Země zaslíbená

Andrzeja Wajdu som mal doteraz v podvedomí zaškatuľkovaného ako výborného režiséra. On možno aj je výborným režisérom, ale pravdou tiež je, že okrem Popola a diamantu som jeho filmy hodnotil iba ako nadpriemerné a dva z nich ani tak. V komentároch sa často vyskytuje otázka: "Čo na tom tí ľudia videli?" A aj keď názory ostatných komentátorov neberiem príliš do úvahy, tentokrát ma napadlo to isté. Od vysokého, 87% hodnotenia som očakával vynikajúce, pravdepodobne najlepšie Wajdovo dielo. Určite je to zaujímavý, výpravný a široko poňatý film o nemilosrdných začiatkoch kapitalizmu, v ktorých platil iba zákon džungle. Určite je to dobre obsadený a dobre nasnímaný film. Nedokážem však posúdiť, či plochosť, až figúrkovitosť postáv a okázalá polarizácia spoločnosti bola prítomná už v predlohe laureáta alebo ju vniesol do filmu samotný Wajda, aby odviedol povinný desiatok vtedajším chlebodarcom. Na to, aby som pridal ďalšiu hviezdičku by som nesmel mať pocit, že som si pozrel propagandistický film. Takých som videl mnoho a niektoré sa ani netvárili ako umenie. (02.03.2017)

80. léta 19. století byla dobou, kdy se "obyčejný kapitalismus" dostal na vrchol. Ještě sice nepřišel Henry Ford se svou zázračnou formulí extrémně efektivní pásové výroby, ale co bylo důležitejší, do industriálně vyspělých států (s určitými výjimkami v Německu a Rakousku-Uhersku) dosud nedorazily legislativně-ekonomické sociální reformy, které se pod tlakem sílících sociálních nepokojů pokusily vtisknout kapitalismu lidskou tvář na sklonku 19. a v prní polovině 20. století. Obyčejný, nahý kapitalismus, tak jak je báječně zobrazený v Zemi zaslíbené - nebo v Andersonově nedávném Až na krev -, útočí na nejnižší lidské pudy a vlastnosti: chamtivost, závist, nenasytitelnou hltavost, povrchnost a "jednorozměrnost", vypjatý egoismus. Hmatatelným výsledkem je obří, v dějinách dosud nespatřená akumulace kapitálu v rukou úzké skupinky, sedící na vrcholu společenské pyramidy - a současné zbídačení širokých vrstev nepriviligovaného obyvatelstva. - Estetická metoda, kterou Wajda v Zemi zaslíbené používá je velmi podobná té z jeho staršího Březového háje: Film se svým střihem a dramaturgií nesoustředí na vyprávění uceleného příběhu, ale na konstrukci působivé atmosféry a divácké imprese. Snímek tedy není primárně vyprávěním o skupině kamarádů, kteří se rozhodnou postavit společnou továrnu, ale spíše portrétem "ducha doby" - která je zde zachycena jako pravé peklo na Zemi: Prolínající se příběhy mnoha postav z různých společenských vrstev střídají temně lyrické záběry na věčný smog vznášící se nad probouzející se Lodží či na nekonečné tlačenice trhanů, které se bez ustání a zřejmě bez cíle hrnou tam a zpět špinavými ulicemi města, na jehož pozadí plápolají zkrachovalé fabriky. Vkládány jsou naturalistické scény, v nichž jsou trhány dělníkům ruce poloautomatizovanými tkalcovskými stavy či jsou hrdinové rozšleháni na kaši obřím převodovým kolem. - Mozaikovitý impresionismus celého díla je zdůrazněn závěrečnou scénou, která takřka nesouvisí s dosud odvyprávěným dějem. Vidíme v ní symbolický obraz Lodže, do níž konečně dorazily krvavé sociální nepokoje, které destruují dosavadní společenský řád s jeho všemocnou továrnickou šlechtou - ony sociální nepokoje, v nichž "proletáři nemají co ztratit, leda své okovy". (25.01.2009)

Je to skvost! Film jsem poprve viděl v předpremieře na Letní filmové škole 1976 - tehdá v Písku.Později se mi ho podařilo nesestříhaný půjčit ještě v Polské kultuře. V televizi již šel značně zmrzačen. Nedavno se mi dostal do ruky prý originál, ale řekl bych spíš torzo dávného velkofilmu. Tak byl profesionálně zmrzačen nebo umělecky upraven? Pochopil jsem,že tento film má smůlu, neboť bude vadit ve své původní podobě každému politickému systému. (06.03.2012)

Strhujúca, veľkoryso výpravná, trojhodinová epopej v rytme rachotu ozrutných textilných strojov. Hýbateľom deja je bezškrupulózna túžba troch kamarátov vlastniť fabriku, ako symbol úspechu v ére industrializácie. Vôľa byť úspešný popiera tradície. Láska, rodina, známi: všetko je využiteľné v mene vlastných výhod. Wajda ukazuje, že podvody a lži neboli cudzie žiadnemu z troch určujúcich národov Poľska tej doby: Poliakom, Židom ani Nemcom. Naturalistické zobrazenia kontrastov pudových zábaviek buržoázie v honosných prostrediach a biedy tisícov robotníkov (na ich trápenia sa zväčša odpovie: "Nech zdochne!") umocňujú zážitok jedného z Wajdových najsilnejších filmov. (24.10.2006)

Wajda byl světský režisér. Dovedl dobře mapovat národní traumata a měl smysl pro postihnutí dobových společenských poklesků - byl moralista. A ovšem byl výtečný umělec - byť v nižším umění, než co dělal třeba Tarkovskij anebo Bergman. Nevadila mi tu tolik úlitba ideologii komunismu jako to vědomí, že všechny ty vzmachy, pády, létajíci hlavy s kusy masa, groteska, orgie, pletky, bída atd. nemají žádný větší přesah. U Tarkovského mi zas někdy vadilo, že pro přesah jsou jeho charaktery bezkrevné a příběh jen teorematický. Chce to rovnováhu. (22.02.2020)