještě lepší, než první díl. Jak vše dopadlo neprozradím, ale rozhodně film doporučuji ke shlédnutí. Suma sumárum, Velký blondýn s černou botou ode mne získal tři černé hvězdy ***. (01.02.2019) (méně) (více)