Země zaslíbená

Andrzeja Wajdu som mal doteraz v podvedomí zaškatuľkovaného ako výborného režiséra. On možno aj je výborným režisérom, ale pravdou tiež je, že okrem Popola a diamantu som jeho filmy hodnotil iba ako nadpriemerné a dva z nich ani tak. V komentároch sa často vyskytuje otázka: "Čo na tom tí ľudia videli?" A aj keď názory ostatných komentátorov neberiem príliš do úvahy, tentokrát ma napadlo to isté. Od vysokého, 87% hodnotenia som očakával vynikajúce, pravdepodobne najlepšie Wajdovo dielo. Určite je to zaujímavý, výpravný a široko poňatý film o nemilosrdných začiatkoch kapitalizmu, v ktorých platil iba zákon džungle. Určite je to dobre obsadený a dobre nasnímaný film. Nedokážem však posúdiť, či plochosť, až figúrkovitosť postáv a okázalá polarizácia spoločnosti bola prítomná už v predlohe laureáta alebo ju vniesol do filmu samotný Wajda, aby odviedol povinný desiatok vtedajším chlebodarcom. Na to, aby som pridal ďalšiu hviezdičku by som nesmel mať pocit, že som si pozrel propagandistický film. Takých som videl mnoho a niektoré sa ani netvárili ako umenie. (02.03.2017)

Kapitalizmus je asi vždy rovnaký. Či už je to Vlk z Wall Street alebo Tiger z Łodźe, chamtivosť a neľudskosť vyzerá rovnako, ešte aj ten divoký sex a obžerstvo akoby si nacvičili. A ten Žid požičiavajúci peniaze mal neuveriteľné preslovy, neznášanlivosť Poliakov k Židom má tuhé korene. Textilná fabrika, akú v oveľa modernejšom prevedení dôverne poznám, je ako centrum vykorisťovania dokonalá. Množstvo strojov, neustály hluk a jedna šialená scéna akoby z filmu iného žánru. Bola to fuška, ale u mňa druhý najlepší Wajda, hneď po Mužovi z mramoru. –––– Mal továreň, mal milióny. Bol úplným grófom a je mŕtvy. A ja nemám nič, a naviac mám na zajtra splatnosť dvoch zmeniek, ale ja žijem. Pán Boh je dobrý. Pán Boh je veľmi dobrý. –––– A kto to videl stavať továreň za vlastné peniaze? –––– Ty, Karol, dobre vieš, že niet takého darebáka, ktorý by sa nechcel premeniť na anjela. (25.02.2016)

V německém šlágru z roku 1974 (znám ho z doby studia) se zpívá: „Ich habe diese Landluft satt/ ich möchte wieder in die Stadt/ Theo, wir fahren nach Lodz…“. Šlágry pocházejí z jiných šlágrů - tento se dá datovat ze 17. i 19. století (zde ve verzi „Itzek, komm mit nach Lodz …“. Łódź. se v 19. století stává průmyslovou metropolí se stálým přílivem venkovanů, kteří podobně jako páni továrníci a finančníci, v ní vidí takřka zaslíbenou zemi, Není to tedy pouhý pomysl režiséra Wajdy ani spisovatele Reymonta, kteří v tom vidí především zlořády gründerského kapitalismu. Tak či onak zaslíbenou zemí je primitivní kapitalismus a jeho podbízivá služka - demokracie. Jak to vypadá ve skutečnosti (tedy ve filmu) se není třeba příliš šířit: surovost, podlézavost, podvod, zkrátka podouštví (jak by řekl Benjamin Kuras) na pozadí kouřících komínů a továrních hal. Příběh je nesen třemi mladými gründery, z nichž každý zastupuje svoji třídní vrstvu, a jejichž touha po vlastní továrně přesahuje všechny etické meze. Pokud při sledování filmu uvažujeme o odborových a sociálních hnutích, pak je to jen přirozená reakce. Ještě jeden citát z klasika: "... Z robotérů stávali se fabričtí dělníci; panské zámky ztrácely svůj lesk; bázeň před nimi mizela; jejich velitelskou úlohu převzaly továrny; ty počínaly panovat svému vůkolí a stávaly se tím, čím byly ve středověku hrady rytířů, kteří v nových dobách neloupili v rukou se zbraní, ale s kapitálem po kapsách a pokladnách" (Antal Stašek, České slovo, 3. 4. 1927). (03.06.2014)

Tři kamarádi, Polák, Němec a žid si chtějí splnit sen vlastnit továrnu. Podvody, lži, využívání vlastních rodin i přátel pro svůj prospěch, nebyly cizí ani jednomu z nich. Nikdo z nich nebyl lepší nebo horší. Kontrast mezi životem bohaté buržoazie a bídou zbytku populace, otázka žebříčku hodnot, tudíž vlastně celý Wajdův film je aktuální i v dnešní době. (22.06.2010)

80. léta 19. století byla dobou, kdy se "obyčejný kapitalismus" dostal na vrchol. Ještě sice nepřišel Henry Ford se svou zázračnou formulí extrémně efektivní pásové výroby, ale co bylo důležitejší, do industriálně vyspělých států (s určitými výjimkami v Německu a Rakousku-Uhersku) dosud nedorazily legislativně-ekonomické sociální reformy, které se pod tlakem sílících sociálních nepokojů pokusily vtisknout kapitalismu lidskou tvář na sklonku 19. a v prní polovině 20. století. Obyčejný, nahý kapitalismus, tak jak je báječně zobrazený v Zemi zaslíbené - nebo v Andersonově nedávném Až na krev -, útočí na nejnižší lidské pudy a vlastnosti: chamtivost, závist, nenasytitelnou hltavost, povrchnost a "jednorozměrnost", vypjatý egoismus. Hmatatelným výsledkem je obří, v dějinách dosud nespatřená akumulace kapitálu v rukou úzké skupinky, sedící na vrcholu společenské pyramidy - a současné zbídačení širokých vrstev nepriviligovaného obyvatelstva. - Estetická metoda, kterou Wajda v Zemi zaslíbené používá je velmi podobná té z jeho staršího Březového háje: Film se svým střihem a dramaturgií nesoustředí na vyprávění uceleného příběhu, ale na konstrukci působivé atmosféry a divácké imprese. Snímek tedy není primárně vyprávěním o skupině kamarádů, kteří se rozhodnou postavit společnou továrnu, ale spíše portrétem "ducha doby" - která je zde zachycena jako pravé peklo na Zemi: Prolínající se příběhy mnoha postav z různých společenských vrstev střídají temně lyrické záběry na věčný smog vznášící se nad probouzející se Lodží či na nekonečné tlačenice trhanů, které se bez ustání a zřejmě bez cíle hrnou tam a zpět špinavými ulicemi města, na jehož pozadí plápolají zkrachovalé fabriky. Vkládány jsou naturalistické scény, v nichž jsou trhány dělníkům ruce poloautomatizovanými tkalcovskými stavy či jsou hrdinové rozšleháni na kaši obřím převodovým kolem. - Mozaikovitý impresionismus celého díla je zdůrazněn závěrečnou scénou, která takřka nesouvisí s dosud odvyprávěným dějem. Vidíme v ní symbolický obraz Lodže, do níž konečně dorazily krvavé sociální nepokoje, které destruují dosavadní společenský řád s jeho všemocnou továrnickou šlechtou - ony sociální nepokoje, v nichž "proletáři nemají co ztratit, leda své okovy". (25.01.2009)