Divoké historky

Kdysi jsem navštívil psychiatra a se znepokojením se ho ptal, jestli jsem v pořádku, pokud dnes a denně čelím čím dál tím intenzivnějším tužbám zakroutit svým potomkům krky. Ujistil mě, že to patří k údělům téměř každého rodiče a má to taky. Jemu prý pomáhá alkohol a když už nebudu vědět, kam dál, místo sečných, bodných a střelných zbraní je lepší vytáhnout nějakou kuličku a žmoulat ji v dlaních do úplného uklidnění. Hrdinové argentinských filmových povídek ke smůle své či svého okolí kuličku nepoužívají a svým emocím dávají plný průchod okořeněný typickým jihoamerickým temperamentem. Tuhle černou komedii, která se dívá na neduhy společnosti a lidské slabosti s jízlivým nadhledem, považuju za nejpříjemnější filmové překvapení roku 2014. S humorem Divokých historek jsem se tak nějak ztotožnil a především hrdinovi první povídky závidím jeho nekompromisní tah na branku, protože jen málo z nás má schopnost tak dokonale věci dotáhnout do konce. Ze 6 povídek jich 5 považuju za vysoce nadstandardních, jedna poněkud nezapadá do poetiky a humoru celku a buď měl scénárista trochu přidat na nadsázce a komediálním vyznění, nebo ji měl vyřadit úplně. Ale to nic nemění na faktu, že i tenhle kousek o zkorumpovanosti systému jsem si užil, byť jinak než u těch ostatních. Celkový dojem: 90 %. (02.12.2014)

Latinskoameričtí Bakaláři v cynickém balení. Žádné z povídek sice nechybí nosný nápad (když už nic jiného), ale bez výjimky všem se tu více tu méně nedostává větší rozpracovanosti onoho úvodního "cynického nástřelu", údernosti, gradace a vypointovanosti. Szifrón má dobré nápady, ale do podoby scénáře mu to měl sepsat někdo jiný. Takto je to mrhání dobrým potenciálem, které jakž takž funguje především díky duu segmentů "Automoto škorpení" a "Veselka na ostří nože". (30.04.2016)

Divoké historky předcházela pověst filmu, ze kterého byli nadšeni všichni kromě Františka Fuky. Tedy mě zarazilo, že jsem se zařadil po bok FF, i když z poněkud jiných důvodů. (asi) Chápu premisu filmu, ukázat lidi vystavené stresu, kteří v jeden moment to napětí již nevydrží, vybouchnou a divák spolu s nimi dojde zadostiučinění. Teoreticky u mě dobrý, s tím bych problém neměl. Problém jsem měl s tím, že většina těch, kteří se měli mstít, mi přišli jako **libovolná nadávka**, ke kterým jsem necítil naprosto žádné sympatie a jejich osud jsem jim místy i přál. Plná sál se smál a já jsem nechápal. (08.01.2015)

Až banka omylem vydá úspory z mého prasátka nějakému hackerovi, až za mou práci shrábne odměnu šéfův synek, až zamindrákovaný týpek zaparkuje raketoplán na mém dvorku a až mne bude chtít otrávit nějaká zhrzená slečna z dávné minulosti, tak já se budu smát. Jednak proto, že vyznávám druhou dohodu, takže si neberu nic osobně a hlavně proto, že jsem v tomto snímku viděl, kterak lze boj s větrnými mlýny jednoduše prohrát či zvítězit pouze dle odkazu slavného Pyrrhy. Zkrátka musím konstatovat, že bych nechtěl hrát hlavní roli ani v jedné z Divokých historek, ale z hlediska vrozené škodolibosti mne sledování tohoto snímku poměrně dost uspokojilo. (17.03.2015)

Radek Pasterňák a jeho banda se konečně dočkali svého filmu. Tento je ovšem tak divoký, že se k němu raději nehlásí. Být s fanoušky Buty v jednom éroplánu se skutečně nevyplácí. A následující historky nejsou o nic horší. Pokaždé máme co do činění s opravdu vyhrocenými situacemi. V podstatě podobně zaujmout dovede i inscenace české televize či divácké příběhy z Novy, ale zde je to podtrženo atraktivním prostředím Argentiny a neokoukanými herci. Mimo jiné. V kostce řečeno, jedná se o šest krátkých filmů, které za takové to domácí koukání rozhodně stojí. (02.05.2015)