Koyaanisqatsi
Koyaanisqatsi: Life Out of Balance
Koyaanisqatsi
VOD (3)
Obsahy(1)
Skupina vysokých nehybných postav obrácených k postavě ještě vyšší, nesoucí na hlavě korunu. Jeskynní malby z Horseshoe Canyonu v Utahu jsou prvním i posledním tónem skladby, která diváka provede světem tak, jak ho vidí Godfrey Reggio. Majestátní věkovitost stalních útesů, zdánlivá nehybnost pouště i věčná dynamika mořských vln sugerují prapůvodní čistotu života, do níž náhle, po staletích pozvolného, takřka neměřitelného vývoje, vstupuje člověk, měnící svou energií podobu světa i rytmus plynutí času. Přináší technický pokrok, zrychluje, propadá se do anonymity, přivádí na svět úžasné vynálezy i ničivé prostředky nepředstavitelné síly, zamořuje životní prostředí a vede války. Reggio beze slov, jen prostřednictvím fascinujících obrazů a za doprovodu úchvatně minimalistické hudby Philipa Glasse poprvé komentuje vztah přirody a člověka, resp. destruktivní sílu lidského působení na naši planetu. (AČFK)
(více)Recenze (272)
Okomentovať tento film som sa zmohol až takmer po mesiaci od jeho vzhliadnutia a aj napriek tomu sa mi veľmi ťažko hľadajú slová. Zaujalo ma, aké rozdielne názory tu naň sú.. Koyaanisqatsi je niektorými chválené do nebies, druhí v ňom naopak nič nevidia, ďalší zase nevedia film presne posúdiť, pretože mu neporozumeli. Ak mám pravdu povedať aj ja som mal s tím určité problémy. Tkvie to v tom, že Koyaanisqatsi má vlastne celý rad posolstiev a množstvo myšlienok, takže každý si ho môže vyložiť podľa svojho. Za všetkým je samozrejme originálne a takisto úchvatné spracovanie filmu (ťažko ho nazvať len čisto dokumentom) spočívajúce v syntéze obrazu a zvuku, bez akéhokoľvek použitia komentára. Čo sa týka hudby Philipa Glassa - myslím, že je jedna z autorových najlepších a depresívnou by som ju určite nenazýval. Skôr by som ju označil za meditačnú a miestami až hypnotickú, pričom samotný soundtrack sa počúva tiež celkom dobre. Ako tu už bolo spomínané, najväčšie zásluhy si kameraman a strihač v jednej osobe Ron Fricke (Baraka), ktorý nasmímal úžasné neopakovateľné obrazy a ak mám pravdu povedať viacej ma zaujali tie z mesta ako z prírody, predovšetkým až postapokalyptická vízia sídlisk, ktoré sa idú rúcať či obrazovo prekrásne pristávanie lietadla. Strih sa potom najviac predvádza v scénach z mestského prostredia, kde skvelo ukazuje jeho uponáhlaný a stereotypný štýl života. V závere potom už treba iba povedať, že film si aspoň s môjho pohľadu plné hodnotenie zaslúži, veď práce na ňom trvali takmer 10 rokov jeho výpovedná hodnota je snáď omnoho väčšia než keby obsahoval akýkoľvek komentár. ()
Jeden z mých nejčistších filmových zážitků. Kvůli takovým snímkům měl vznik kinematografie cenu. ()
Nejhypnotičtější film všech dob, Muž s kinoaparátem 80. let, totálně sugestivní a dokonalá filmová báseň, při které - ačkoli nemá žádný příběh - jsem se napětím v kině 90 minut nemohl pohnout. Také snad jediný film, kde hudba není jen jednou ze složek, ale polovinou díla - do nekonečna bychom se mohli přít, co bez čeho by spíš fungovalo - jestli geniální obrázky bez geniální hudby nebo naopak. I z dnešního pohledu jsou některé scény na tak vysoké technické úrovni, až zůstává rozum stát. Sympatické navíc je, že ač má film velmi silné společensko-kritické poselství, nepůsobí nepříjemně mentorsky. Režisér prostě ukazuje svět jak je a divák si to může interpretovat jak libo... Děkuji za uvedení v Projektu 100. Vidět to na velkém plátně je zážitek na celý život. ()
