Zloději kol

Taliansky neorealizmus viac-menej obchádza pole môjho záujmu, pretože mám dojem, že jednotliví režiséri len prezentujú krutú neľútostnú spoločnosť a živoriacich ľudí na jej okraji, no celé je to zahladené do seba. Do istej miery si vážim posolstvo, ktoré sa režisér bez prikrášlenia snaží načrtnúť a určite má toto sociálne ladené dielo čo povedať aj súčasnému divákovi, lenže pravdou zostáva, že čo aké významné sú tieto čiernobiele ,,vykopávky", po emocionálnej stránke ma to nechalo absolútne chladnou a utrpenie hlavnej postavy ma nezasiahlo. Gemini to naznačil dobre, pre "významných" teoretikov filmového umenia je to zrejme esteticky-umelecko-sociálny skvost, no nemienim filmy velebiť a uctievať len preto, že sú všemožnými filmovými spoločnosťami označované za dokonalé. (28.08.2011)

Zloději kol zůstávají jedním z nejslavnějších evropských uměleckých filmů i modelových představitelů italského filmového neorealismu, stejně jako ikonickým dílem spolupráce režiséra Vittoria De Sicy a scenáristy Cesara Zavattiniho. ___  Pro De Sicu a Zavattiniho přitom zdaleka nešlo o jejich první projekt, protože v době jeho příprav oficiálně natočili už tři snímky, z nichž hned dva byly blízké neorealistické perspektivě: Děti se na nás dívají (I bambini ci guardano, 1943) a Děti ulice (Sciuscià, 1946). A jakkoli lze třeba jejich Umberta D. považovat za vyzrálejší, propracovanější a neorealistickým východiskům bližší dílo, všeobecná známost i obecně kanonický status Zlodějů kol zůstávají neoddiskutovatelné. Je tomu tak možná proto, že skýtají řadu lehkých nesouladů, přičemž tím asi nejpozoruhodnějším je jejich pověst radikální alternativy k (tehdejší) hollywoodské produkci. Příběh otce rodiny, který v době krize získá práci vyžadující kolo, jež mu nicméně první den ukradnou, a on se společně se svým synkem snaží zloděje dopadnout, je totiž v základu poměrně klasická detektivka. ___  Právě kriminální schéma pak na jedné straně divákům usnadňuje napojit se na cíle dvojice hlavních postav a na druhé straně efektivně motivuje víceméně epizodickou strukturu vyprávění, kdy otec se synem po zloději pátrají napříč různými prostředími. Ba co víc, jakkoli je hlavní role nešťastného otce hrdiny v duchu neorealistických maxim působivě ztvárněna nehercem, obyčejným dělníkem z továrny Lambertem Maggioranim, jeho repliky byly v postprodukci profesionálně předabovány. Vezmeme-li v potaz rovněž pečlivé nasvícení, přehlednou kompozici záběrů a vedenými motivy pečlivě provázaný scénář, je namístě začít se ptát: V čem tedy spočívá dojem alternativnosti Zlodějů kol? O co se opírá realistický efekt, kterýžto jim lze stěží upřít? ___ Podle mě spočívá nikoli v příběhu, který je vyprávěn, nýbrž v soustavném rozšiřování fikčního světa, v kterém se odehrává. Společně s pátráním jím totiž neustále procházíme napříč, když objevujeme hospody, tržiště, chudobince, nevěstince i kostel – i jejich obyvatele a banálnost všednodennosti, již hrdinové narušují. Zvrstvení fikčního světa je ve výsledku bohatší než zvrstvení příběhu, přičemž plné porozumění tomuto světu na rozdíl od snadno srozumitelného příběhu významně spoléhá na naši schopnost jej vztáhnout k světu našeho vlastního žití. Už po tři čtvrtě století. [Napsáno pro LFŠ 2023] (07.08.2023)

Ač moc neorealismu neholduji a už vůbec ne snímkům, jež jsou obrazy sociálních poměrů, Zloději kol jsou přesto vyjímečné dílo. Naprosto obyčejný příběh, absolutní otisk reality, naprosto vyjímečná režie. De Sica udivuje poutavostí jednoduchého a o to silnějšího snímku, při kterém můžete vypustit mozek z hlavy a o to víc se projektovat do jeho reálného světa. Tak malé a tak strhující. Bellissimo. (04.01.2010)

95% - Nevím, co pochválit dřív... Zloději kol mě překvapili jak svým výborným scénářem, tak jeho technickým zpracováním. Nejvíce u mě bodovalo výrazové bohatství všech zúčastněných herců, a kamera, jejíž pohyb jsem obdivoval od prvních záběrů. Tento skvost italského neorealismu je sice smutnou, ale oku i duši lahodící podívanou, kterou byste neměli vynechat. (13.09.2006)

Film mapující italskou společnost poválečných dob, což rozhodně nebyla doba, kde by byl čas na řešení morálky. Prostředí je krásně depresivní. Hudba ještě více. Zahráno bylo vše uvěřitelně. Téměř jsem se nenudil. Film lze rozhodně považovat za přínosný, ačkoli nám nesděluje něco nečekaného. Na více, než na slabé 3* to však rozhodně nevidím. O nějaké genialitě skutečně nemůže padnout ani slovo. (11.12.2012)