Wish I Was Here

Před deseti lety pro mě bylo Garden state jako zjevení, od té doby Braffa sleduju a těším se na jeho další film. Zach Braff bohužel není Cameron Crowe nebo Richard Linklater, kteří mají velký cit pro náladu okamžiku. Braff je inteligentní a má velký talent, Wish I was here je příjemný film (pro mě ale bohužel takovým tím vlezlým způsobem). 50% (02.12.2014)

,,BŮH CHCE, ABYSTE SE STARAL O RODINU, PANE BLOOME. BŮH VĚŘÍ V TO, ŽE VAŠE RODINA SI ZASLOUŽÍ JAK MLÉKO, TAK I MED…" /// Dle obsahu jsem čekal… prostě něco jinýho. Máme tady umírajícího tátu, který dva syny měl. Jeden je herec a ten druhej nemakačenko se chystá na Comic Con (někoho vohoblovat – třeba). Bohužel herec rodinu (a parchanty) má. Ale nemá peníze (protože nemá práci – kurva jak to do sebe zapadá…). A tak nechá děcka doma a né že by se dřeli algebru – spíš jen tak vstřebávaj píčoviny. Trochu vtipný, víc drama, pár narážek kolem židovství, ale hlavně o rodiči(čích?), dětech, usmíření… překvapivě víc nuda než aby mě to chytlo u pumpy. Ty lidi mě neberou, nevidím smysl v projížďce Aston Martinem (krom toho, že se chtěl Zach Braff projet), nechápu proč… prostě nuda. Možná kdybych byl v nějaký sektě. Nebo Žid… /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Umírám a dva syny (nemakačenka) mám. 2.) Na kolegyni mluvím skrz svůj penis. (no ještě abys tak mluvil skrz nějakej cizí!) 3.) Thx za titule ,,VitoThePostman“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR * AKCE ne NAPĚTÍ ne (03.12.2014)

Mno, Garden State zbožňuju, takže na Wish I Was Here jsem se velice těšil a dokonce jsem i na Kickstarteru přispěl nějakých 100 dolarů. Ale film byl spíše zklamáním. Herecky a hudebně perfektní, ale příběh mi přišel docela elementární, místy dost lacině slzopudnej a celkově necelistvej. Tentokrát jsem to zkrátka Braffovi nežral. Škoda. (22.09.2014)

Tak trochu jsem tušil, o co se zřejmě bude Wish I Was Here opírat a bohužel se toho i dočkal. V první řadě humoru, který byl „krapet“ jednodušší a nebýt Parsonsovy kreace (toho nejlepšího na tomto filmu), moc bych se opravdu nepobavil (spíš naopak). Pak jsem se ovšem dočkal podstatně horších věcí, přišlo na řadu hledání cesty k druhým (a také smyslu života), rodina pospolu, plnění snů a další všechny ty „správné/důležité“ hodnoty, díky nimž se snímek stal plným patosu (ano, došlo i na typicky americké „i’m so proud of you“, u kterého jsem se skoro bál, že se ho nedočkám…), moralizujícím (a toho chlápka z práce mi bylo skoro líto), dojímavým až slzopudným (brečím, brečíš, brečíme) a též otravně pozitivním (nemám vůbec nic proti hodně pohodovým filmům, rád si sem tam nějaký dám, ale zase je určitá hranice, za kterou není radno chodit). A to dokonce tak moc, že už jsem jen čekal na moment, kdy skončí všechny válečné konflikty, globální oteplování, pozůstatky krize a další nemilé věci, jak se vše ve filmu začalo stávat úžasným. Jestliže jsem Procitnutí v Garden State přiklepl „jen“ průměr, nejnovější Braffův počin ode mě dostane pouhé 2*, a to ještě s odřenýma ušima, začínám mít nepříjemné tušení, že pan režisér asi opravdu nebude moje krevní skupina. „Ale co moje sny? Nepodporuje snad Bůh mou cestu ke spokojenosti?“ – „Ne! To je Deklarace nezávislosti. Thomas Jefferson se staral o vaši spokojenost.“ (26.10.2014)

Ďalší z vydarených snímkov, ktoré mal pod režisérsko-hereckým patronátom Z. Braff i s jeho osobitým štýlom. Podobne ako v Precitnutí v Garden State (2004) aj tu ma dostala hlavne príjemne melancholická atmosféra snímku, kde sa smutné veci viezli spolu s tými radostnejšími, presne ako v reálnom živote. Odhliadnuc od pár slabších miest ide teda o veľmi dobre namixovanú rodinnú drámu spolu s inteligentným humorom, a ktorá je navyše skrášlená aj sympatickými hereckými výkonmi. Veľká spokojnosť. 75/100 (24.04.2016)