The Invitation

Invitation, jenž není ani tak hororem jakožto spíše tíživou psychologickou hrou, se může směle řadit mezi nejlepší snímky roku 2015. Koneckonců marně na něm hledat něco, co by stálo byť jen za hnidopišské kritické slovo. Ať už se jedná o perfektní režii Karen Kusamy, znepokojivou atmosféru precizně dokreslující hudební doprovod Theodora Shapira či třeba výborně zvládnutý casting v podobě obsazení ústředních i vedlejších postav i s jejich absolutně uvěřitelnými charaktery. Když už za každou cenu něco vytknout, tak snad jen tolik, že The Invitation příchází na scénu v naprosté tichosti a bez fanfár, kvůli čemuž tak unikne pozornosti velké části divácké obce. Myšlenkové rozpoložení diváka v průběhu snímku na chlup odpovídá myšlenkovému stavu hlavního hrdiny. Jak divák, tak Will jsou nuceni neustále upírat svou pozornost k na první pohled bezvýznamným jednotlivostem, jejichž sled však ve výsledku přináší stále sílící tušení, že něco není tak, jak má být. Tato propracovaná hra s myslí zúčastněných je tak intenzivní, že si ji divák bude v hlavě dohrávat ještě hodně dlouho po závěrečných titulcích. Osobně jsem v krátké době přidal i druhou a třetí projekci, protože Invitation zkrátka jen tak nepustí. (13.04.2016)

|0%| Co tímhle chtěl básník říci, to fakt netuším. Po nedávném videobéčku Female fight club, kterému jsem udělil odpad, jsem si myslel, že následující film mi spraví chut. A ono hovno. Začátek je pro mě dost chaotický. Seznámíme se tu s velkým množství postav. Sotva se orientuju kdo je kdo. Hlavní hrdina je takový kříženec houmlesáka a Ježíše. Vypadá dost zarputile, sklíčeně – nebavil mě. Jeho flashbacky s tragickým úmrtím jeho rodiny mě absolutně nedojali, ani nebyli moc smysluplné. Velká nuda, až když uběhne snad hodina filmu, kdy tu každý podivně konverzuje v domě, se začne něco dít a ani to mi nedávalo moc smysl. Finální vyvraždovačka mi přijde trapná, leccos jsem pochopil, ale stejně se neubráním pocitu, že to bylo celé nelogické. Možná, že je chyba i ve mně – celé jsem to nepobral. No, kurva to jsem si dal, do píči už! (24.08.2017)

Jeden z těch filmů, kde je tak těžké se rozhodnout mezi 3* a 4*. Volím nakonec 4*, protože - why the hell not. Proč neocenit kvalitu v záplavě těžkého podprůměru. Tohle bych tak trochu "náladou" připodobnila k Dárku od Joela Edgertona, a to samo o sobě u mě těžce boduje, protože tenhle typ filmů mám snad stejně ráda, jako dobré horory. Od začátku víte, že je něco špatně, že se něco stalo. Postupně dostáváte různé informace, děláte si různé závěry, napínání se stupňuje a vy se musíte přemáhat, abyste nefastforwardovali na konec, jak moc jste zvědaví, co z toho nakonec bude. Až na mě extrémně nesympatickou Tammy Blanchard (nevím, proč je mi nesympatická) je obsazení vhodné, jako že tam není žádný dřevo. Ačkoliv každý druhý jistě zpozorní, když se objeví ksicht Johna Carrolla Lynche, páč tenhle týpek nikdy ve filmu nic dobrýho nevěstí. SPOILER Sekaninový konec je tady prostě tak nějak "povinný" a chvíli jsem si lámala hlavu, jestli to po tom excelentním budování napětí nebylo trochu zklamání. Pak jsem si ale řekla, že tohle je pořád lepší, než nějaká WTF blbost zapojující mimozemšťany, maskovanýho zabijáka nebo nedej bože "celý se mi to jenom zdálo". Takže jo, proč ne. KONEC SPOILERU. Kdo má rád pomalý šroubovaný napětí, tajemství a neustálé hádání "co za tím sakra je", ať s tímhle kouskem dlouho neváhá. (20.06.2017)

Taková z zpočátku nevinně vypadající hra na to, kdo je vlastně větší debil, magor nebo paranoik, ono to vlastně vyjde nastejno. Několik hostů v uzavřené místnosti a pak už tahle hra nervů může začít. I když se tam celkem dlouho tlachá a vlastně se nic moc neděje, tak závěrečná čtvrtina přinese velmi zajímavé rozuzlení, na které je vlastně zaděláno zhruba po prvním poločase. Pokud půjdete k někomu na návštěvu, dávejte si fakt velkýho majzla. První varování je hodně drahý víno a když začne hostitel potají rozsvěcovat lampičky na terase, vemte rychle nohy na ramena, vymluvte se na cokoliv, nebo třeba vylezte ven komínem. Buď se Vám začne pěnit u huby, což není známka Čechovova rexlexu, ale spíše vykutálenosti pana domácího a když náhodou na konci uslyšíte policejní vrtulník, náhle si uvědomíte, že tohle je vlastně jen začátek. Velmi, ale velmi působivé. (21.04.2016)

Takřka dokonalý a zatraceně stylově natočený psychothriller, který v divákovi mistrně vyvolává nepříjemný pocit nejistoty, podobně jako si hraje s myslí hlavní postavy - Willa, který je společně se svou novou chotí pozván na slavnostní večeři ke své bývalé manželce a jejímu novému manželovi. Setkání se účastní i další staří přátelé, přičemž v ovzduší už od prvních minut smrdí něco divného. Takhle výtečně stupňovanou paranoiu jsem neviděl ani nepamatuju. Většinu stopáže není vůbec jasné, jestli jsou blázni hostitelé, host, anebo zda jde jen o nešťastné nedorozumění z obou stran. Všechny tyto scénáře jsou reálné, všechny by mohly skončit v souladu s žánrovou škatulkou. A Karyn Kusama to drží v rukách tak pevně, že divák opravdu může jen radostně tápat. Finále ostré jako břitva a poslední záběr pak třešinkou na dortu. (09.04.2016)