Nejlepší z trilogie Quatsi - velmi pravdivý dokument nesoucí děsivé obrazy s podkladem pompézní hudby se cotlivému člověku skutečně zaryje do paměti. Na výjev hořícího kusu rakety nikdy nezapomenu. film je varováním lidstva před jeho počínáním, předpověď možných následků zneužívání přírody a celkově kritika lidí jako takových. Škoda jen, že poučení si jen tak někdo nevezme k srdci! ()
Tak tohle je jeden z filmů, který by pro mě měl sebezničující důsledky, pustil li bych si jej ve chvílích lehké duševní nestability. Naprosto úžasné záběry a snad ještě úžasnější hudba, která okatě, ale ne však nedůstojně parafrázuje písně Atom Heart Mother a On the Run od Pink Floyd. Chcete li si užít v bezeslovném ohromujícím dokumentu krásy i "krásy" světa, chcete li proniknout do samého nitra podstaty lidské společnosti a chcete li si navodit destruktivně přemýšlivou náladu, která skončí nejdřív druhý den, pak je pro Vás tento dokument jako stvořený a musím říci, že i pro mě takovým byl. Tedy syrově skutečným a spoutaným vlastní nespoutaností. Říkajícím vše a zároveň nic a jako bonus, byl i něčím víc. ()
Malý velký film. Bez jediného slova dokáže říci více, než cokoliv jiného. ()
Vynikající symbióza hudby a obrazu. Celý snímek se obejde bez mluveného slova a působí doslova hypnoticky. Je poskládán hlavně z časosběrných obrazů lidských aglomerací nebo přírody. Scény hekticky tepají a nechávají nás vtáhnout do hry světel, stínů a dynamiky. Miluji hudbu Phillipa Glasse a vidět Koyaanisqatsi bylo pro mě povinností. Moje očekávání se naplnilo. Byla jsem unesena. Glassova hudba je dokonalá a video impozantní. Sice se zdá, že podobných snímků o Zemi znásilňované člověkem zahrnující jen obraz a hudbu je již dost a nepřináší nic nového. Ale Koyaanisqatsi je víc jak 30 let starý a snad se nebudu plést, pokud řeknu, že je jednou z prvních, ne-li první vlaštovkou. Stáří filmu je ale znát na kvalitě obrazu a zvuku. Tomuto dokumentu by také slušelo větší plátno a lepší zvuk, než jaké jsou v artových kinech. Pokud pominu tyto atributy, Koyaanisqatsi je pro mě favoritem mezi podobně pojatými dokumenty. ()
Výborný dokument o tom, jak si osvojujeme přírodu a jak ji ničíme špatným životním stylem, průmyslem atd. Na to, že je film absolutně bez dialogů jsem se vůbec nenudil a líbila se mi hudba a překrásné záběry jak na přírodu tak na naši populaci. ()
Dokument beze slov, jen hudba, kamera a všechno propojené dohromady. Dokument o světě a dokument, který má co říct. Beze slov. Má hloubku, a to se musí ocenit. Člověk změnil svět podle obrazu svého, ale je otázkou, jestli je ten obraz lepší než to, co existovalo před člověkem. Ne, rozhodně by se na tom neshodli všichni. ()
Musím přiznat, že v první půli filmu, tedy té ekologičtější části jsem v kině usnul. Nebylo to zapříčiněno nudností filmu, ale byl to důsledek toho, že jsem v noci naspal jen 4 hodiny. Zato v té druhé půli jsem seděl naprosto pozorně a hltal každý nový mihotající se obraz,který mi Reggio nabídl. Filozofické myšlenky mě zasáhly zejména během ukázky života ve velkoměstech a je jasné, že každý si z dokumentu může vzít něco jiného, takže nemá cenu tady filozofovat, raději běžte do kina a tam si filozofujte sami :) Viděno na festivalu UNITED. ()
Nejlepší díl triologie, 74% ()
