Labyrint: Útěk

Co je to Rmut? To je něco jako slizká Odula na baterky, s kovovýma nohama ze stavebnice Merkur. Co je to pakárna? Pakárna je ležet v noci pod hvězdnatým nebem v hamace, se zády zalomenými jak hřídel a bát se usnout, protože pak mě ta pitomá houpací síť zaručeně vyklopí na zem. A pokud i člověk usne, po půlnoci ho vzbudí strašidelné skřehotání, jak se za zdmi labyrintu mezi sebou páří Rmuti. Což nasere o to víc, že chlapcům z Plácku žádné páření nehrozí, leda tak mezi sebou. Ostatně, když jim jednou místo zásob výtah přiveze samici, stejně neví, co s ní. Smysl jejich životů totiž nespočívá v zakládání rodin, ale jen v pěstování mrkve a šprtání základních pravidel komunity, z nichž tři nejdůležitější jsou: Nelez do labyrintu, Nelez do labyrintu, Nelez do labyrintu! Přitom bludiště je to jediné, kvůli čemu má smysl lézt na to do kina. Na jeho stavbu bylo spotřebováno víc betonu, než na Gabčíkovo-Nagymaros a po dokončení museli filmaři ještě půl roku počkat, než jim to celé poroste břečťanem. Ovšem na finální zdůvodnění kdo labyrint postavil a proč v něm nechal jinochy běhat jak laboratorní krysy, na to bylo spotřebováno víc scenáristické demence, než na leckterý majstrštyk od Asylum. Nejvíc mě v závěru vystrašila šéfka ústavu (to je ta baba, co se ani neumí pořádně zastřelit) svým: "Je čas na fázi dvě". Úplně to vidím. V Labyrintu 2 naše přeživší mládežníky zavřou do repliky labyrintu v Knóssos a tam budou mít za úkol odchytit a rozdojit býka Mínotaura. (02.10.2014)

S tých všetkých knižných trhákov ma bavil aspoň tento. Asi to bolo tým, že hlavnú rolu nehrala nejaká slečna, ktorá ma obvykle komplikovanejšiu romantickú líniu ako Nolanové filmy. Tu sa vsadilo na záhadný, akčný a celkom fajn natočený teen-film. Možno potrvá kým si k tým sopliakom vytvoríte nejaké sympatie, aby ste im mohli fandiť, za to labyrint vás zaujme takmer okamžite. Slušná oddychovka zo zaujímavým námetom. Hudba sa tiež podarila. Obľúbený soundtrack: Finale. 70% - 3* (11.12.2014)

Není to vůbec špatné. Zápletka samotná i její uchopení coby dobrodružné fantasy na pozadí psychologického soužití skupinky "vyvolených" zvládají udržovat pozornost po celou dobu v bdělých mezích, a přestože námět představuje pro dnešní dobu typický, ambiciózní "velkofilm pro mladé", vizuálně stylizovaná forma je často zastíněna komorními scénami, v nichž se vyostřují konflikty mezi postavami a tajemný labyrint je nám pouze popisně představován. A to je dobře, jelikož ani myšlenkové vyznění a ani akční vnitřek bludiště nemají dostatečný potenciál na to, aby se jimi divák propletl k velkému nevšednímu zážitku. Film tak brzy z hlavy vymizí, ale ta trocha, co v ní zanechá, je veskrze pozitivní. 65% (29.12.2014)

Být metrosexuálním postapo kokotkem s odpovědností za osud celého lidstva rozhodně není pro chlapce žádná výhra. Téměř veškerý čas musí věnovat tomu, aby šel příkladem, byl za všech okolností uvědomělý správňák s posláním, pomáhal slabším a udržoval harmonické vztahy v kdovíproč izolované kokotmunitě Hladových gayů aka tupých ovcí, které nejsou zdaleka tak vyvolené jako On. Nene, je to nesmírně těžký a zodpovědný úděl, nejeden Dárce, Divergent nebo člen obludária kolem Ketnys by mohl vyprávět. Člověk by se po přečtení zdejších pubertálních polucí málem domníval, že se v té zasrané vlně dětských postapokalyptických pičovin konečně urodilo něco s originálním nápadem a hustou akcí uprostřed krutě zákeřného a smrdícího bludiště. Ani hovno! Tři čtvrtě filmu hledá skupina buzniček sveřepě vedená nejkrásnějším a jediným hrdinsky rebelantským hošanem hormonální rovnováhu, poté chvilku pohoní v debilním labyrintu mezi pár lidožravými pavouky, zvítězí a už se můžeme netěšit na pokračování. Docela se bojím, co přijde, až tato vlna vyčpí jako homopýři. Krosouvry? Něco jako Ketnys versus Dárce, Hladový labyrint či Liga vypičenců? Raději nedomýšlet! V tomto případě si kromě nadšenců do nudných, neinventivních a neustále recyklovaných kopírek na jedno brdo jako já navíc přijdou na své i milovníci obskurní logiky. Ale co. Otázky typu „Proč se ta partička bukanýru s kovovými nástroji, provazy, vším možným vybavením a lesem jako kráva za zády nechává decimovat v nějakém trapném bludišti a hraje si roky na skautský tábor, místo aby během chvilky stloukla třicetimetrové lešení a zdrhla vrchem?“ nebo „Proč je k testovací izolaci pár debílků zapotřebí postavit obrovský hájtech labyrint a opíchávat je složitě pěstovaným kyberhmyzem, místo aby je nechali servájvlovat na nějakém pustém ostrově a injektovali pěkně postaru“? si všechny ty otylé děti, hledající v Cinestáru svou identitu při hltání tohoto „ukrutného“ dobrodružství, zajisté klást nebudou! (26.11.2014)

Zlaté Hunger Games. Vědecko-fantastická zábava pro mládež se rozpíná nesympatickými směry. Z post-twilightovské éry pro teenagery se nám už několikrát udělalo solidně zle, tady se dá hovořit o lehce dospělé látce. Mladí hošani netuší, co se s nimi děje a už jsou v robinzonovském prostranství obehnaném ohromnou betonovou stěnou. Skupina nesourodých mladíků vytvořila poměrně fungující komunitu, bojí se, pěstují, přežívají, umírají, ctí pravidla. Labyrint, který na prostranství ústí, je zřejmě jedinou cestou ven. Ono velké tajemství mě nelákalo, otázky jsou bez odpovědí, citová vazba na postavy chybí, že je v téhle grupě život drsný, jsem necítil, stejně jako tíživou atmosféru. Nepulsovalo to, nevěřil jsem. Objevit se mezi bandou náctiletých bruneta s tváří Kayi Scodelario, nedospala by bez poskvrny. Akce nestrhne, palce držet nenutí, nohy jí navíc podráží zmatená kamera i střih. Místy přesto působivé, to bych zase tvůrcům křivdil, dvojka mě ovšem i tak neláká/nezajímá. (02.12.2014)