Osm hrozných

One of them fellas'll kill everybody in here... Tarantinův návrat ke kořenům, po všech těch experimentech a stylových líbivých přepálených masakrech za tónů moderní hudby, odkazujících na popkulturu a různé žánrovky je jeho 8. film poctivou, komorní konverzačkou, pomalu rozvíjející všechny ty podivné titulní individua (a trošku i pár dalších lidiček) skrze tunu zábavných, ale promyšlených dialogů. A to je vše. A přesto to funguje parádně. Vedle toho, že tyto jednotlivé rozhovory fungují jako hlavní hnací motor samotného děje, navíc ještě čas od času stíhají komentovat rasismus, důsledky Občanské války na různé vrstvy amerického obyvatelstva, otázku spravedlnosti a jejího uplatnění apod. Prostě mistr v nejlepším, i když chápu, že lidem, odkojeným hlavně Kill Bill to sednout nemusí. Ale i když to má docela obří délku, pomalé tempo a jednu jedinou hospodu, nenudilo mě to ani na chvíli První část filmu totiž představuje postavy, v přehlídce téměř vždy úžasně napjatých slovních duelů, sem tam okořeněných nějakým situačním drsnějším (Daisy) či zábavně jednoduchým vtipem (dveře). A jelikož to napětí pomalu, ale jistě graduje od prakticky první scény, člověk je celou dobu stejně napjatý jako postavy a čeká, která první scéna skončí krveprolitím. No a ono se to rozjede, možná dřív, možná později, nebudu prozrazovat. Ale je to přehlídka toho nejdrsnějšího, nejhnusnějšího, nejsyrovějšího, co Quentin divákům předhodil za velmi dlouhou dobu. Možná už od Gaunerů. Násilí je stále v jistých ohledech přehnané, ale přesto působí špinavější a realističtější než obvykle. Možná právě tím, že tento film i přes to že má všude rozesety rysy Tarantinovy režie a psaní, se opravdu nesnaží o další stylový cool masakr jako např. i předchozí Django. Jednoduše, drží se to celé při zemi. Proto mě pak ale na druhou stranu některé pozůstatky jako použití slow-motion min.v jedné scéně trochu vyrušilo. I ten jeden zajímavý pokus o narušení klasické narace mi byl sice bezesporu originální, ale konec konců si myslím, že zbytečný až rušivý. Ale nakonec, Tarantino bude Tarantinem a nemohl se držet na uzdě věčně (čti 80 minut). Morricone zde má několik klasických (a tedy výborných) motivů, ale celkově je hodně nenápadný, doplňujíce atmosféru klidnými, westernovými tóny. Práce s kamerou, zvukem, střihem - vše je samozřejmě stoprocentní, včetně záběrů na nohy (ale asi jsem minul chodidla, jestli byla). Nechybí ani umně použitá retrospektiva, která v pravou chvíli dovysvětluje dění. Chvilkami jsem měl pocit, že si Tarantino natočil vlastně svou osobitou detektivku, jen zasazenou do westernu, okořeněnou vidláky a podivíny divokého západu, a vyřešenou brutálním, nekonvenčním způsobem, z kterého by chudákovi Poirotovi upadl knír. Ale tak proč ne? Výborně napsané, zahrané, dialogově hutné i vtipné, prostředím komorní, mrazivé, a dokonale funkční. 9/10. PS: Asi jsem zapomněl říct něco o postavách, Kurt Russel se tento rok u mě neuvěřitelně zvedl, tyhle role sympatických, ale tvrdých šerifů a lovců lidí mu jdou přímo dokonale. Tarantino toho využil tak umně, že člověku se chvílemi hnusí, ale stále si krade obraz pro sebe. Spolu se znovu úžasným Sam L. Jacksonem, jenž je co se týče herecké škály zneužit ještě tvrději, ale baví stejně dobře. Za zmínku ještě určitě stojí mně zcela neznámý Walton Goggins, který předvádí výkon, kterým se skoro může rovnat Russelovi a Jacksonovi, mínus jejich charisma. Ostatní pak hrají své části tak jak jim bylo předurčeno, některé působí jako znovuzrozené staré postavy (kovboj je Budd, Rothova postava zase působí v momentech jako dr. Schultz), jen s extrémním bonusem odporných, jazyk lámajících přízvuků. Což se ukáže nakonec aspoň v případě postavy Jennifer jako mínus. Nebo mi možná prostě nesedl její nakřáplý, uřvaný projev. (28.12.2015) (méně) (více)

