Proso - opereta DJC
Obsahy(1)
U příležitosti zahájení provozu slavného vídeňského „Riesenradu" byla vypsána soutěž o nejlepší operetu. Obeslal ji také Čech Jára Cimrman, a to rozmáchlým sedmihodinovým dílem Proso. Díky své snad jediné záporné vlastnosti – drobnému škudlilství – nepodal zásilku s partiturou doporučeně, což umožnilo Franzi Lehárovi, Johannu Straussovi, Oskaru Nedbalovi a dalším členům poroty, aby si geniální operetní fresku doslova rozebrali. Vědecký tým českých cimrmanologů vám dokáže, že autorem světově proslulých melodií z Netopýrů, Polských krví a mnoha dalších operet je zapomenutý Čech Cimrman.
Po 120 letech zaskví se tyto hudební poklady na festivalu Prague Proms ve světové premiéře pod jménem svého pravého tvůrce.
Přímý přenos tohoto slavnostního koncertu do 50 českých kin je pořádán ve prospěch Centra Paraple, charitativní organizace, která pomáhá fyzicky postiženým najít cestu zpět do kvalitního života.
(oficiální text distributora)
Videa (1)
Recenze (24)
Vřeštění operních "umělců" je pro mě stejně pozitivním zážitkem jako účast bandy negrů na výroční schůzi KKK. A když už konečně přišlo na seminář, byl jsem opět smutný, protože nebylo řečeno ani slovo nového a pánové pouze opakovali již známé věci. Jediný vyložený klad je tedy Svěrákovo šaškování s violoncellem. 30% ()
"Nejde přeci o zpěv, ale o pravdivý obraz Cimrmanova díla." O vzniku operety Proso vím všechno, stejně jako o jejím rozkradení, frustrační kompozici, nožičkách, hraběti Nikoličovi, akustické konstantě, Jiráskových krádežích inkoustu a zejména o erömü. V tomto směru jsem se nic nového nedozvěděl a to je škoda. Místo toho jsem musel poslouchat dlouhé minuty fidlání a zpěvu určeného pro náročné publikum. Já jsem však nekulturní hovado, tudíž jsem se přitom nudil. ()
Cimrman je možná dokonalým vynálezcem, filmařem, cestovatelem, gynekologem-samoukem a já nevím čím vším ještě, ovšem jako člověku s absolutním hudebním hluchem jsou pro mě jeho skladatelské práce trošku zapovězené. O hře se zpěvy Proso si tedy raději něco vyposlechnu ze semináře od řečnického pultíku, ale už je mi cizí zaposlouchat se do všech těch Járovi ukradených děl. Těžko se mi to přiznává, ale ty jsem přetáčel a vyčkával až na někoho z pánů Cimrmanologů a jeho odborný výklad, který stejně jako v Hospodě Na mýtince i tady funguje skvěle .. ()
Opravdu vcelku zbytečný počin, jehož nejlepším momentem jsou Ty české panenky ve strhujícím podání mého nejoblíbenějšího badatele Miloně Čepelky. Čekal bych, že pánové cimrmanologové pro takovou slavnostní příležitost dodají alespoň pár nových objevů, že se nám dostane něčeho navíc, například že se před každou árií dozvíme, kdo ji v Cimrmanově Prosu zpíval, kolikrát, kdy, proč a za kolik. To se bohužel nestalo. Namísto toho jsem viděl zvláštní recyklát Hospody na mýtince, v němž hudba často vyloženě zdržovala. A nemile mě zarazila i režie Jana Svěráka, která naprosto ignorovala příchody a odchody z pódia, libovala si v záběrech z druhého konce Smetanovy síně, a mně vždycky nezbývalo než počkat na střih, abych se dozvěděl, kdo že to před diváky zrovna přišel. A řekl bych, že stejně vhodné by bylo na začátku každé skladby titulkem uvést její název a jméno skladatele, který ji mistrovi ukradl. Dávám dvě a půl hvězdy. ()
Remake vládne světu aneb Génius české ironie tohle neměl zapotřebí. 1) Nápad shromáždit všechny Cimrmanovy melodie je zcela v intencích této osobnosti. Bohužel však zůstalo jen při něm. Jinak jde o úryvky ze Semináře k Cimrmanovu opernímu dílu v rámci představení Hospoda na mýtince. Nelze ani říci, že by autoři vykrádali sami sebe. Oni prostě převzali beze změny část hry a doplnili ji zbytečně dlouhými operetními melodiemi. 2) Jen několik drobných nápadů, viď, Libore, doplnilo chronicky známý text. Hudebníci v orchestru se očividně bavili. Diváci stejně jako autor těchto řádek to vnímali spíše jako pietu za odcházející legendu. 3) Výstižný koment: Ozzy2 (nehodnotil). ()
Galerie (19)
Photo © Divadlo Járy Cimrmana
Zajímavosti (1)
- Členové Divadla Járy Cimrmana hráli i v orchestru během představení. U Petra Bruknera se jednalo o malý „štěk“, ale Zdeněk Svěrák poctivě doplnil hudební těleso svou hrou na cello. (Nugat)
Reklama