Ano, nazíráno takto opravdu vedeme "šílený", "nepokojný" nebo taky "nevyvážený život" (překlad názvu filmu) a honíme se v tom našem "civilizovaném" světě za prchavým ničím (zpropadená reklama). Tento dokument mě však neoslovil a měl jsem opravdu velký problém se dodívat. ()
Koyaanisqatsi, Baraka? Baraka, Koyaanisqatsi? Pre mna urcite tato vecicka Godfreya Roggiea...!!! luxusny highlight dokumentik...odporucam ()
Sugestívna audiovizuálna očista, najmä legendárna, dychvyrážajúca hudba Philipa Glassa je tým, čo z filmu robí nadčasový monument. Film ktorý vo mne naplno dozrel až rokmi. ()
Ide o zaujímavý "environmentálny" dokument, na svoju dobu, jedinečný s vynikajúcim mixom synthwave a klasickej hudby. Soundtrack udržoval moju pozornosť počas celej doby, čo sa však o samotnej snímke nedá povedať. Hoci je Koyaanisqatsi jedno obrovské posolstvo ktoré sa svojim obsahom musí dotknúť každého jedného obyvateľa našej planéty, prvá polovica mala veľmi pomalé tempo, dlhočizné zábery na objekty ma nefascinovali až tak ako by som očakával. Za to druhá polovica si napravila renomé. Vynikajúce timelapse zábery ma ohurovali až som takmer onemel. Lepšie zachytené zábery tohoto typu som doteraz ešte nikde inde nevidel, bravó. ()
Mezi prvním a druhým zhlédnutím filmu u mě došlo k poměrně velkému myšlenkovému posunu. Zatímco poprvé jsem Koyaanisqatsi vnímal jako víceméně realistickou výpověď o stavu světa, kterou si může každý přebrat, jak chce, a převládala u mě fascinace veškerou lidskou činností (jak tvůrčí, tak destruktivní), v poslední době začínám být vůči západní civilizaci, technologiím a pokroku značně skeptický. Více, rychleji, co nejefektivněji. Hesla, která jsme si nechali natlouct do hlavy modernitou někdy v 19. století a nějak z toho nejde ven... (477.) ()
Vizuálně působivé, mnohdy dechberoucí, nutící k přemýšlení, taky trochu smutné, prostě vás to zasáhne. Kontrasty přírody a lidského světa plného zkázy a chaosu. Skvělá hudba, u které jsem kdysi, v čase svých vysokoškolských studií, usínala. Přesto mě s přibývajícími minutami snímek začínal nudit. Ale i tak - dokumentární esej, kterou by měl vidět každý. ()
Hrozivo aktuálna výpoveď o svete, ktorý sa už dávno odklonil z rovnováhy a stal sa jednou veľkou pomyselnou hrobkou. 24 rokov už uplynulo a mi stále riešime presne tie isté problémy-a to si hovoríme, že spoločnosť napreduje. Dokument bez hovoreného slova, rozprávajúci príbeh prostredníctvom sily obrazu a jeho rôznymi filmovými technikami modifikovaných podôb, sklbujúci širokú prístupnosť s komplexnosťou myšlienky v premyslenom rytmickom súzvuku s mystickou hudbou tlejúcou či blčiacou v súlade s tempom obrazu. 4,5* ()
Ježiši ta hudba !! Hrůza! To je k zbláznění! Jinak to bylo dobrý. Ale opravdu jen dobrý. 55% ... hlavní problém hudba ()
Jednou z položek mé top 10 za rok 2020 byl film mého druhého nejoblíbenějšího maďarského režiséra Benedeka Fliegaufa Mléčná dráha. Fliegafův film zmiňuju v tomto kontextu proto, že - i přes zcela očividné formální rozdíly (statická Mléčná dráha x dynamické Koyaanisqatsi; fikční Mléčná dráha x dokumentární Koyaanisqatsi) – sdílí s právě komentovaným filmem tytéž nároky vůči svému recipientovi – oba filmy totiž po svém divákovi vyžadují maximální koncentraci a vpravdě andělskou trpělivost, onen specifický druh naladění, jehož je na každý schopen (proto těch 85 %, které si tu film k prosinci 2022 udržuje, považuju za malý zázrak). Otázkou zůstává, čeho za toto duševní úsilí tomuto divákovi dostane? Co se týče Koyaanisqatsi, tak se mu