Velký tarantinovský revival a po dlouhé době film, za který by mi nebylo líto zaplatit vyšší vstupné (ještě raději bych jej ovšem dal za projekci ze 70mm kopie). Tváře známé z předchozích filmů, návrat ke komornímu „whodunit“ pojetí Gaunerů (přestože epické ustavující záběry a nápadité využívání členitosti prostoru vyniknou nejlépe na velkém plátně), odkazování k vlastnímu univerzu (tabák Red Apple), členění do kapitol (které kromě rytmizace vyprávění slouží k odtajňování nových informací a přesměrování diváckých očekávání), nechronologická organizace vyprávění (nerozbíjející film, ale přispívající k jeho celistvosti), vizuální i motivické odkazy ke spaghetti westernům (Jackson stylizovaný jako Lee Van Cleef) nebo westernům Johna Forda, stejně jako ke (slapstick) splatterům nebo Carpenterově Věci, variování vyprávěcích schémat z blaxpoitation nebo samurajských filmů, nikoli jednotlivé scény, ale skoro celý film založený na čekání (nás a postav) na to, co se stane (a když se konečně něco stane, provokativně přichází – v roadshow verzi – přestávka, po které následuje flashback s godardovským autorským komentářem) a zda se v závěru ukáže, že spolu některé postavy byly propojené i jinak než řetězem. Právě neustále oddalování akce a dialogické natahování scén akce prostých, jimž trpělivost svých diváků rád pokoušel již zmíněný Godard (viz výsostně retardační scéna z U konce s dechem s Belmondem a Sebergovou žvanícími v hotelovém pokoji), dělá z Osmi hrozných unikátní film nejen v kontextu současné hollywoodské produkce, nabízející diváckou satisfakci mnohem rychleji, ale i Tarantinovy tvorby. Sadisticky dlouhou předehrou není jen první polovina filmu. Různé zdržovací taktiky režisér uplatňuje od začátku do konce a ještě postavy nechává, aby na to provokativně upozorňovaly (Let’s slow it down). Bez ohledu na množství rozpoznaných (sebe)referencí jde o mistrně napsaný a zahraný film, v němž do sebe nakonec vše elegantně zacvakne, jen to záměrně trvá déle než by bylo třeba, a který by jen zdánlivě fungoval stejně dobře jako divadelní hra (své divadelní aranžmá si film uvědomuje a s chutí jej tematizuje). Většina postav hraje nějakou roli a film velký díl svého napětí těží z nevědomosti postav/diváka, kdo tahá za který konec provazu. Přestože prolhané svině jsou v zásadě všichni (kdo není, dlouho nepřežije), vaše sympatie se budou neustále přesouvat od jedné postavy k další podle toho, co vám o ní Tarantino prozradí. Stejně velký podíl na dynamice filmu jako minuciózní redistribuce moci (tkvící nejen v tom, kdo má v ruce nabitou zbraň, ale také v tom, kdo co ví – viz celá čtvrtá kapitola) mají rychlé dialogy, energické herectví a pohyb kamery (vedoucí naši pozornost k důležitým motivům), nasvícení, přeostřování, práce s hloubkou (výškou a šířkou) prostoru nebo střih (zohledňující, kdo se na koho a jak dívá). Osm hrozných by ještě víc než Nespoutaný Django chtělo být politickou alegorií ve stylu podvratných counterculture westernů ze 70. let, upozorňující nepříliš citlivými prostředky na paralely mezi rasismem a kapitalismem. Doslovnost ideologické roviny filmu (hlášky jako „Když mají černí strach, bílí jsou v bezpečí“, rozčlenění baru na jednotlivé americké státy) kontrastuje s mnohem jemnějšími prostředky, jimiž Tarantino vyvolává napětí, vytváří stísňující atmosféru nedůvěry a sděluje podstatné informace o tom, kdo je čí spojenec nebo nepřítel. Přesto jde o znamenitou alegorii, podávající velmi znepokojivý a ne zcela jednoznačný komentář k různému pojetí práva a spravedlnosti. Tarantino natočil extrémně nihilistický western, který zdárně vytváří ovzduší doby, ve které lidi sjednocuje hlavně nenávist vůči společnému nepříteli. Především ale oplývá vypravěčskou obratností nejlepších románů Agathy Christie. Věřím, že stejně jako ony, také Osm hrozných bude s postupem času jenom zrát. 90% Zajímavé komentáře: Arbiter, Triple H (08.01.2016) (méně) (více)