Spojené státy lásky

Že je deprimovaná štěrbina nevyzpytatelnější než týden nekrmený pitbul, to musí být jasné snad každému, kdo si někdy nějakou ochočil či domestikoval. Sem tam se sice chovají jako totální piče, ale košile se samy nevyžehlí, byt nevysaje a večeřet furt konzervy, to je o žaludeční vřed, proto nad tím empatický a chápavý mačo většinou rozverně mávne rukou a nazve to ženskou přirozeností (slovní základ „přirození“). Netuším, odkud tenhle polský boreček čerpal předobraz pro tak neuvěřitelné kundí chandry, jestli si to jen vycucal z masturbační ruky, nebo opravdu statisticky anomálně někdy potkal čtyři až takto jeblé samice, nicméně ve Spojených státech nepřekonatelného svrbění vysmerfoval natolik bizarní historky, že jsou svým způsobem docela zábavné a poměrně slušně odsejpající. Tou první se potácí maloměstská tupka s akutní anginou klitoris, jejíž manžel je odpudivý pšontkovský slizák, až se štítí opřít o něj po všech těch letech i hajzlovou štětku, tudíž se chodí rozprsťovat šmírováním fešáckého flanďáka a doma pak zavírá oči. Druhá se točí okolo trampot navenek gestapácky chladné ředitelky školy, avšak se stejnou diagnózou jako naše tupka z prvního příběhu, která se majetnicky snaží získat monopol na svého dlouholetého klátiče, až ze zoufalství na nádražním hajzlu vyšuká Pažouta ze šesté bé, aniž by doslova hnula brvou. Poté přichází tlustá stoletá lesba, nemotorně usilující o vysrkání dvacetileté škeble, a když se nezadaří, alespoň vyděsí diváka tak zrůdnou frontální nahotou, že má nutkání milosrdně vypíchat oči všem těm ubohým geriatrům a gynekologům, aby už nikdy nemuseli trpět jako on. No a čtvrtá je o té škebli ze třetí. Ta se zjevně do vískání otylých vypelichaných žluklých bobrů příliš nehrne, a tak se raději nechá zroháčovat úchylným fotografem, který spící krasavici následně pocáká jogurtem. Nebo vlastně nevím, co to přesně bylo, kamera mu čuměla na chlupatou prdel, když tu Dobrou mámu frenetickými pohyby s funěním otvíral. Ovšem frontální nahota téhle flexibilní juniorky alespoň trochu zažehná předchozí trauma a vrátí jednomu ztracenou víru v existenci estetiky, osové souměrnosti a pevných netvarohových kuželoseček. Takže se toho rozhodně nebojte, je to jen o ujetých, dostatečně nemrdaných Polkách, nikoliv o lásce! A to by bylo pro tento rock z Kina na hranici vše. Nějakou dobu nebudu s polskými filmy tolik prudit. (03.05.2017)

Takovej ten chladnej film o různejch typech ženský deprese s průměrnym počtem vykouřených cigaret na záber 3 (za každou jedna hvězda v hodnocení). Jsou tam sice i vynikající scény (omýváni spermatu, dámy ve sprše, zvracení v ložnici a tak...), ale dost často tenhle film, i se svojí precizní kamerou, jednoduše nudí. (60%) (05.07.2016)

Mám k tomu x výhrad (hlavně předvídatelnost a devadesátkovou strukturu), ale podchlazený Mutuův vizuál, intenzivní herecké výkony a práce s detailem (a tím, co zůstává mimo ořez) to povyšují na zajímavou reflexi éry transformace, která dokáže zachytit šedivou poetiku místa na pomezí svátosti a tělesnosti, minulosti a budoucnosti. #kviff2016 (05.07.2016)

Tomasz Wasilewski je takový polský Bohdan Sláma. Spojené státy lásky nejsou špatné, netradičně vedená kamera Olega Mutua filmu dodává správně chladnou patinu. O nosnosti konceptu "nechám situaci vygradovat a pak ji utnu, aniž by diváci kdy viděli její výsledek" nicméně přesvědčený nejsem. Když už se kochat panelákovou estetikou v Polsku, tak jednoznačně s Poslední rodinou. 65 % (06.01.2018)

51. KVIFF - Nevím, co si o tomto filmu myslet. Vypráví příběh tří žen, kde každá touží po trošku jiné lásce. Jenže pokaždé, kdy se jejich příběh trošku rozjede a začne být zajímavý, ho režisér brutálně utne a už se k němu nevrátí. První příběh byl nejzajímavější a pak už to mělo sestupnou tendenci. Závěr jsem měl co dělat, abych ho vůbec dokoukal. Nicméně musím uznat, že kamera je výborná. Bohužel z prostředí absolutně ponurého polského sídliště ležícího uprostřed zasněženého pole v zimě, což tomu také dvakrát nepomůže. Plakát je u tohoto filmu, řekl bych, vševypovídající. (04.07.2016)