dostane: a) vtělené harmonie, totálního souznění obrazu se zvukem (pokud bych měl někomu poděkovat za meditativní zážitek, jehož se mi dostalo, poděkoval bych Philipu Glassovi; hudba pro tento film dělá fakticky moc), b) plně autonomní, svébytné, suverenistické (hovořící samy za sebe, de facto se ani nepotřebující vázat) záběry, c) napojí-li se divák na tvůrce, tak přeneseně i čirou radost z registrace (zaznamenávání) obrazů (tak typické pro ranou fázi kinematografie), zůstane-li na rovině vlastních vjemů, tak čistou radost z kontemplace obrazů. Abych se však nepohyboval pouze na rovině (vskutku skvostné) formy, přejděme nyní tedy k dvojici (nad)interpretačních(?) mřížek, jež jsou aplikovatelné, pokouší-li se divák ozřejmit význam viděného en bloc. Jedná se – v závislosti odpovědi na otázku, jaký k sobě mají jednotlivé záběry vztah (tj. v intencích pátraní po logickém principu významotvornosti střihové skladby) – o výklady synchronní (ev. konjunktivní) a diachronní (ev. disjunktivní). I. Předpokladem synchronní perspektivy – jak ji načrtávám v kontextu tohoto komentáře – je to, že principem spojování jednotlivých záběrů je jednoduché znaménko plus, logickou operací je zda vršení (sčítání; chcete-li být terminologicky přesní) obrazů, mezi jednotlivými obrazy není jediný zlom, z hlediska filosofie dějin jakožto disciplíny předepisující dějinám, jak by měly ideálně vypadat, žádné pozitivní „před“ (zásahy člověka na tváři krajiny) a negativní „po“ (zásazích člověka na tváři krajiny). Film by tak za těchto okolností byl jakýmsi pomníkem monumentality (ať už je jejím tvůrcem Matka příroda/Boha, či lidská ruka). Divák se má pouze kochat! Myslím, že tohle čtení podporuje fakt, s jakým nadšením (tj. ne-autoreferenčně) využívá Godfrey Reggio výdobytků soudobé techniky – leteckými záběry počínaje, kamerami umožňující fast motion záznam konče. Vyjevující se majestátnost písečných dun či bouřícího moře zkrátka vyvstává až v percipi moderního člověka, neexistuje sama o sobě. II. Titul, který si tvůrci pro svůj film zvolili (Koyaanisqatsi – v překladu z jazyka kmene Hopi „život vyvedený z rovnováhy) + to, že jeho původce (Indiány) asociujeme s trvale udržitelným způsobem života, však zakládá alternativní – diachronní – možnost výkladu. Zde už divák musí porovnat, ptát se po poselství díla. Logikou tohoto interpretačního schématu je předěl, diskontinuita, kontrast. Lidské tvoření je nedokonalou nápodobou tvorby Matky přírody/Boha. Ač na pohled velkolepé, oproti dílu Matky přírody/Boha nicotné, se spoustou externalit – ať už ekologických (vrypy do krajiny, jichž jsme původci, vedou k vymírání ostatních živočišných druhů, nepřestaneme-li překreslovat tvář přírody, hrozí nám v krajním případě rozpad ekosystémů, lidský pobyt na této planetě se může stát reálně nemožným), tak sociálně-antropologických (mající vliv na podobu našich vztahů vůči druhým, našim pracovním návykům a toho, kterak trávíme svůj volný čas). Buď jak buď - ať už se rozhodnete číst toto dílo jakožto hrdého obyvatele planety Země, zamilovaného do vší té krásy a vznešenosti kol nás, nebo jakožto varování (osobně jsem napoprvé vnímal hlavně ten apelující tón, nesouměřitelnost lidského a přírodního světa, až napodruhé jsem si začal všímat i krás našich měst, nezřetelného půvabu zabydlování prostoru) -, když se za něčím ženeme, vypadáme tuze směšně! Vážně by to chtělo asi zpomalit! [8.4.2022, 14.12.2022] () (méně) (více)