Nebe nad Berlínem

Uskupení několika hloubavých filmových epizod s nesmírně silnými poetickými motivy spojuje na můj vkus až příliš slabá příběhová nit. Pokud tam tedy vůbec nějaká byla. Pokud tam tedy vůbec nějaká měla být... Postavy chrlí přehršel filosofických myšlenek takovou rychlostí, že se člověk ani nemá šanci nad všemi zamyslet. Zhruba po hodině této duchovní palby se slijí v jeden homogenní patvar, který je tak přeplácaný, až působí lacině, ačkoliv doopravdy není. Možná zkrátka není Nebe nad Berlínem film, který lze zhlédnout a ocenit na "první dobrou". Inu, v takovém případě ale neměl trvat 127 minut. (27.04.2014)

Vůbec se nebráním tomu, když je ve filmu poetika. Tady jsem ale těm textům vůbec nerozuměl. Sem tam třeba jo, ale po chvíli to sklouzlo do takového básnického střeva, že metafora střídala metaforu a bylo dost těžký v tom najít něco smysluplnýho. Nicméně uznávám, že na filmu je vidět obrovská kvalita, především ta filmařská. Sem tam jsem na některé záběry vysloveně zíral. Třeba autonehoda na mostě. Přišlo mi, jak kdybych na tom mostě stál a byl součástí té nehody. Jenže to by tam nesměl být anděl Bruno Ganz, který byl bezesporu geniální, ale mně tím celé to realistično zkazil a vzniklo z toho spíše magično. (01.12.2015)

Myšlenky proudí jedním směrem, myšlenky proudí opačným směrem. Dotknou se letmo, zasáhnou hluboko, navodí trudnomyslnost, tu vystřídají radostí ze života, bezbřehým optimismem. Při mé nynější zálibě v nadčasových knihách Josepha Campbella jsem byl zasažen desetinásobnou silou. Nebe nad Berlínem budu navždy počítat mezi v jeden z mých nejsilnějších filmových zážitků. Takový, u kterého se nedá mluvit o prožitku ve formě profánního diváckého "tak jsem to konečně viděl", ale rovnou o duchovním vytržení, epifanii. (08.10.2008)

Sú filmy, u ktorých o originalite a jedinečnosti, či istej genialite nepochybujem, no vedel by som si ich predstaviť aj lepšie, vedel by som si predstaviť ich silnejší dopad v realite, ich silnejšiu emóciu, menej kontroverzností, skrátka lepšie spracovanie, kde by nebol priestor ani na trochu nudy. Zaradil by som sem tento film, taktiež Requiem za sen, Trainspotting, Predčítač, Magnólia, Tí druhí, Nožnicovoruký Edward, Vyháňač diabla, Počiatok, Vertigo, V ako Vendeta, Krvavý diamant, Underground, Statočné srdce, Kasíno, či Mlčanie jahniat, no myslím že som takých filmov, čo u mňa 5 hviezd nedosiahli vymenoval dosť. Aj tento film niekedy preháňal s tými myšlienkami, až príliš ich tam bolo intelektuálnych, až príliš pseudointelektuálnych, veľa zbytočných a nič nehovoriacich, bol tu priestor aj pre nudu. Pre mňa je to však aj istá pocta režisérom ako Tarkovskij, bol to veľmi umelecký film, o tom niet pochýb, no ja sa nenadchýnam nad každým originálnym dielom len preto, že realita je v ňom podaná inak, či už minimalisticky, či už experimentálne citlivo alebo inak. Ja hľadám aj silný príbeh, vystihnutie mnohých oblastí danej problematiky, film kde nie je priestor pre vystrihnutie nejakej scény, lebo by jej bolo škoda. Nie som ako užívateľ Radek99, ktorý v tom vidí estetizovanú metafyziku, keď ako bežnému divákovi mi takýto mierne nedivácky film pripadal hlboký len z časti a hľadať v niektorých veciach nič nasilu nechcem, nie som však ani ako užívateľ verbal, ktorého často umelecké filmy priam vôbec neoslovujú. Tento film má tiež problém v podstate, že anjeli zrejme lásku cítia a prejavujú, ak teda sú. Je to proste zaujímavý film, no o to viac ma mrzí, že takým filmom Brazil, 1984, či Obeť, som tých 5 hviezd dal a pritom sú to všetko jedinečné a rôzne filmy, kde by sa dali vyčítať rovnaké veci, asi teda záleží u mňa aj na tom subjektívnom pocite, subjektívnych výhradách, či si ich zaradím medzi svoju elitu, sieň slávy. No posolstvo tohto filmu, že by sme si mali vážiť naše cítenie, nás samých viac, tak by sme si z tohto mali zobrať všetci. (18.06.2013)

Když se někoho zeptáte na nejoblíbenější německý film, většina vám velmi pravděpodobně doporučí filmy jako Metropolis, Ponorka, Nekonečný příběh nebo Klepání na nebeskou bránu. Velmi pravděpodobně ovšem dojde i na doporučení právě Nebe nad Berlínem, snímku Wima Wenderse, který za film v roce 1987 obdržel na Filmovém festivalu v Cannes cenu za nejlepší režii. Wenders ve svém filmu nahlíží na život andělů, kteří neviditelní naslouchají myšlenkám obyvatelů Berlína a jeden z nich zatouží po tom stát se člověkem. Wendersovo Nebe nad Berlínem je vskutku výjimečným filmem. Jde přesně o ten typ filmu, který dost možná potřebuje po jednom zhlédnutí ještě další zhlédnutí, aby člověk dostatečně mohl ocenit jeho nezpochybnitelně vysoké kvality a ve vší té poetičnosti se lépe zorientovat. Jde přesně o ten typ filmu, který vyžaduje diváckou pozornost, za odměnu ovšem rozdává skutečně speciální zážitek.   Vizuálně vtahující podívaná, kterou doprovází úžasný soundtrack Jürgen Kniepera a především se může opřít o silné herecké výkony. Skvělý Bruno Ganz, velmi dobrý Otto Sander a bravurní Peter Falk v roli sebe samého. Vtahující zvuk je jen třešničkou na dortu tohohle velmi specifického filmu, který se zaobírá smyslem života a dokáže přitom prodat fungující romanci. Přitom je to do jisté míry tak trochu lidsky nepříjemné, přesto se ovšem pozornost u Nebe nad Berlínem ztrácí těžko. Je to přesně ten typ filmu, který valná většina lidí popíše jako ten film, kde se většinu času nic neděje. Což je pochopitelně tak trochu úsměvné. Není to film pro každého, především ne pro lidi toužící po chvíli sledování něčeho, kde můžou bez obav vypnout mozek. Wendersův pohled na svět je ovšem vtahující a skutečně zajímavý. Příběh o dvou andělech pomalu plyne, obsahuje ovšem spousty silných momentů. A především v moment, kdy dojde na zásadní událost a nástup Nicka Cavea and the Bad Seeds též dojde k uspokojující tečce celého příběhu se silnou pointou.   Je to jednoduše skvělý film, který se jen nesleduje dvakrát snadno. Automaticky může někomu přijít nezajímavý a o ničem, jde ovšem právě o to, aby se u Nebe nad Berlínem zapnul mozek. Zmáčknutím tlačítka se najednou zjeví skvělá poetická romance s výjimečným pohledem Wima Wenderse (a spoluscenáristů Petera Handkeho a Richard Reitingera) na svět. Ten typ uměleckého filmu, kterému by měl dát šanci každý. I když toho filozofování nad smyslem života možná pro někoho bude příliš moc...... (02.08.2021)